Popis jedenáctého týdne začínám s pocitem, že se vlastně nic moc nestalo, tak uvidíme, kolik hodin u počítače se z toho nakonec vyklube - pro pisatele i pro čtenáře.
V pondělí večer jsem byla v chicagské katedrále na mši, která se konala při příležitosti dušiček, takže se na ní hrálo Faurého Requiem. Ačkoliv jsem vůbec nerozuměla kázání a hudbu jsem poslouchala taky jen na půl ucha, moc se mi to líbilo. Je pro mě osvěžující být v kostele, který skutečně vypadá jako kostel, a kde skoro nikdo není rozjásaný, naopak, všichni se snaží být nenápadní - no jako u nás. Nevím, jestli jsem už někdy psala o kostele, kam chodíme v neděli - je to studentský kostel, který je od nás pěšky 10 minut bez Martulky a 25 minut s Martulkou. Jak si asi můžete domyslet z předchozího, nevypadá tenhle kostel zvnějšku vůbec jako kostel - nemá ani věž, ale přiznávám, že zevnitř je docela pěknej - styl hodně vzdáleně připomíná salesiánský kostel v Žabinách. Kněz během mše sedí v první lavici - pokud tedy nemá v popisu práce zrovna "účinkovat", zato na boku vpředu stojí téměř celou dobu sbor čtyř až šesti lidí, který mnohohlasně a většinou pěkně zpívá různé písně, které jsou většinou velmi durové a pozitivní, a taky hodně hlasité, včetně "Beránku Boží". Písně navozují atmosféru pospolité rozjásanosti. Kázání "našeho" kněze mám docela ráda - je takový střízlivý. Poměrně často ale nějaký kněz "hostuje" - někdy to vypadá trochu jako show s nahraným smíchem (zvlášť, když tomu knězi úplně nerozumíte). Lidi jsou tady asi nachystaní se smát, protože každý vtípek - a v kázání musí být aspoň jeden - hned následuje úplná salva smíchu. Abych nepřeháněla - všichni se nahlas a ze srdce zasmějí tomu, čemu by se u nás každý jen usmál. Je fajn to všechno vidět a někdy to člověku dodává pozitivní energii, ale teď jsem ve fázi, kdy se těším na uzavřené Čechy. Neustálé rozjásanosti nevěřím.
V úterý měl Honza další schůzku s Bažantem, kam si nachystal podrobnější prezentaci než obvykle (vždycky jeden ze skupiny má svoji prezentaci podrobnou - i s ukazováním obrázků a vysvětlováním). Schůzka dopadla dobře a Bažant řekl, že na to, že je tu Honza dva měsíce, je to "very good job". Minulý týden měl Honza vůbec pocit, jak se mu v práci daří, takže chodil z práce taky téměř rozjásaný. Ke konci týdne ale odhalil kdesi jakousi chybu, se kterou se teď moří, takže určitě nehrozí riziko, že by ta rozjásanost trvala věčně.
V sobotu jsme vyrazili pouštět draka. Postavit draka v USA není nic jednoduchého - hlavně proto, že musíte sehnat provázek. Normální provázek jsme ještě neviděli, nakonec se Honza spokojil s pevnější vlnou. Drak neměl namalovaný obličej - báli jsme se, že by to nevydržel místní hedvábný papír - zato měl ocas z úvodních stránek článku jakéhosi Panga, který Honza zrovna studoval, protože by na něj měl navazovat. Za vhodné místo k vypuštění byla vybrána louka ve "Forest Preserve" (viz náš první výlet do lesa), za vhodného asistenta byl vybrán Vítek Šmilauer - resp. Honza mi řekl, že ho chce někam vytáhnout, protože tu asi nemá o víkendech moc co dělat. Drak lítal s dopomocí obou pánů, já jsem s Martulkou blbla na louce a na draka se mi podařilo zaměřit její pozornost asi dvakrát na jednu sekundu. Myslím, že je to pro ni něco jako letadlo - podívá se, že letí, ale nevidí důvod, proč by mu měla věnovat nějakou delší pozornost.
Večer jsme měli u nás na kolejích další oslavu prvních narozenin - tentokrát Brazilce Vincenta. Moc neznáme ani jeho, ani jeho rodiče, ale byli jsme pozvaní, tak jsme přišli. Na oslavě byla spousta malých dětí, mezi jinými roční Calvin od Kassie, téměř tříletý Santiago od Cecilie, a pak ještě dvě starší brazilské děti, cca 5 a 8 let, které neznáme. Po překonání počáteční nesmělosti se tato skladba ukázala jako velmi dobrá - všechny děti se svorně honily po chodbě - Marta přepínala z chození na lození po kolenou podle toho, koho zrovna honila - maminky je sledovaly a tatínci si v klidu popovídali v místnosti, kde se měla párty konat a která po odchodu dětí a maminek zela téměř prázdnotou.
V sobotu bylo lehce pod dvacet stupňů, takže Honzu napadlo, že bychom v neděli přece jenom mohli zkusit typicky americkou zábavu - grilování (asi před měsícem jsme to totiž zavrhli s tím, že je na to už zima). Na oslavě jsme tedy zlanařili ještě Cecilii a jejího muže Carlose (který dělá taky materiálové inženýrství, jen u jiného profesora), Honza jel v noci ze soboty na neděli koupit maso a uhlí, a v neděli v jedenáct už jsme si to šinuli naším autem, které vezlo kromě již zmíněných osob ještě Vítka, Martu a Santiaga - celkem tedy 5 dospělých a dvě děti, a to vše zřejmě zcela legálně. Honza totiž objevil, že náš kufr má v sobě zabudována ještě dvě sedadla i s bezpečnostními pásy. Pasažéři na nich sice sedí proti směru jízdy a mají tam skutečně málo prostoru, zato si užijí velkou legraci s řidiči za nimi jedoucích vozidel, kteří jsou z nich paf. Grilování se moc vydařilo - trochu jsme se báli, jaké to bude - ještě nikdy v životě jsme negrilovali, a taky jsme ještě nikdy v životě nebyli nikde venku s nějakou cizineckou návštěvou. Především mužská část výpravy se však pobavila zřejmě skutečně dobře - umějí anglicky natolik, že si i něco řeknou. Já a Cecília si něco řeknem, když máme obě dost trpělivosti čekat, než se ta druhá vymáčkne, popř. než pochopíme, co ta druhá chce říct. S pány se bavit anglicky moc nemůžem - tolik lidí už tolik trpělivosti zkrátka nemá. Velkou část času zřejmě mluvil Carlos o Ekvádoru, odkud jsou, velkou část času mluvil taky Vítek, jak je to u něj obvyklé. (Uvědomuju si, že se nám obvykle nějaká akce vydaří tehdy, když je na ní kromě nás přítomný někdo hodně hovorný, který umí rozproudit konverzaci - oběd s Carigem a Petrou Sheaffovou, návštěva Thawivann a Johna Spaldingových, grilování s Cecílií, Carlosem a Vítkem). Maso bylo dobré, děti si hrály v listí, teplota 21 stupňů Celsia. Paráda.
Chtěla jsem ještě psát o Martě - chtěla jsem vás totiž uklidnit, že není úplně vzorově hodná holčička, jak to tady už nejmíň měsíc popisuju. V průběhu uplynulých čtrnácti dnů se má spolupráce s ní stávala zase poněkud komplikovanější, několikrát jsme nad úklidem deseti kostek strávily desítky minut, protože žádná z fint, které se v minulosti osvědčily, tentokrát nefungovala, každý den jsme prodělaly nějaký "záchvatík" (anglicky "temper tantrum"), odpověď "ne" už nepřicházela jen na otázky, ale i na oznamovací věty, takže jsem se zvolna začínala obávat, že mi končí mateřská idyla. Dneska to ale všechno bylo zase o poznání lepší - tantrumík jen jeden a rychle zlikvidovaný, Marta mi pěkně pomáhala v kuchyni a nejmíň na čtvrtinu otázek mi dnes odpověděla "jo", takže odvolávám všechny pomluvy. Sice to není vzorově hodná holčička (má teď ráda chlapeckou společnost a chlapecké činnosti - honění se a řvaní), ale (pro mě) je pořád nejlepší ze všech. (Maminky, berte prosím jako nadsázku!)
Žádné komentáře:
Okomentovat