Tak jsem se po 7 měsících díky blížícím se Velikonocům odhodlala "jít anglicky ke zpovědi". Asi bych měla napsat, že zpověď mi dělá docela velké problémy i česky, že vlastně tak úplně nevím, jak se k tomu postavit, aby to nebyla jen taková formalita a že ani moc nevím, co od ní čekat. Resp. vím, co o tom píšou "brožurky" (a zřejmě říkají zkušenější věřící), ale nemám to podloženo žádnou vlastní zkušeností, či přesněji prožitkem. Takže mě většinou k rozhodnutí "jít" nakopne až rozšířená nabídka "zpovědních hodin" před velkými svátky. A tak tomu bylo i teď, jen s tím rozdílem, že tentokrát vlastní akce proběhla hodně odlišně. Tak jsem si říkala, že lidi, kteří mají se zpovědí nějakou zkušenost, a především ty, kteří mají podobnou nemastnou neslanou zkušenost jako já, by to mohlo zajímat. V našem zdejším kostele se dá chodit ke zpovědi zřejmě jen ve středu po večerní mši, každý katolický kostel v Evanstonu má ale během postní doby vyhrazen ještě jeden speciální večer na pokání. Večer má 2 části - společnou část a pak individuální zpovědi. Na společnou část jsem přišla dost pozdě, takže nevím úplně přesně, jak probíhá. Podle tištěného "programu", který jsem si mohla vzít, to ale vypadá, že se střídaly zpěvy a krátké modlitby a hlavní část tvořily jakési "návodné otázky" z různých oblastí ke zpytování svědomí. Mimochodem, je bezvadné, že v kostelech tu mají často vytištěný program, v němž jsou některé části mše (nebo jiné "akce") napsány doslovně, takže se cizinec mnohem méně ztrácí. Už na tom, co jsem ze společné části stihla, bylo vidět, že se tu zpověď a vůbec celé zpytování svědomí bere mnohem méně "pochmurně" než u nás. Hříchy, nebo chcete-li chyby a selhání, se tu asi berou mnohem víc jako součást života, než jako něco, co bychom měli skrývat a za co bychom se měli stydět. Je to něco, co nám připomíná, že jsme jen lidi - tedy nejsme dokonalí, nejsme Bůh... nicméně právě díky tomuhle uvědomení se k Bohu obracíme. Takže hřích asi jde brát jako takovou rozsvícenou kontrolku, u níž můžeme být rádi, že ji v autě máme. Součástí úvodních modliteb byly i díky za to, co se nám v postní době povedlo, ať to byla sebemenší prkotina (samozřejmě vyjádřeno nějak adekvátněji). A totéž, jen nesrovantelně intenzivněji, jsem pociťovala při samotné zpovědi. Nevím, jestli neuvěřitelná podpora, kterou mě kněz zahrnul, vyplývala z toho, že už byl opravdu starý a pokročilý v "umění milovat" a nerýpat se v detailech, nebo z toho, že jsem asi trochu vypadala jako školačka, která jde ke zpovědi poprvé, hříchy napsané na papírku (podotýkám, že česky, takže jsem to aspoň jen nečetla). Na místo toho, abychom se bavili o tom, co dělám špatně, většinou jaksi mimochodem odhalil to, co jsem dělala aspoň chvíli dobře, nebo mi řekl, že jsem aspoň o sobě něco významného zjistila. (Hodně mě dostala třeba odpověď na to, že chodíme do kostela permanentně pozdě, protože jsme líní ráno vstát dřív, než se Marta sama od sebe vzbudí: "... ale chodíte tam, ne?") Díky tomu a mnoha jiným maličkostem jsem měla pocit, že kněz jménem Božím oceňuje, že jsem vůbec ke zpovědi přišla... Docela těžko se to popisuje, ale odcházela jsem odtud s pocitem absolutního přijetí - a to poprvé v životě. Takže teď už vím, co od zpovědi čekat, a vím, že to nemusí být formalita ani mravoučná přednáška ani filozoficko- náboženská diskuze a že nemusím odcházet s pocitem, že "tentokrát mi to teda ještě prošlo". A myslím, že moje zkušenost nebyla jen věcí štěstí - že jsem narazila na dobrého kněze. Vzhledem k tomu, že zpovědi neprobíhaly ve zpovědnicích (asi tam žádné ani nejsou), ale přímo v kostele - asi na 5 nebo 6 místech - bylo možné sledovat pantomimický průběh jednotlivých zpovědí. A z něj usuzuji, že zkušenost přijetí je tu asi možno získat častěji než u nás - kde jsme všichni velcí moralisti. Mimo to jsem si taky uvědomila, že podobný pocit absolutního přijetí si v "reálném životě" pamatuju jen od Honzy... tak jen zírám a říkám si, že jsem měla při výběru partnera víc štěstí než rozumu.
Jinak nevýznamné události týdne: byla zima jako v psírně, žádní ptáčci ani kytičky. Byli jsme u Cecílie a Carlose na večeři - byla moc dobrá, ale nějak jsme byli všichni unavení nebo bez nálady, takže nejvíc se o zdárný společenský průběh večera zasloužil Honza, který byl - zřejmě nespravedlivě - některými až dosud považován v tomto oboru za outsidera. V neděli jsme šli na loutkové divadlo - O perníkové chaloupce - které se odehrávalo v maličkém obchodě s dětským oblečením. Bylo narváno, jeviště v úrovni hlediště obklopené staršími a otrkanějšími dětmi, přes které nebylo nic vidět, a bylo to zdlouhavé. Cca po 45 minutách se začalo schylovat k tomu, že se Jeníček s Mařenkou ztratí, pak jsme vyčerpaní odešli. Honza měl "group meeting", který dopadl "very good".
A nejlepší nakonec. Nejvýznamnější událostí týdne byl Honzův dvojdenní výlet se skauty. Takže předávám klávesnici ...
Můj druhý (a po pravdě doufám že i poslední) výlet se skauty měl namířeno asi hodinu jízdy na západ od Chicaga do usedlosti zvané Cantigny. Žil tu Robert R. McCormick, kterého já jsem předtím znal jako mecenáše, po kterém je tu pojmenováno snad všechno. Včetně institutu, kde pracuji. Teď už vím, že jeho dědeček založil noviny Chicago tribune a že Robert na nich vydělal ale vážně neskutečné peníze. Protože neměl děti, vše věnoval na charitativní účely. O tom, kolik měl peněz, svědčí například to, že měl v půlce 20. století vlastní letadlo na denní létaní do práce. Přistával na jezeře, kde nasedl do motorového člunu a odjel do práce. (Poznámka pod čarou: Když jsme byli v New Yorku, pořád nám nad hlavou létaly vrtulníky. Mysleli jsme, že jsou to turisti. Petra ale na internetu předevčírem našla, že více než třetina těch letů jsou přepravy byznysmenů na meetingy sem a tam či do práce a domů.) Druhým zásadním faktem, který poznamenal jeho život, byla služba v 1. divizi americké armády v první světové válce. Bojoval ve vítězné bitvě ve Francii v Cantigny. Po návratu podle tohoto města pojmenoval také svoji usedlost. Nyní je tu jeho museum a museum první divize.
Odjížděli jsme v pátek okolo 7 hodiny večer poté, co jsme plně naložili prívěsný vozík všelijakým haraburdím (opět včetně dřeva na táborák). Správci areálu nám přidělili místo asi 50 metrů od velmi frekventované silnice a asi 100 metrů od čerpací stanice. Na místě jsme nejprve vyložili všechny věci, zapálili plynové lampy a postavili stany. Pak se začalo vařit. To trvalo i s umýváním nádobí asi dvě hodiny. Byla celkem zima, takže jsem většinu času proseděl u ohně a vykecával. Před spaním mě ve spacáku napadl jeden příměr, který jsem si další den čím dál víc utvrzoval jako pravdivý. Koukáme teď totiž hodně s Martou na Krtka. Jeden díl - Krtek a víkend - pojednává o tom, jak si krtek vyjede na výlet. Do auta si naloží hrozně moc krámů. Dojede na místo, vše vybalí a užívá si. Pod slunečníkem má puštěné rádio, osmaží si mraženou rybu, sní dort ze spreje. Pak to ale musí všechno sbalit, umýt nádobí, doma vše vyložit a uklidit. Nakonec je z toho úplně hotový. To myš a zajíc si nevezmou nic. Doběhnou k rybníku, celý den se koupou a hrají si. Na oběd si chytí rybu a osmaží ji na ohni. Večer jen zaběhnou domů. Ti skauti jsou přesně jako ten krtek. Nakládání, vykládání, vaření složitých jídel, umývání nádobí - to vše jim vezme tolik energie a času, že na nic jiného už pak nezbývá.
Ráno se zase dvě hodiny vařila snídaně a hodinu jsme balili stany a nakládali věci. Vyrazili jsme asi v 10:00, nejprve do muzea 1. divize. Venku jsme si prošli výstavku tanků. Zajímavější to bylo uvnitř, kde jsme postupně prošli všechny americké války, ve kterých první divize bojovala. Mezi nejdůležitější patří asi WWI, WWII, Vietnam a Válka v Zálivu. Irák tam zatím nemají. Bylo to v typicky americkém stylu, procházeli jsme uličku v Cantigny, odevšad se na nás střílelo a jel tam i tank. Další bojiště byla pláž v Normandii ze dne D, a nakonec Vietnamský prales. Na to, jak mě války moc neoslovují, to bylo překvapivě dobré a poučné. Jen jsem pořád úplně nepochopil, proč ti Američani do toho Vietnamu vlastně jeli. Takže pokud byste to náhodou někdo chápal, rád si to poslechnu.
Následovalo tříhodinové vaření spojené s obědem. Potom už zbývala jen hodina na museum McCormicka, kvůli kterému jsem hlavně jel. Asi jsem už psal, že v oddíle panuje tvrdá demokracie. Kluci si rozhodují úplně o všem, vedoucí zasahují pouze v případě narušení bezpečnosti. A tak si milí kluci měli vybrat, jestli se raději chtějí projít nebo jít do musea. Asi 10 minut se dohadovali, načež jeden vedoucí prohodil, že se taky vlastně může jet domů. Do dvou minut bylo odhlasováno, že se jede domů. To mě fakt naštvalo, protože za ten výlet jsem dohromady asi 8 hodin seděl u ohně a čekal na jídlo, dvě hodiny nakládal a vykládal věci, hodinu řídil a asi 2.5 hodiny byl v museu. Podotýkám, že za celou dobu se nehrála jediná hra. Řekl jsem jim, že já do musea půjdu, protože je dost aut a oni mohou jet i bez toho mého. S tím nikdo neměl problém. Takže jsme se rozloučili, já vyrazil do musea a oni vybalovat vozík narvaný věcmi do klubovny.
K tomu už nemám zas tak moc co říci. Absolvoval jsem prohlídku domem člověka, který evidentně nevěděl co s penězi (pozlacené stropy) a uměl si jich užívat. Na druhou stranu to byl workoholik a velice schopný. Představte si takovou prohlídku zámku, akorát že místo Jindřicha 8., Marie Terezie, Karla 4. atd. si dosaďte americké prezidenty a evropské státníky. Moc se mi to líbilo, ale uznávám, že skauti by se z toho zrovna nezbláznili.
Žádné komentáře:
Okomentovat