15. týden 29. 11. - 6. 12. aneb 1. adventní neděle - Thanksgiving - večeře s mormony - výstava betlémů - vánoční trh - Honza a skaut

Tentokrát začnu nedělí, přesněji 1. adventní nedělí. Doma obvykle vyrábím na adventní dobu věnec. (Tady jsem ho zatím nesehnala a nejspíš ani neseženu. A na výrobu taky není ani pomyšlení - nejsou větve.) Nevím, jestli to všichni ví, ale adventní věnec má 4 svíčky - podobně jako advent má 4 neděle -  a každou neděli se zapaluje o jednu svíčku více. Pokud si tedy v pokoji, kde máte věnec,  zhasnete, budete tam mít každý týden trochu více světla a na konci adventu, kdy budou svítit všechny svíčky, už tam bude skoro jako v poledne. Tento děj má symbolizovat příchod Ježíše do našeho světa jako příchod světla. Píšu to celé proto, že jsem se letos první adventní neděli přesvědčila o tom, jak velkou "tmu" člověk může mít. Většinu času o sobě přemýšlím jako o v jádru hodné osobě, která zdraví, děkuje, prosí, má ráda své bližní - nebo alespoň ty nejbližší - a podle toho se chová, tj. přeje jim vše dobré. A v neděli jsem zjistila, že to tak není. Že stačí, když se pár věcí zvrtne (viz minulé 2 týdny) a když se Marta 10 dní brání veškeré péči o své blaho (přebalovat jsem několikrát musela tak, že jsem jí zaklekla nohy... jinak by nevydržela na místě ani sekundu... u toho hysterický řev - nepříjemný zážitek) a stane se ze mě pomstychtivá obluda, která nejen že ostatním nepřeje dobro, ale chce i rozdávat rány - a rozdává - dospělým jen slovně, Martě i na zadek - a vytrvale. Hnus. Nechci to popisovat příliš podrobně - jednak byste se mnou už do smrti nepromluvili a jednak je mi teď špatně, jen na to pomyslím. Na druhou stranu mi přijde fér to napsat, abychom tu nevytvářeli mylný obraz spořádané rodinky (což mám někdy pocit, že děláme). Co teda jsem - ta (s prominutím) svině nebo ta hodná holka? Těžko říct, každopádně v adventu bude určitě co rozsvěcovat. (Ještě musím dodat, že v pondělí se z Marty stala jako zázrakem neproblémová holčička a ze mě tím pádem taky. Zatím to trvá.)

V pondělí jsme byli pozvaní na večeři ke Kassie - byla to taková náhrada za Thanksgiving (Díkůvzdání), kdy jsme pozvání museli odříct, protože jsme byli nemocní. Thanksgiving se v Americe slaví od roku 1621. O rok dříve sem přijelo z Anglie 100 tzv. "Pilgrims" (Poutníků), kteří se odtrhli od anglikánské církve a zřejmě měli v Anglii mezi ostatními věřícími dost peklo, a tak je napadlo odjet sem (celou historii Thankgiving mi vyprávěla Thawivann, něčemu jsem tak úplně nerozumněla, něco jsem si domyslela a navíc Thawivann není tak úplně důvěryhodný zdroj - občas vidí realitu příliš ze svého pohledu a s historií to bude možná podobně ...  takže tomu nemůžete tak úplně věřit). Původně chtěli poutníci dorazit už v létě nebo na podzim, nakonec ale přijeli až na začátku zimy - neměli domy, neměli moc co jíst, průzkum neznámé krajiny byl během zimních vánic nebezpečný. Během prvních dvou měsíců polovina zemřela. Občas zahlédli Indiány, jakmile ale Indiáni zjistili, že o nich Poutníci ví, vždycky hned zmizeli. Jednoho dne přišel do osady Indián, který mluvil lámanou angličtinou ("broken english"), ledy byly prolomeny. Později se Poutníci seznámili s jiným anglicky mluvícím Indiánem - Squantem. Ten uměl anglicky velmi dobře, neboť utekl ze španělského otroctví do Anglie, kde několik let pracoval, a pak se s jednou anglickou lodí vrátil zpět do Ameriky. Squanto naučil Poutníky pěstovat kukuřici, chytat ryby, zkrátka uživit se. Na podzim po první sklizni, která byla díky Squantovi hojná, uspořádali Poutníci hostinu,  na kterou pozvali i Indiány.  Mělo to být díkůvzdání Bohu za to, že jim dal dobrou úrodu. Den díkůvzdání se slavil předtím i v Anglii, nebyl však ničím mimořádným. Mimořádnou událost z něj pro Poutníky udělalo až přežití první americké zimy. 50 Poutníků a 90 Indiánů hodovalo tři dny. Hlavní menu byli divocí krocani. Krocani jsou hlavním chodem dodnes, Díkůvzdání se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu, celá Amerika má volno, hraje se fotbal a na krocana se sejde celá rodina. Po historické vložce zpět ke Kassie.

