Po větrné a studené neděli se v pondělí udělalo zase teplo, a tak jsme tento týden trávili co nejvíc času venku. Trochu to komplikovala skutečnost, že se o víkendu změnil čas na zimní, takže poté, co dětem skončí škola, zbývají už necelé dvě hodiny světla. Ale když je teplo, dá se být v parku i za tmy, jen se pak o něco hůř hrají míčové hry.
Vašík měl v pondělí už podruhé on-line brněnskou skautskou schůzku, tentokrát jsme na rozdíl od předchozího týdne neměli žádné technické problémy, a tak si ji Václav opravdu užil. Máme štěstí, že je schůzka zrovna v pondělí, kdy není žádný školní zoom a jsou jen úkoly, které Vašík může udělat později. Karlík Václavovi “zoomování” s kamarády trochu závidí, ale už jsme mu domluvili na další týden online hovor s bratrancem Vojtou.
Úterý bylo dnem voleb amerického prezidenta, a tudíž (už zase) nebyla škola. Chystali jsme se tedy do botanické zahrady, abychom se podívali, jak vypadá na podzim. Chtěla jsem pozvat i Lakshmininu rodinu, ale ta měla jiné plány, a tak jsem se nakonec rozhodla pozvat rodinu Izraelců, s nimiž jsme byli asi před měsícem v parku. Tehdy to nebylo nic moc - děti si nějak nesedly - takže mým nápadem nebyly nijak nadšené. Už mockrát jsme ale probírali, že by jim tu bylo líp, kdyby se s někým skamarádili a že i angličtina by pro ně pak časem byla jednodušší, takže nepsaná dohoda zní, že se budeme snažit se “s nějakým Američanem” vidět dvakrát týdně. A protože na tento týden jsme žádného dalšího “Američana” domluveného neměli, nezbývalo jim než souhlasit. Nakonec s námi šel jen tatínek Eyal a nejstarší syn Shalev, mladší sourozenci byli ve školce (která fungovala, protože je soukromá) a maminka na univerzitě. Tatínek byl hned od začátku příjemně komunikativní (tj. ani málo ani moc), mezi dětmi to trošku vázlo, ale nakonec to taky prolomily. Zastavili jsme se totiž u vody, kde Václav se Shalevem začali budovat přehrady a házet žabky, což je činnost, která nepotřebuje žádné velké domlouvání. Od té doby šli spolu až do konce (pravda - s trochou povzbuzování) a probrali kde co - od oblíbených zvířat, přes sporty až po minecraft. Odpoledne, po obědě a odpočinku, nás pak ještě pozvali do parku, což hodnotíme jako úspěch, protože jinak pořád někoho zveme my. Uvidíme, třeba se to s nimi ještě nějak rozvine.
Večer jsme s Honzou začali sledovat na stránkách novin The Guardian volby a od středečního rána to s námi sledovaly i děti, obzvlášť Václav, který si stejnou stránku otevřel na svém tabletu a každých pár hodin nám hlásil, jestli došlo k nějakému posunu. Jeho spolužáci měli toho dne na zoomu místo jména např. “Lakshmi for Biden” nebo “Carter - go Biden not Trump”. A Karlíkovi spolužáci ráno referovali panu učiteli o tom, jak se vůbec nevyspali, protože rodiče se celou noc dívali na volby v televizi… Ve středu ráno to tedy vypadalo dost bídně, ale jak se postupně začaly sčítat i korespondenční hlasy - většinou probidenovské - Trumpův náskok v nerozhodných státech se zmenšoval. Bylo to opravdové drama - např. v Pensylvánii vedl ve středu Trump o 300 000 hlasů, ale v pátek už jen o 1500 a nakonec vyhrál Biden. Díky několikadennímu sledování volební mapy jsme značně rozšířili své povědomí o zeměpisu USA - obzvlášť dobře teď víme, kde leží Nevada, Pensylvánie a Georgia. V sobotu ráno bylo jasno - příštím prezidentem bude Joe Biden. Jeho oficiálnímu jmenování ale budou jistě předcházet mnohé soudní tahanice, z nichž některé (např. v Arizoně) už začaly. Trump se totiž nehodlá vzdát jen tak. Na druhou stranu podle některých komentátorů teď mají Republikáni šanci se od Trumpa odstřihnout a projevit se jako státotvorná strana. Tak uvidíme. V sobotu večer měl Biden projev - moc hezkej - mj. o tom, že by se jeho stoupenci neměli dívat na voliče Trumpa jako na nepřátele, ale jako na Američany, a že chápe, že pro mnohé lidi je tento volební výsledek zklamáním, ale “pojďme si dát vzájemně šanci”... Když si člověk vzpomene, jaký projev měl po svém znovuzvolení Zeman, je mu do breku.
Vašík měl v pondělí už podruhé on-line brněnskou skautskou schůzku, tentokrát jsme na rozdíl od předchozího týdne neměli žádné technické problémy, a tak si ji Václav opravdu užil. Máme štěstí, že je schůzka zrovna v pondělí, kdy není žádný školní zoom a jsou jen úkoly, které Vašík může udělat později. Karlík Václavovi “zoomování” s kamarády trochu závidí, ale už jsme mu domluvili na další týden online hovor s bratrancem Vojtou.
Úterý bylo dnem voleb amerického prezidenta, a tudíž (už zase) nebyla škola. Chystali jsme se tedy do botanické zahrady, abychom se podívali, jak vypadá na podzim. Chtěla jsem pozvat i Lakshmininu rodinu, ale ta měla jiné plány, a tak jsem se nakonec rozhodla pozvat rodinu Izraelců, s nimiž jsme byli asi před měsícem v parku. Tehdy to nebylo nic moc - děti si nějak nesedly - takže mým nápadem nebyly nijak nadšené. Už mockrát jsme ale probírali, že by jim tu bylo líp, kdyby se s někým skamarádili a že i angličtina by pro ně pak časem byla jednodušší, takže nepsaná dohoda zní, že se budeme snažit se “s nějakým Američanem” vidět dvakrát týdně. A protože na tento týden jsme žádného dalšího “Američana” domluveného neměli, nezbývalo jim než souhlasit. Nakonec s námi šel jen tatínek Eyal a nejstarší syn Shalev, mladší sourozenci byli ve školce (která fungovala, protože je soukromá) a maminka na univerzitě. Tatínek byl hned od začátku příjemně komunikativní (tj. ani málo ani moc), mezi dětmi to trošku vázlo, ale nakonec to taky prolomily. Zastavili jsme se totiž u vody, kde Václav se Shalevem začali budovat přehrady a házet žabky, což je činnost, která nepotřebuje žádné velké domlouvání. Od té doby šli spolu až do konce (pravda - s trochou povzbuzování) a probrali kde co - od oblíbených zvířat, přes sporty až po minecraft. Odpoledne, po obědě a odpočinku, nás pak ještě pozvali do parku, což hodnotíme jako úspěch, protože jinak pořád někoho zveme my. Uvidíme, třeba se to s nimi ještě nějak rozvine.
Večer jsme s Honzou začali sledovat na stránkách novin The Guardian volby a od středečního rána to s námi sledovaly i děti, obzvlášť Václav, který si stejnou stránku otevřel na svém tabletu a každých pár hodin nám hlásil, jestli došlo k nějakému posunu. Jeho spolužáci měli toho dne na zoomu místo jména např. “Lakshmi for Biden” nebo “Carter - go Biden not Trump”. A Karlíkovi spolužáci ráno referovali panu učiteli o tom, jak se vůbec nevyspali, protože rodiče se celou noc dívali na volby v televizi… Ve středu ráno to tedy vypadalo dost bídně, ale jak se postupně začaly sčítat i korespondenční hlasy - většinou probidenovské - Trumpův náskok v nerozhodných státech se zmenšoval. Bylo to opravdové drama - např. v Pensylvánii vedl ve středu Trump o 300 000 hlasů, ale v pátek už jen o 1500 a nakonec vyhrál Biden. Díky několikadennímu sledování volební mapy jsme značně rozšířili své povědomí o zeměpisu USA - obzvlášť dobře teď víme, kde leží Nevada, Pensylvánie a Georgia. V sobotu ráno bylo jasno - příštím prezidentem bude Joe Biden. Jeho oficiálnímu jmenování ale budou jistě předcházet mnohé soudní tahanice, z nichž některé (např. v Arizoně) už začaly. Trump se totiž nehodlá vzdát jen tak. Na druhou stranu podle některých komentátorů teď mají Republikáni šanci se od Trumpa odstřihnout a projevit se jako státotvorná strana. Tak uvidíme. V sobotu večer měl Biden projev - moc hezkej - mj. o tom, že by se jeho stoupenci neměli dívat na voliče Trumpa jako na nepřátele, ale jako na Američany, a že chápe, že pro mnohé lidi je tento volební výsledek zklamáním, ale “pojďme si dát vzájemně šanci”... Když si člověk vzpomene, jaký projev měl po svém znovuzvolení Zeman, je mu do breku.
Ve středu měl taky Karlík svátek. Dostal dětský míč na americký fotbal a kromě toho jsme konečně vyzkoušeli "tacos" - to je mexické jídlo, které hraje důležitou roli v jedné Karlíkově oblíbené knížce (Dragons love tacos), a které si proto už dlouho přál vyzkoušet. Dělají ho v restauraci kousíček od nás a člověk si ho buď může odnést domů nebo sníst venku na předzahrádce (nebo spíš na chodníku) u stolečků, v jejichž středu hoří oheň (což je dost atraktivní), z plastových krabiček (což tu atraktivitu zase sráží). Některé druhy tacos byly hodně pálivé - přesně jako v knížce - ale jinak nám moc chutnaly, jen si je příště asi vezmeme domů.
Ve čtvrtek odpoledne bylo tak krásně, že jsme na Vašíkovu žádost vyrazili na pláž - tedy ne se koupat, ale stavět hrady a hráze z písku. Chvilku předtím jsem dostala od mamky SMS, že babička je na tom hodně špatně. Před necelým měsícem měla infarkt a od té doby byla v nemocnici. Teď to vypadalo, že už bude na světě jen pár dní. Pláž je u zdánlivě nekonečného jezera, které se obzvlášť večer "slévá" s
nebem tak, že není možné rozlišit hranici jednoho ani druhého. Nad tím svítí vycházející hvězdy a odlétající letadla. Na
kontemplování smrti je to výborné místo... Babička pokojně umřela v sobotu odpoledne.
V pátek jela Marta odpoledne na kolo s Gemmou a my s Honzou jsme se spolu s kamarády Bobem, Cvrčkem a Jirkou účastnili šifrovací hry TMOU, která probíhá každoročně od pátečního večera do následujícího poledne (brněnského času). Za normálních podmínek je venku, takže jedním z hlavních úkolů je nezmrznout. Tentokrát byla ale díky koronaviru online, takže jsme se jí mohli účastnit i my, i Jirka, který byl tou dobou v Chorvatsku. Až do 9. šifry nám to šlo docela dobře, ale na 10. šifře jsme strávili posledních 6 hodin - na hodně věcí jsme přišli, ale jak z nich přečíst tajenku jsme nevěděli... a to ani poté, co jsme si po skončení hry přečetli řešení organizátorů. Nakonec nám to musely objasnit jiné týmy.
V sobotu dopoledne nás děti nechaly vyspat. Odpoledne jsme byli pozváni na zahradu k profesoru Bažantovi, u kterého tu byl Honza před 11 lety. Profesoru Bažantovi je 83 let, ale je stále aktivní - jak pracovně, tak sportovně. Např. den před naší návštěvou byli se ženou na kole, kde si ona namohla koleno, takže v sobotu kulhala. Původně bylo domluveno, že se nebude nic jíst ani pít, abychom snížili riziko přenosu covidu na minimum. Paní Bažantová o tom ale možná nebyla informována, takže nachystala víno, sýry a sladkosti pro děti, zatímco my jsme nedonesli nic. Příště už budu třeba moudřejší. Na zahradě jsme nakonec strávili dvě hodiny, rozděleni na tři skupiny: muži, ženy a děti. Protože nás od Bažantových dělí nejen věk, ale částečně i pohled na život, měli jsme trochu obavy, jak to zvládneme, a myslím, že za daných podmínek to bylo fajn.
Večer jsem byla s dětmi na "starlight movie", což je promítání filmu pod širým nebem, které Evanston organizuje zdarma po celý podzim jednou za 14 dní. Byl to animovaný film pro děti Moana. Všichni jsme mu docela rozuměli a pokud snad někdo něčemu nerozuměl, Karlík mu to rád vysvětlil - prý už ho totiž viděl v Brně u kamarádky Emičky.
Neděle byla odpočinková, pouze s vycházkou (a hraním na horaly) v Ryerson Area. Navzdory tomu si děti pořád na něco stěžovaly. Večer jsme se o tom trochu bavili a ukázalo se, že jim teď hodně chybí kamarádi a celkově mají pocit, že jim to tu nic nepřináší. Nejhůř se momentálně cítí asi Vašík, který má bohužel tu smůlu, že kromě chybějících kamarádů je taky nejčastějším terčem naší (nebo mojí) kritiky. Na rozdíl od Marty mu totiž ještě pomáhám se školou, a tak mě vytáčí, když si u toho kope nohou do stolu, hýbe myší, tváří se, že ničemu nerozumí apod. Karlík možná dělá totéž, ale u něj mám pocit, že na to má v 5 letech ještě nárok... ale zpět ke kamarádům. Z venku to možná vypadá, že tu máme už docela dost kamarádů a je nám dobře, ale není vidět, že nás to všechny stojí hroznou námahu. Se zdejšími "kamarády" totiž nemáme společný ani jazyk a asi ani většinu zájmů. A navíc by se bez nás klidně obešli. Děti mají pocit, že by se bez nich taky obešly, ale my s Honzou si myslíme, že pak by pro ně ten pobyt tady ztrácel hodně ze své ceny. A tak lavírujem mezi tím, co je příjemné a tím, co je (možná) přínosné... a u toho docela často nezvládáme své emoce a jsme na sebe vzájemně nepříjemní. To jen tak, abych uvedla na pravou míru mylné dojmy o "americkém snu", které jsem v některých z vás asi vzbudila svými dosavadními zápisy. Nicméně zatím máme alespoň my dospělí pocit, že to stojí za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat