Jen co vyprchal adrenalin z počátku "in person" školy, začaly na děti doléhat negativní stránky nové situace. Marta si přijde znovu "mimo" - ve třídě se sice nikdo s nikým zas tak moc nedruží, ale venku před školou potkává skupinky kamarádů, které jí připomínají, jak moc jí chybí její české kamarádky. Václav zase bojuje se svojí nezadržitelnou touhou během dopoledne hrát online hry. Nevěnuje jim zas tak moc času, ale stejně ho zdržují, a pak má co dělat, aby do oběda všechno stihl - dělá pak úkoly narychlo, tudíž si pro ušetření času moc nečte zadání, takže místo některých úkolů dělá něco jiného, a když pak přijde "matka - kontrolorka", je z toho pěkný výbuch... Asi k nejhlasitějšímu výbuchu došlo v pátek, když měl Karlík v jiném pokoji zrovna hodinu s paní Barbour. Prý to bylo tak hlasité, že jí musel vysvětlit, že "mom is yelling on Vaclav". Styděla jsem se celý zbytek dne a teď se snažím víc hlídat - a asi se víc snaží i Václav, protože následující týden tři dny z pěti vůbec nehrál. Musím říct, že mi ke zklidnění taky pomohlo Václavovo vyprávění o spolužákovi Roniem, který docela často ve škole spí, protože prý bývá vzhůru do tří do rána, ačkoliv jeho sestra-dvojče je vždycky čilá jako rybička. Řekla bych, že podstata jeho problému bude stejná jako u Václava, jen je to problém podstatně větších rozměrů.
Marta měla tu výhodu, že se zhroutila zrovna den předtím, než mi Honza řekl, že si mám udělat "volný večer", takže vznikl báječný nápad, že spolu půjdeme do kavárny. Covidová situace se tu totiž z neznámých důvodů hodně zlepšila, takže některé podniky už umožňují jíst vevnitř - samozřejmě jen velmi omezenému počtu zákazníků, kteří se předem registrují. Marta měla úžasný borůvkovo-banánový koktejl a já po třičtvrtě roce capuccino. K tomu jsme si daly čokoládové cupcaky, které byly o hodně horší než Ty, co dělá Marta. To všechno dohromady spolu se zpáteční cestou kolem jezera nám dost spravilo náladu. Kluci mají slíbenou kavárnu během příštího týdne.
Aby těch emocionálních propadů nebylo málo, Honza dostal v pátek večer dlouho očekávanou zprávu od grantové komise (viz předminulý týden). Sice nakonec potvrdila, že grant může pokračovat, ale neuznali mu ani jeden z pěti článků, což znamená velký problém. Za letošní rok, který je posledním rokem projektu, by totiž asi nebylo možné napsat dostatečný počet článků k tomu, aby grant prošel závěrečným hodnocením. Honzu to hodně rozhodilo - opět ani ne tak proto, že by tento konkrétní grant neprošel, ale spíš proto, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, protože má najednou pocit, že by měl pracovat nějak jinak, ale neví jak. Mluvil o tom s několika kolegy. Ti ho vesměs uklidňovali a radili mu, aby v příští zprávě všechno znovu pořádně vysvětlil. A jeden kolega mu dokonce nabídl, že mu s tou zprávou pomůže. Řekla bych, že Honzovi hodně pomohlo už jen to, že to řekl.
Celý týden svítilo sluníčko a teploty se přes den držely nad nulou, a tak jsme se těšili, že v sobotu vyrazíme zas někam do přírody. Tentokrát jsem vygooglila místo zvané "Midewin National Tallgrass Prarie" (2h autem), kde je mj. obrovská ohrada s bizony. Ti tam tedy bohužel v době našeho výletu nebyli (asi byli schovaní za kopečkem), ale i tak to byla krásná vycházka. Děti se držely celou dobu pospolu a rozvíjely nějaký detektivní příběh, jehož hlavními hrdiny byli jejich plyšáci. Vydrželo jim to dokonce i na celou cestu autem zpět. My s Honzou jsme šli vpředu a jen občas jsme zkontrolovali, že se děti nikde nezasekly. Když už jsme byli u auta, děti nikde. Neobjevily se ani po pěti minutách, což už nám připadalo divné. Navíc už nebylo daleko do soumraku. Vydali jsme se tedy zpět a za běhu zjišťovali, zda nám fungují mobily a zda se tedy můžeme při pátrání rozdělit. Nakonec to nebylo potřeba - ukázalo se, že děti odbočily k domnělému parkovišti o 50 metrů dříve, než měly, a tak se dostaly na cestu, která po dvou mílích dorazila k úplně jinému parkovišti. Po chvíli chůze se jim ale nelíbil směr cesty, a tak když je Honza uviděl, už se vracely.
Podstatnou část neděle strávili Marta a Vašík dolaďováním svých projektů do soutěže "Marble Challenge". Soutěž organizuje evanstonská knihovna (pokud jsem to dobře pochopila) a jejím cílem je postavit během šesti týdnů z kartonů a jiných lehce dostupných materiálů dráhu pro kuličku. Dráha musí obsahovat alespoň pět různých designových prvků (např. tunel, trychtýř, obyčejná rampa, schody ...), z toho jeden musí být poháněný programovacím motorkem. Motorek, tavnou pistoli, kuličky, i lepicí pásky účastníci dostali, stačilo tedy sehnat dostatek kartónů. Na zimu to byla úplně skvělá činnost, Martu i Václava to moc bavilo. Jak je v naší rodině zvykem, na začátku si nepřečetli pořádně zadání, a tak když jsme chtěli v neděli projekt odeslat, zjistilo se, že zmíněných pět designových prvků je potřeba vybrat ze seznamu již vymyšlených prvků, a teprve pak je možné přidávat svoje vlastní. Nebyl to ale velký problém, tunel, rampu, schody a motorový prvek už měli, stačilo dodělat startovací bránu. Václav měl kromě toho ve své dráze "mlýn", Marta "houpačku", "auto" a "lanovku". Fotky nejsou úplně výstižné, ale na https://petraajan.rajce.idnes.cz/ se můžete podívat na výsledná videa (jméno a kód pro vstup do alba najdete v našem srpnovém mailu).
Žádné komentáře:
Okomentovat