V úterý měla začít škola "in person". Celé pondělí ale řádila "snow storm" (sněhová bouře). Zní to trochu dramatičtěji, než jaké to ve skutečnosti bylo, celý den ale opravdu hustě sněžilo a fučelo - nechtěla bych v tom řídit, natožpak jít delší dobu pěšky. Napadlo asi 40 cm sněhu, takže sněžné pluhy projížděly stále znovu a znovu stejnou trasu a stále měly co odklízet. Kvůli špatné průjezdnosti ulic byla proto "in person" škola odložena na středu a v úterý zůstaly děti ještě na zoomu. Odpoledne už nesněžilo, a tak jsme vyrazili ven. Nejprve jsme zvolili cestu "alley" (to jsou úzké uličky za domy, kde jsou popelnice a vjezdy do garáží). Byli jsme první, kdo tudy procházel, a brodili jsme se sněhem po kolena. Pak už jsme šli raději po ulici, stejně ale chodníky některých domů ještě nebyly odklizené. Václav vynalezl skvělou zábavu - rozběhnout se a skočit po zádech do závějí. Část sněhu se ale pak svezla na chodník, což ničilo práci odklízečů. Poté, co Václav viděl, že sníh musejí odhrabávat i místní děti, uznal, že se skákáním počkáme, až budeme mimo chodníky. Dočkal se brzy - skončili jsme na velké travnaté ploše patřící Northwestern university, která je obvykle plná sportovců. Teď tu nebyl vůbec nikdo, takže jsme měli cca 4 hektary plochy jen pro sebe. Dělali jsme kotouly, pokoušeli se o salta, ale největší úspěch měly improvizované scénky z různých filmů (Gandalf padá do hlubin Morie, ...). Škola nakonec nazačala ani ve středu, ale až ve čtvrtek (district to sdělil nám i učitelům mailem v úterý o půl šesté večer, takže někteří učitelé přišli ve středu ráno do školy, tam se obrátili a šli zase domů).
Od čtvrtka tráví Marta ve škole celý den - od 8:30 do 15:35. Pěšky jí to z domu trvá 45 minut, proto jsme doufali, že by mohla alespoň ráno jet školním autobusem. První den ale autobus nepřijel, a tak ji nakonec dovezl Honza autem (které si nejprve vykopal lopatou ze závějí). Kvůli covidu district zavedl povinnost vyplnit každé ráno online formulář, že dítě nemá teplotu a je bez koronavirových příznaků (první den jsme teplotu všem dětem opravdu změřili, teď už to neděláme a Marta i Václav si formulář vyplňují a odešlou sami). Po odeslání formuláře se na obrazovce objeví QR kód, který by děti teoreticky měly ukazovat při vchodu do školy. První den se o to škola možná opravdu snažila, protože nechala všechny studenty stát venku, podle jména je třídila do dvou skupin, jejichž význam Marta nepochopila, a pak si zřejmě chtěla brát a ověřovat jednoho studenta po druhém. Bohužel už u toho prvního to nefungovalo, takže zbytek studentů čekal venku v -10°C asi 25 minut. Pak všechny nahnali dovnitř (během čehož se obě skupiny smíchaly) a řekli jim, že mají jít do svých tříd. Marta byla ve škole poprvé, kromě čísla učebny nevěděla vůbec nic, a tak se zeptala prvního dospělého, který byl po ruce. Ten jí řekl, že má jít nahoru. Nahoře u tříd žádná čísla nebyla, zeptala se tedy jiného dospělého. Ten se tvářil, že je úplně blbá a máchl rukou směrem dozadu. Tam ale bylo místností celkem pět (neočíslovaných) a nikdo v nich jí nebyl povědomý (protože pro "in person" výuku jsou studenti v úplně jiných skupinách než byli online). Nakonec Marta zjistila, že čísla učeben jsou překryta jinými papíry, a v 9:00 se konečně ocitla na správném místě. Mission successfull! V online systému jí už ovšem mezitím naběhla zameškaná hodina. Během vyučování je ve třídě 6 studentů, každý sedí u samostatné lavice kolem níž je na zemi vyznačeno "území", na němž se může pohybovat. Překročit toto území mohou, jen pokud potřebují na záchod, takže na nějaké seznamování to moc není. Proto všichni sedí, hledí do zdi, do iPadů nebo do knížek a rozhovor se rozběhne jen tehdy, když ho iniciuje nějaký učitel. Na tělocvik, Social Studies, Science a angličtinu jim chodí učitelé přímo do třídy, z francouzštiny, matematiky a "art" mají učitele, kteří jsou na zoomu (stejně jako doposud). Živá výuka přináší některé výhody: lépe se udržuje pozornost a např. v tělocviku se hrají různé pohybové hry, které jsou docela fajn (když byl tělocvik na zoomu, Marta se u něj česala, stlala, popřípadě ještě ležela v posteli, protože pan učitel celou dobu jen mluvil.) Přináší to ale i nevýhody: přes roušky je učitelům hůř rozumět a víc se pozná, když Marta hned nepochopí, co má dělat - na zoomu chvíli vyčkávala a většinou se pak nějak chytla, aniž by si toho učitelé všimli, tady se jí většinou hned ptají, co je za problém. Ona jim to pak musí složitě vysvětlovat, oni jí přes roušku a "bezpečnou vzdálenost" nerozumějí atd... Celkově je tenhle režim pro Martu určitě náročnější, ale zas je ráda, že si od nás odpočine.
Kluci mají "in person" školu jen odpoledne, na dopoledne mají zadané úkoly a musejí absolvovat několik zoomů: jednu angličtinu s paní Barbour, tělocvik a jeden další "umělecký" předmět (hudebka, výtvarka, ...). Škola má začínat v devět, ale s úkoly začínáme raději o čtvrt na devět, abychom to do oběda v klidu stihli. Po obědě by měl kluky do školy odvézt školní autobus. To se ale ukázalo být největším kamenem úrazu tohoto nového režimu. Pár dní před začátkem školy jsme totiž dostali od districtu email, že Karel může jezdit školním autobusem, a to ráno v 8:54 do školy a odpoledne v 15:35 ze školy. Pokud je některá informace nesprávná, máme to prý obratem sdělit. Napsala jsem tedy, že Karel ráno školu vůbec nemá a že by potřeboval jezdit do školy odpoledne - pokud tedy nějaký autobus pojede. A připojila jsem ještě dotaz, že mám další dvě děti, ohledně jejichž cestování školním autobusem jsem žádné informace nedostala - mohou i ony jezdit školním autobusem? Žádná odpověď. Den před školou přišel další mail, opět jen ohledně Karla, že autobus bude jezdit do školy i odpoledne, a to mezi 12:45 a 13:00. První den školy jsme tedy ve 12:40 přišli s klukama na zastávku. Čekala tam s námi ještě jedna starší holka. Ve 13:00 autobus stále nikde, všude byla ale ještě spousta sněhu, takže jsme si říkali, že má asi zpoždění. Ve 13:10, kdy klukům začíná vyučování, jsme to ale vzdali, nasedli do auta a odjeli do školy autem. U prvních dveří zavřeno, u druhých paní, která nás poslala zpět k prvním dveřím, v nich tatáž paní se seznamem studentů, který nebyl seřazen podle abecedy ani zarovnán vlevo, takže se v něm jen velmi těžko něco hledalo. Václava jsme našli, Karla ne. I tak ho ale paní vzala dovnitř a zavedla ho do třídy. Václav měl jít do třídy sám. Byl ovšem ve stejné situaci jako Marta - ve škole v životě nebyl. Stejně jako ona to ale zvládl bravurně - doptal se. Odpoledne mi psala maminka Karlíkovy spolužačky, že měli taky problémy s autobusem, ale že zavolala šéfovi "odboru dopravy" a ten pro holčičku poslal náhradní autobus. Rozhodla jsem se tedy šéfovi také zavolat, zeptat se, proč autobus nepřijel a ujistit se, že zítra přijede. Řekl mi, že je sníh, takže autobus jel asi jinudy a že zítra by to mělo být ok. Když už jsem ho měla "na drátě", vymámila jsem z něj také informaci, že Václav autobusem jezdit může, ale Marta ne, protože už je na middle school. Další den se ovšem situace opakovala, jen s tím rozdílem, že jsme čekání vzdali už ve 13:00, abychom autem dojeli do školy včas. Odpoledne jsem napsala email tentokrát do školy, říkala jsem si, že možná bude mít větší páky než já. Dostala jsem rychlou odpověď, že mail přeposílají na odbor dopravy. Abyste věděli, jak to s autobusy dopadlo, musím přeskočit do dalšího týdne. V pondělí je škola distančně, takže autobus nebyl potřeba, v úterý opět nepřijel. Opět jsem napsala mail na odbor dopravy, opět žádná odpověď. V úterý jsem rovněž byla poučena výše zmiňovanou maminkou, že když je nějaký problém, volá už přímo autobusové společnosti, což je zřejmě jiná instituce, než odbor dopravy. Ve středu jsem se tedy vybavila telefonem a během půlhodinového čekání dvakrát volala, jestli autobus přijede. Vždy mi bylo řečeno, že za dvě minuty bude u nás. No, nebyl. Přijel až 13:10, ale přijel. Paní řidička říkala, že na zastávce byla ve 12:30 a když tam nikdo nebyl, odjela. Ale že na nás tedy příště počká... Když jsem se vrátila domů, napsala jsem znovu na odbor dopravy a přeposlala email paní sekretářce ze školy. Ta jej přeposlala paní ředitelce a panu zástupci. Také jsem psala omluvné maily učitelům a oni je také také přeposlali paní ředitelce i panu zástupci. Chudák paní ředitelka ze mě musela mít asi oči navrch hlavy. Nicméně výsledek byl, že ve čtvrtek i v pátek autobus přijel, a to i v normální dobu (cca kolem 12:40). Mission successfull 2!