 Na večeři byli pozváni ještě dva mormonští misionáři. Misionářství je velice zvláštní aspekt mormonského života. Nikdo do něj (údajně) není nucen, ale tak nějak se očekává, že po dokončení střední školy se mladý muž vydá na dva roky na misie. Přitom si nemůže vybrat, kam bude vyslán, ani s kým tam bude působit (misionáři chodí vždycky ve dvojicích), chodí po ulici až 10 hodin denně šest dní v týdnu a celý pobyt na misii si platí sám. Původní záměr asi byl, i když jsme to původně nepochopili, že nás budou misionáři po večeři "učit" (původně jsme si mysleli, že budou "učit" Kassie a Travise, ale to jsme si mysleli špatně). Honza ale spěchal do skautu (o skautu více v "Honzově doložce"), takže z toho naštěstí moc nebylo. Fakt nevíme, co se od nás při takovém učení čeká, když je od počátku zřejmé, že patříme jinam a nehodláme to měnit. Kassie tvrdí, že misionáři nečekají nic - že mi řeknou, že si mám přečíst knihu Mormon a když při modlitbě poznám, že se v ní píše pravda, zapíšou mě do "mormonského seznamu". Nám to ale stejně není moc příjemné. Já bych se docela ráda o mormonech něco dozvěděla, protože mám jako všichni pocit "od mormonů ruce pryč" a vlastně nevím proč, a tak bych ráda zjistila, co je za tím... když už je tu mormonka jedna z mých nejlepších kamarádek. Ale skutečně čistě informativně, což nevím, jestli je u nich možné. Zatím jsme dostali zapůjčené "výukové" CD, kterak moderní zakladatel mormonství Joseph Smith ke svému mormonství přišel - americký slaďák, kde se člověk nedozví vůbec nic. Asi si někdy řeknu o vybrané pasáže z knihy Mormon, ale ještě jsem se neodhodlala.

Shodou okolností se další událost tohoto týdne týkala také mormonů. V mormonském kostele byla totiž o víkendu výstava betlémů. Betlémů bylo asi 100. Některé byly tuzemské, po domácku vyráběné, některé byly cizí, které dostali různí členové církve jako dárek nebo které získali misionáři během misií. Bylo to moc hezké - keňský Ježíšek byl černoch, čínský Číňan, u doma vyrobených Betlémů byly popisky, kdo je při jaké příležitosti vyrobil a kdo všechno z rodiny si s nimi hrál. V kostele byla i výtvarná dílnička pro děti, kde se mohly tisknout na papír tiskátka s vánočními motivy, podobně motivované byly i různé nálepky a dokonce tam měli stavebnici, která obsahovala 4 jesličky s dítětem, 4 Marie, 4 Josefy a 12 králů. Na závěr večera měl být koncert hudebně nadaných členů různých církví. Ačkoliv nezpívali nijak oslnivě, docela mě to vánočně naladilo. Kromě zpěvu pak ještě "hráli na zvonky" - asi 15 dam v bílých rukavičkách drželo 15 zvonů - každá jeden - a cinkalo podle not a na pokyny dirigenta. Byla to taková živá zvonkohra, pěkná a podle Honzy snobská. Po půl hodině se Marta začala projevovat příliš hlasitě, tak jsme to vzdali, ale i tak to byl báječný večer.

