Jak jsem psal již předtím, pořád dělám na dvou projektech. Tím prvním je modelování vlivu velikosti na konstrukcích se zářezem a bez zářezu. Ten vliv velikosti je známá funkce pro oba tyto krajní případy. Co není známé je přechod mezi zářezem a nezářezem, tedy jakási zóna, kdy nejste schopní říci, do které kategorie konstrukce patří. Takovouto situaci nelze ani modelovat standardním přístupem. Jednoduše proto, že i modelům musíte říci, jestli tam ten zářez je nebo není. Já se to tedy snažím modelovat nestandardně tak, aby si sám model určil, nakolik se má chovat jako zářez a nakolik jako bez zářezu. Jak jsem už psal, je to tzv. diskrétní model, publikovaný v roce 2007 pro simulace porušení betonu. Dělám na tom už od začátku, t.j. 7 měsíců. Vyřešil jsem veškeré problémy s tvorbou modelu. Vše je hotovo. Problém ale je, že se model v těch známých oblastech (se zářezem, bez zářezu) nechová tak jak by měl. Nemá tedy žádný smysl zkoušet přechodovou oblast, když nefungují ty popsané krajní případy. Jsem z toho docela překvapen - a stejně tak i profesor Bažant, oba jsme čekali že ten model je vážně dobrý. Nevíme, co způsobuje odchylky od teorie. Takže se již asi měsíc zabývám hledáním této odpovědi. Zatím marně. Asi týden mi trvalo vytáhnout z modelu napětí v kartézském souřadném systému. Je to celkem složitá procedura založená hlavně na goemetrii. Přikládám obrázky, protože jsou moc pěkné. Držte mi palce, už mám jen tři měsíce na to něco s tím udělat. Jinak pojedu domů po 10 měsících práce bez výsledku.
Druhý projekt se zabývá odhadem pravděpodobnosti porušení konstrukcí. Povedlo se mi, ve spolupráci s jedním neobyčejně chytrým kolegou, zjednodušit nějaký vztah. Není to žádné terno, ale je to krok kupředu. Při snaze použít to zjednodušení na nějakém reálném příkladu jsem udělal spoustu drobné práce na odhadu pravděpodobnosti porušení přehrady. Vypadá to, že to nakonec půjde publikovat v nějakém časopise s rozumným impakt faktorem, ale po pravdě, není to žádný odvaz. Dělám na tom dál, ale neočekávám žádný velký průlom. To spíše v tom prvním projektu. Přikládám obrázek, jak se vyvíjí distribuční funkce odolnosti konstrukce v závislosti na její velikosti.
Ještě vám dlužím popis opery, na kterou mě pozval profesor Bažant jako zástup za jeho nemocnou ženu. Měl jsem celkem strach. Musím ale říct, že to byl velice příjemný večer. Bavili jsme se hodně o jeho práci, ale tak nějak povrchně. Jako jak ho napadlo to a to, jaké měl studenty. Ne o konkrétních teoriích. To bych hodně rychle pohořel. Střídali jsme češtinu a angličtinu, a kupodivu se mi s ním anglicky hovořilo lépe. Myslím, že je to proto, že čeština má vykání, které mi ne úplně jde. Už rok jsem nikomu nevykal. On také češtinu nemusí, evidentně se mu mluví lépe anglicky. Jak ale říkal, potřeboval se trochu potrénovat. Opera se mi dost líbila. Neměla úplně stupidní děj (na italskou romantickou komedii to bylo téměř akční) a herecké a pěvecké výkony považuji za prvotřídní. Hlavní hrdinové neměli 250 kg, takže se na ně šlo i dívat. Seděli jsme hodně vzadu, ale sál měl perfektní akustiku. Navíc profesor Bažant přinesl dvě kukátka a tak jsme viděli i tváře. Na konci jsme se předběžně domluvili, že bychom spolu ještě někdy mohli na chicagskou filharmonii. Tak uvidíme.
A nakonec ... už máme letenky na cestu zpět. V Praze přistaneme 29. 6. 2010. Už se vážně těšíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat