13. a 14. týden 16. - 29. 11. aneb ... bylo toho tolik, že nadpisy odstavců se sem nevejdou

Omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale uplynulých 14 dní bylo poněkud katastrofických, takže jsem na psaní blogu neměla ani čas ani sílu.

V pondělí 16. 11. k nám na 12 dní přijela Jitka s Honzou (Vrbkou). Hrozně jsem se na to těšila, protože v předchozích týdnech na mě začal doléhat jakýsi splín a Marta začínala být vzdorovitější, takže ten kousek domova, co měl přijet, mě docela držel nad vodou. Marta se na nové obyvatele bytu docela rychle adaptovala - po úvodní scénce, kdy plakala když jsme jeli všichni společně ve výtahu, a pak se plížila chodbou podél zdi se slovy "bo-, bo-!" (znamenalo "bojím", teď je změněno na "bjíš" jako "bojíš"), dostala od Jitky čokoládu a od té doby byla teta nejoblíbenější dospělý. I teď na ni stále ještě vzpomíná při každém jídle a ukazuje mi, kde by měla teta správně sedět. Marta teď o hodně věcech ví, jak by se měly "správně" dělat a vyžaduje, abychom se podle toho řídili - např. pokapané věci se utírají hadrou - nezáleží na tom, jestli to je stůl, kde hadra pomůže, nebo tričko, kde už nic nepomůže. Marta si někdy utírá dokonce i jazyk (který si zřejmě taky pokapala). Další typická situace - když někdo uprostřed jídla dopije a Martulka si všimne, že má prázdnou skleničku, ihned ho odešle do kuchyně, aby si šel přidat pití. Tolik o Martě a teď zpět k pondělku.

Jitce během jízdy letadlem nebylo moc dobře a když dorazili k nám, byla už prakticky úplně nemocná. Honza vypadal, že je v pořádku, ale další ráno taky lehl. Takže v úterý a středu místo objevování různých architektonických divů Chicaga, kterých měl Honza na seznamu pěknou řádku, bylo na programu léčení. Jitka si celkem rychle nasadila antibiotika (máme jich tu z Brna pro jistotu docela dost, abychom pokud možno nemuseli k doktorovi), která zabrala, takže s námi mohla absolvovat různé akce po Evanstonu jako ejmenování, procházka po areálu univerzity se zakončením v pekařství, které funguje zároveň jako kavárna a tak. Honza, který sází podobně jako můj Honza zásadně na paralen, se z nemoci vyhrabával trochu déle, ale už ve středu odpoledne jsme všichni - mimo pracujících - vyjeli na vyjížďku do Bahai chrámu a ve čtvrtek Jitka s Honzou vyrazili s patřičnou zásobou léků do Chicaga do Art Institute, v pátek na "dvě věže" - Sears Tower a John Hancock Tower, což je menší, ale starší a architektonicky "čistší" mrakodrap. Honza si na "Johnu Hancockovi" koupil model této věže z lega, bohužel se touhle věží chtěl pár dní kochat jen v obalu, a pak jsme na ni nějak zapomněli, takže jsme za celý pobyt nezjistili, jak vypadá postavená. John Hancock se moc líbil i Jitce. Ta byla nejvíc nadšená z audioprůvodce pro děti, který byl vtipný, poučný a mírně interaktivní. Musíme tam někdy taky zajít. Myslím, že jediné, co se Jitce s Honzou během prvních dní nelíbilo byli - kromě jejich nemoci - typicky americké domy, které jim připadají kýčovité, zatímco mě se líbí - i když s kýčovitostí po vysvětlení souhlasím (tváří se jako staré a zřejmě nejsou).

V pátek večer jsme byli všichni pozvaní k Thawivann na předoslavu Thanksgiving společně s dalšími asi 35 jejími "kamarády" z církve - od středoškoláků až po důchodce. Honza Vrbka zůstal doma pracovat - do neděle večer musel odeslat jakýsi projekt - my ostatní jsme ale šli, a navzdory takovému obrovskému množství lidí se nám to líbilo. Večeře sestávala z krocana, rýže, nádivky, spousty salátů a dalšího množství věcí - každý donesl něco. Pak si šly děti hrát, od středoškoláků výše se všichni sesedli v jednom z obýváků, teenageři hráli na kytaru náboženské písničky, které ale zněly úplně jako od táboráku (některé měly i stejnou melodii jako naše táborákové... Honza celkem trefně poznamenal, že nadšení středoškoláků může vyplývat z toho, že na akcích jsou společně holky i kluci - atmosféra nám skutečně silně připomínala naše roverské akce před deseti lety... jen tady je to bohužel pod dohledem dospělých). Následovalo společné čtení sedmi bodů, které popisovaly, co přináší křesťanské společenství, a pak asi kdo chtěl, řekl, který z bodů ho oslovuje a proč... já už jsem tam na konci nebyla - hrála jsem si s Martou s autíčky v jiném obýváku. Honza se akce myslím docela bál - bál se, že to na něj bude trochu moc křesťanské a "happy", ale nakonec byl asi spokojen... ačkoliv mi tvrdí, že mu lidé vůbec nechybí, že se přece dostatečně bavíme po skypu (s rodiči, on občas s brněnskými kolegy), myslím, že občas přece jen trochu strádá odtržením od společnosti, a tady si to snad vynahradil. Trošku problém je, že nás Thawivann nepřestává zvát na podobné akce, které se konají každých 14 dní, a to už by pro nás přece jen bylo trochu moc - snažíme se chodit každý jednou týdně večer plavat, Honza teď chodí v pondělí do skautu, takže tohle by byl čtvrtý pravidelně zaplněný večer... navíc já přece jen nejsem úplně srozuměná s formou náboženského života, který tahle skupina vede, a Honza už teprv ne. Všechny důvody jsem se snažila Thawivann svojí lámanou angličtinou taktně naznačit, ale pozvání přicházejí pořád...

V sobotu ráno se Marta probudila s horečkou, takže jsem s ní zůstala doma (resp. šly jsme zhýrale na Family fun do Ymcy, protože kromě horečky Martulka nejevila nejmenší známky nemoci, naopak její aktivita byla snad ještě větší než normálně a hrozilo, že se za celý den doma zblázníme). Oba Honzové s Jitkou vyjeli k asi dvě hodiny vzdálenému Farnsworth house, což je "chata" navržená Miesem van der Rohe. Na prohlídku zde se musí člověk objednat předem, dům však otevírali až v deset, takže se všichni zúčastnění rozhodli, že bude lepší vyjet a zavolat z Honzova mobilu až po cestě - prohlídky měly být ten den ještě tři. Asi po hodině a půl jízdy se konečně dovolali a bylo jim řečeno, že všechno je již plné a že mohou přijet jedině v úterý, kdy je provedou každého za sto dolarů. Chvilka nervozity, co dělat (připomnělo mi to naši cestu do IKEy druhý týden pobytu). Nakonec se duchapřítomně rozhodli dojet na místo. Ačkoliv všechny prohlídky byly skutečně vyprodané, paní pokladní je do nejbližší z nich zkrátka dopsala a od každého si vzala 20 dolarů. Dům je na pohled krásný - trochu divné je, že je celý prosklený, což mělo původně za účel spojit obyvatele s přírodou, bohužel Mies van der Rohe byl tak slavný, že dům začal velice brzy přitahovat různé zvědavce, navíc blízko od něj postavili silnici, takže se soukromím a spojením člověka s přírodou byl konec. Nemohl to van der Rohe předpokládat?Perlička na závěr - Mistr původně nechtěl majitelce domu dovolit, aby v domě měla skříň... nakonec si ji ale vybojovala. Martě během dne horečka neklesala a já jsem se rychle blížila ke stavu "nemocná". Večer se diskutoval program na neděli. Honza Vrbka potřeboval dokončit svůj projekt, takže se s Jitkou rozhodli jít pouze odpoledne na koncert Chicago symphonic orchestra - rozhodla jsem se vypláznout 42 dolarů a jít na jeden z nejlepších orchestrů světa s nimi, ačkoliv mi nebylo úplně dobře a měli hrát Schumanna a Mozarta.

A nastal den D. V neděli ráno jsem se probudila prokazatelně nemocná. Přetrpěla jsem s Jitkou kostel - Honza zůstal s nemocnou Martou doma - a pak jsem spala až do chvíle, kdy jsme museli odcházet do Chicaga na koncert, kam se mi v současném stavu moc nechtělo - jenže 42 dolarů je 42 dolarů. (Honza zůstal s Martou doma.) Po cestě jsme si ale s Jitkou báječně popovídali a v Chicagu jsme se stavili v kavárně Starbucks cofee na čaj. A tady začaly moje trable. Nejprve nám Honza objednal zázvorový čaj, kterého bylo asi půl litru, byl vařící, v papírovém kelímku a voněl asi jako náš čistící prostředek na vanu - 20 minut jsem byla rozhodnutá vzít si jej ven a vylít do nejbližšího kanálu. Poté, co trochu vychladl, se dal pít. Jitka byla od začátku největší hrdina - pipetovala si slámkou čaj z jednoho papírového kelímku do druhého, aby jí vychladl rychleji, a měla tak jako jediná z nás dopito již v okamžiku, kdy jsme se už vážně museli zvednout a odejít na koncert. Během našeho vtipkování nad zázvorovým čajem přišli ke stolečku, který byl nepříjemně blízko u nás, černoch s černoškou a velmi zdvořile se mě ptali, jestli jim můžu uhnout, pak tam cosi furt řešili, nakonec si nic neobjednali, řekli mi, že se tam nemůžou vejít, a odešli. Když jsme dospěchali ke koncertní síni, zjistila jsem, že nemám peněženku. Bylo v ní sice jen 27 dolarů, ale zato všechny karty - především česká i americká platební karta. Na tomto místě by asi bylo dobré říct, že tady po vás málokdy chtějí při placení kartou PIN - někdy chtějí podpis, na který se stejně nedívají, většinou nechtějí nic - karta jen projede mašinkou. Na černochy jsem si vzpomněla hned. Běžela jsem zpět do kavárny, ale tam podle očekávání peněženka nebyla. Snažili jsme se z foyeru dovolat domů Honzovi - nebral telefon. Bylo to už po začátku koncertu, takže to chvíli vypadalo, že celou první část nás už ani nepustí dovnitř. Nakonec nám pan uvaděč řekl, že nám nemůže říct, že můžem jít dovnitř, ale že jsou v zadní řadě na kraji volná sedadla... Po každé skladbě jsme volali znovu - Honza to stále nebral. Nakonec se ukázalo, že měl vypojený telefon - v telefonu se ale ozýval zvuk zvonění, což nás zmátlo. Kdybych věděla, že má vypojený telefon, možná bych jela domů. Jitce a Honzovi se koncert líbil moc, a mě asi nakonec za daných podmínek docela taky (kromě toho, že jsem byla nervózní z peněženky, mě chřipkově bolela záda a tak nějak všechno, navíc klasicismus není můj šálek čaje). Myslela jsem si, že jako úplní laici nepoznáme rozdíl mezi orchestrem v Brně a tady, ale nešlo jej nepoznat. Zdejší orchestr je skutečně výborný. Z Chicaga jezdí o víkendu vlaky každé dvě hodiny. Když jsme tedy konečně dojeli domů a zablokovali karty, bylo asi půl osmé. Peněženku mi ukradli o půl třetí - pán z České spořitelny mi ale řekl, že z ní vybrali "jen" asi 4000 Kč. U americké karty výdaje ještě nevěděli. Denní limit americké karty je 1000 dolarů. Honza byl skvělej - jeho klid v téhle situaci podobně jako v situaci, kdy jsem o prázdninách fest odřela půjčené auto, by byl na Nobelovu cenu míru. Abych řekla pravdu, nejvíc jsem se bála jeho reakce - o peníze šlo tak nějak až v druhé řadě. V pondělí se ukázalo, že mi z české karty ukradli celkem asi 18 000 Kč ve třech platbách, z americké jen 23 dolarů - když z ní chtěli zaplatit 800 dolarů, byla už zablokovaná ... tak to zaplatili tou českou. Znovu jsem volala do Spořitelny, jaktože mi řekli včera něco jiného a jestli skutečně musím celých 18 000 platit já - Honza Vrbka totiž od začátku říkal, že bych měla platit jen něco kolem 5000 Kč a ať se jich zeptám. Po asi 6 přepojeních a dlouhém zjišťování mi bylo řečeno, že pokud šlo o "nepinovou" transkaci, platím skutečně jen 4500 Kč, zbytek mi banka vrátí - do dnešní chvíle ale není úplně zřejmé, jestli platím 4500 z každé transakce, nebo celkem - ať je to ale jak chce, pořád bych měla dostat dost peněz zpět... chce to ale samozřejmě zajít do Spořitelny a podat reklamaci, kde musím vypisovat, kolik transakcí bylo, kde se konaly apod. ... jako by to Spořitelna nevěděla sama líp než já, která to opisuju z jejích výpisů z účtu. Řekla jsem, že budu ještě 7 měsíců pryč a paní mi odpověděla, že to mám tedy buď vyřídit, až se vrátím, nebo to může vyřídit někdo s úředně ověřenou plnou mocí v češtině. Už jsem začala zjišťovat, kde je konzulát, abych tam s Jitkou kvůli plné moci zašla, když mi paní volala zpět, že to ještě zjišťovala a že mi mohou formuláře poslat emailem. Andělé ještě existují. Ale Spořitelnu vyhodnocuju jako pěknou potvoru - myslím si, že když blokuju kartu, mohli by mě o možnosti získat zpět utracené peníze informovat. Kdybych se nezeptala, nemám nic. Když jsem se zeptala, stejně nikdo nic neví - nakonec mám pocit, že celá reklamace bude záviset na osobním pocitu paní, která se tím bude zabývat. Takže to byla neděle. Omlouvám se za to podrobné líčení, asi se z toho ještě stále potřebuju vykecat. Honza mi po všech telefonátech řekl: "A teď o tom za trest budeš psát dvě hodiny blog." Jo, ale pozitivní tečka na závěr - Honza Vrbka stihl dodělat a odeslat svůj projekt. Další pozitivní věc je, že na mém místě v kavárně neseděla Jitka - té by byli bývali mohli ukrást i pas.

Během první poloviny dalšího týdne Martě klesla nejen horečka, ale i nálada - nálada dokonce až pod bod mrazu, já jsem pokračovala v nemoci a Honza, který pracoval víc doma (resp. ve společenské místnosti u nás na kolejích), aby nám pomohl, onemocněl. Dál jsem taky při nákupu zjistila, že americká banka nezablokovala jen moji kartu, ale i Honzovu. Jitka s Honzou Vrbkou byli už úplně zdraví, a tak se vrhli na všechna muzea v Chicagu - Natural History Museum, Adler Planetarium, Museum of Science and Industry a Shedd Aquarium. Pokud mohu soudit, největší zážitek měli právě z akvária, konkrétně ze show s delfíny. Na show totiž běží neprve půl hodiny upoutávky, samotná show pak trvá cca 40 minut, z toho jsou v ní živá zvířata cca 5 - 10 minut, zbytek času se na pozadí promítá led, ze stropu se spouštějí různí lidé převlečení za orly apod. Nic kýčovitějšího si asi nelze představit. Protože Honza Vrbka už nemusel pracovat na projektu a protože už všichni byli aklimatizovaní, trávili jsme večery společenštěji než dříve - hráli jsme ping pong a karetní hru Ligretto - pokud jsme tedy zrovna netelefonovali do banky - a navzdory všem smůlám jsme se měli docela dobře.

Poslední série menších "katastrof" začala v pátek. Honza se prohlásil definitivně za nemocného a zůstal doma, my ostatní jsme se ještě s Vítkem Šmilauerem vydali autem do Milwaukee, kde je muzeum moderního umění. Po cestě začalo auto dělat divné zvuky, kdykoliv jsme brzdili. Nevypadalo to ale nijak vážně, a tak jsme jeli dál. Na dálnici do Milwaukee je několik míst, kde se platí clo - a na jednom z nich jsme trochu drcli do auta, které čekalo před námi. Nic se ale naštěstí nestalo - auto mělo jen úplně malinký škrábaneček, my trochu promáčklou SPZ ... a vzbudila se nám Martulka, toť vše. Řidička drcnutého auta ale byla trochu nervózní, a ke všemu tam zrovna náhodou byli i policajti, kteří ji po prohlídce jejího auta sice zrazovali od toho, aby to nějak řešila, nicméně ona chtěla, aby byl sepsán protokol. A tak jsme tam strávili 50 minut, hezkej černej policajt s nabitou pistolí s námi sepsal protokol a Honza Vrbka od něj dostal jako řidič jakési papíry, které pak doma vyplňoval asi dvě hodiny a které musel odeslat spolu se 75 dolary pokuty do x dní na policii. Muzeum v Milwaukee je moc pěkné - mě zaujala především budova, v níž se muzeum nachází. Střecha má totiž dvě křídla jako nějaký obrovský pták. Křídla se mohou pohybovat podle toho, jak svítí slunce, a tudíž - jestli jsem to dobře pochopila - udržují uvnitř vhodné osvětlení. Budovu navrhnul Španěl Santiago Calatrava (nikdy předtím jsem neslyšela, ale tenhle dům stojí vážně zato, takže třeba ještě uslyším). Musím říct, že jsem ale byla v muzeu poněkud otupělá - začínalo toho být na mě trochu moc - kromě všeho ostatního na mě začala doléhat Martina několik dní trvající špatná nálada - tenhle den byla od rána "na dudlíku", protože nic jiného ji nemohlo udržet ve stavu "neplakající". Cesta zpět proběhla až na dvě malá ztracení docela v pohodě. Přijeli jsme ale docela pozdě - určitě mnohem později, než (můj) Honza očekával, a jeho uvítání tentokrát nebylo na Nobelovu cenu míru. Marta začala brečet, já jsem se urazila a Honza Vrbka začal sepisovat přiznání o bouračce.

V sobotu měla Jitka a Honza odlétat. Honza ještě vyrazil do Chicaga na poslední architektonické skvosty, Jitka nám dopoledne hlídala Martu, abychom si mohli jet koupit zimní kabáty, odpoledne balila a od tří hodin netrpělivě podupávala u dveří, kdy se ten Honza vrátí z Chicaga. Ukázalo se, že mu ujel jeden vlak a že další, o němž si původně mysleli, že je ještě bezproblémový, nestíhá autobus na poslední check -in na letišti. Ale máme auto, které sice vydává divné zvuky, ale ještě jezdí, takže nakonec všechno dobře dopadlo. Večer jsme se s Honzou dívali na šíleně sentimentální film Austrálie, který jsem z velké části probrečela, jelikož počínaje tímto večerem, tu budeme na dlouhou dobu, pokud ne "navždycky" (myšleno do června), sami. Navzdory tomu, že se nakonec za těch 14 dní stalo docela dost "katastrof", myslím, že nejméně do poloviny pobytu tu panoval božský klid a mír a alespoň my "domácí" jsme si to skutečně užili. Ke konci nás všechny stále se množící katastrofy asi trochu převálcovaly, tak doufám, že to nebude to jediné, co si Jitka s Honzou budou z pobytu pamatovat. Pro mě i pro Martu zůstává především Jitčina návštěva světlým bodem, který už je bohužel za námi.

P.S.: Teď v úterý byl Honza s autem v servisu - vyměnili nám zadní brzdy a jakýsi řetěz v motoru - 460 dolarů. Nějaké zvuky dělá ale auto občas pořád. Během jízdy do servisu se Honza stavoval na čtvrt hodiny v práci a zastavil bohužel u hydrantu, kterého si nevšiml - pokuta 50 dolarů. A dnes nám přestal fungovat skype. Ale jednou to už snad musí být všechno, ne?