V neděli jsme jeli do Chicaga na vánoční trh. Trh byl založen zřejmě německými přistěhovalci v roce 1997 a je velice podobný trhům u nás - jen o něco tradičnější: žádné svítivé příšery, pouze stánky s dřevěnými hračkami, vánočními ozdobami, pletenými svetry se vzory, ale i náušnicemi, dřevěnými sponami do vlasů, a samozřejmě jídlem - evropským tradičním, jako je štrůdl... za 8 dolarů jeden kus, nebo "typicky americkým" jako je pizza. Kromě stromu tu mají ještě poměrně velký betlém. zajímavé je, že trh je asi 4 krát menší, než trh v Brně na Svoboďáku. Nekoupili jsme tu nic, ale hezky jsme si pochodili a taky dobře promrzli. Rozmrznout jsme se vydali do Dunkin Donats, což je americký řetězec "pekařství", kde si můžete sednout a dát si převážně velice sladké buchty a čaj. Prodávají tu ale i ničím neplněné croissanty, takže se sem může uchýlit i ten, kdo nechce odcházet s cukrem slepenou pusou. Čaj a buchty nás povzbudili, takže jsme se rozhodli ještě dojít k Millenium parku, ale zjistili jsme, že kromě vánočního trhu a docela pěkných světýlek na stromech v Chicagu před Vánocemi "chcípl pes". Říkal nám to už předtím jeden Honzův kolega a my jsme mu zas tak moc nevěřili, ale měl pravdu. Na druhou stranu jsme na něj dali, když říkal, že New York je o Vánocích bezva, a rozhodli jsme se navštívit tam jedny ruské kamarády právě během Vánoc. Budeme tam přes Štědrý den, takže teď plánujeme (resp. ještě neplánujeme, ale měli bychom), jak to udělat - mít Vánoce tam? A to budeme všechny dárky vozit tam za zase zpět? Tady? Ale kamarádi čekají, že to tam nějak oslavíme... Na obou místech? Zatím nevíme. Ono se to nějak vyvrbí. Přeju především všem pečlivým hospodiňkám, ať se to nějak vyvrbí i u nich, aby se z toho před Vánocemi nezcvokly.

P.S.: na Picase jsou konečně nové fotky.

Honzova doložka:

Začal jsem chodit do skautu. Jistě vás napadne proč, měl bych se přece starat o rodinu nebo pracovat. Ale já vlastně musím. Zavázal jsem se k tomu v projektu, kterým jsem zaslal Fulbrightově komisi. A nakonec jsem docela rád. Nejprve jsem vyhledával na internetu nějaký oddíl v okolí, ale celkem bezúspěšně. Nakonec mi jeden doporučila Thawivann, chodí tam totiž její syn Luke. Takže jsem asi před měsícem a půl poprvé vyrazil. Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Jedna možnost byla, že to bude podobné jako u nás, druhá pak že to bude úplně jiné. No, a je to od každého trochu. Například na začátku schůzky, která se koná každý týden, se vztyčuje vlaka, říká se skautský slib a je krátká modlitba. Na konci se troubí večerka. Všichni jsou celou dobu v kroji. Na druhou stranu, v průběhu schůzky panuje celkem velký chaos. Dohromady se nestihne skoro nic udělat, občas se hraje vybíjená, ale někdy se nestihne ani ta. Výlety vůbec nevedou, mají jednou měsíčně akci s přespáním. Na žádné jsem zatím nebyl, ale vypadají lákavě - například přespání v ponorce přímo v torpédové "trubici". Zatím jsem se upsal na výpravu nazvanou Klondike, která se koná v lednu. Spí se venku pod stanem. Ale vzhledem k tomu, že je tady už teď mínus čtrnáct, tak začínám přemýšlet že se hodím marod. No prostě: BUĎ PŘIPRAVEN.