Kluci to ve škole zvládají dobře. Na Karlíkovi tedy bylo první den po škole vidět, že je mu do pláče: připadalo mu to dlouhé (2 h 20 min) a jelo se bez přestávky, takže se prý nemohl napít. Když jsem mu vysvětlila, že pít může v průběhu, bylo to druhý den už bez problémů a teď, po dalším týdnu školy, se mi zdá čím dál tím spokojenější a s radostí mi hlásí, co dělali a komu s čím pomohl. Jen se mu do školy nikdy nechce, protože by si raději doma hrál nebo skládal puzzle (jeho nová vášeň, složil už i 750 dílků). Václavovi to vyloženě svědčí, doma totiž už zase bojuje s tím, aby místo úkolů nehrál online hry (úkoly tedy vždy nakonec dodělá, ale díky "ztracenému" času končí později, což ho pak samotného štve). Takhle jeho boj trvá jen dopoledne, odpolední soustředění jde ve třídě samo. Václav i Karlík mají oproti Martě výhodu, že mají stejné spolužáky jako na zoomu, a mají s nimi myslím celkem dobré, i když nijak silné vztahy. Po vyučování čekám na kluky před školou a jdeme do blízkého parku, kde čekáme na Martu. Pak si většinou chvíli všichni hrají a poté jdeme pěšky domů - cca 45 minut (když jdu sama, je to 25 minut... ale to většinou popobíhám, protože nestíhám.) První den jsme šli snad hodinu, všude byly závěje sněhu po kolena. Připadala jsem si jak v 19. století... Velká výhoda je, že za tohoto režimu jsou děti po návratu ze školy už "vyvenčené" a já je nemusím nutit k žádné fyzické aktivitě, čemuž jsem upřímně ráda. Jediná nevýhoda je, že občas přijdeme ze školy třeba o tři čtvrtě na šest, a to je jim pak někdy líto, že jim už pak nezbývá moc času na domácí hraní.
V sobotu dopoledne jsme vyrazili na akci organizovanou rodiči z klučičí školy "Evanston Black History Scavenger Hunt". Museli jsme obejít 9 míst spojených s historií černochů v Evanstonu a splnit na nich různé úkoly, např. udělat 10 "jumping jacků" a natočit z toho video nebo z různých indicií zjistit adresu, dojít tam a odeslat GPS souřadnice. Dostali jsme se tak k domu, v němž byla první černošská nemocnice, k místu, kde bydlela první černošská rodina, která přicestovala do Evanstonu z nedaleké Kenoshi vlakem i se svými ovcemi a dobytkem, a taky do nově otevřeného obchodu s čokoládou, jehož vlastníky jsou "people of color" (jak se teď nově politicky korektně říká). Každé dítě si tam koupilo čokoládovou medaili, čímž byl úspěch akce zajištěn. Nachodili jsme asi 6 mil (a potkali rodinu, která trasu objížděla autem... stejně jako většina ostatních). Odpoledne jsme se už sami s Honzou vydali na další procházku - od domu z filmu Sám doma zpět domů (to je skoro jazykolam!). Vrátili jsme se docela uchození, ale spokojení, že jsme byli chvíli sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat