Tento týden přinesl opravdu překrásné jarní počasí, ve čtvrtek se dalo jít ven jen ve svetru a v parku jsme vydržely 2,5 hodiny, ani jsme nemrkly... až jsme skoro nestihly dojít zavčas domů a uvařit večeři. Na domácí úklidové práce jsem až do pátku ani nepomyslela, respektive vždy jsem myšlenku na úklid rychle zavrhla s tím, že je škoda ztrácet čas, a podobné to bylo s vařením. Vždy šlo o to, vymyslet něco co nejrychlejšího, co se může uvařit třeba už ráno, a pak jen čekat, až se přiřítíme v poledne či večer domů z parku nebo z práce. "Doma" se stalo jen přestupnou stanicí na celodenních vycházkách mezi rašícími kytičkami, zpívajícími ptáčky a pátrání po hnízdech, která jsou teď, na ještě holých stromech, dobře vidět. Po dlouhé době jsem velebila Martu za to, jak jí ta chůze dlouho trvá, aspoň jsme/jsem měli/měla čas si všechno dobře prohlédnout a užít. Nepamatuju si, že by to na mě tak silně působilo někdy dřív - pravděpodobně jsem ulicemi většinou příliš spěchala. Martulka se naštěstí mého nadšení docela chytla, teď už mi občas nějaké hnízdo ukáže sama, ví taky, že je pro ptáčky, a upozorňuje mě, když ptáčci zpívají.
Těšily jsme se na víkend, že všechny své objevy ukážeme tátovi. V sobotu ovšem teplota klesla na nulu a celý den zuřivě mokře sněžilo a foukal vítr, takže nic. Pro objektivitu musím dodat, že jsme to věděli z předpovědi, ale pořád jsme tak nějak doufali, že to nebude tak zlé. No, spíš bylo. Aspoň jsme se mohli vydat bez výčitek svědomí na autotúru do nákupního střediska, kde jsme chtěli sehnat jarní boty pro Martulku a pro Honzu a koupili jsme kalhoty a košili pro mě a naštěstí i ty boty pro Honzu... a buchtu pro Martu, která ke konci už padala hladem a únavou. Na dětské boty, které bychom mohli koupit bez výčitek svědomí, že se v nich bude špatně chodit nebo že budou "nezdravé", jsme tu vůbec nenarazili. Takže jarní botky objednáváme z Brna přes babičku a Honzova bratrance, který přijede za 14 dní na návštěvu. Se zimními botami to šlo stejným způsobem bez problémů, tak snad se babička s paní prodavačkou trefí i tentokrát.
Honza během týdne pracoval nejen na projektech, které má tu, ale i na žádosti o jakýsi postdoktorský grant, který, dá-li Pán Bůh, by ho měl z valné většiny živit v následujích třech letech, příštím kalendářním rokem počínaje. Žádost podává samozřejmě poté, co proběhla jakási neformální diskuze mezi ním a jeho brněnským šéfem, z níž vyplynul ústní (resp. mailový) příslib, že se Honza bude moci po našem návratu vrátit na fakultu. Možná to s tím nijak nesouvisí, ale Honza vypadá poslední dobou méně vystresovaně. Sice stále pracuje dnem, večerem a někdy i nocí, ale - z mého pohledu - vstává spokojený, přichází z práce spokojený... A v pátek jsem dostala tulipány - jako omluvu, že chodí pozdě na obědy, takže co víc bych si mohla přát.
P.S.: Zpráva o Martině usínání pro čtenáře zápisu z minulého týdne, by se dala shrnout takto: Marta dobrý, Marta OK.
P.P.S. : Fotky opět z Cecíliina minifoťáčku, takže sice o něco méně kvalitní, zato přesně dokumentující.
Žádné komentáře:
Okomentovat