Od pondělka do čtvrtka bylo pěkně nevlídno, a tak jsme si na odpoledne naplánovali různé aktivity, které bylo potřeba udělat, ale dokud bylo venku hezky, nějak se nám do nich nechtělo. První z nich bylo vrácení sáněk Ms Barbour, při kteréžto příležitosti jsme jí chtěli upéct cupcaky. Recept na cupcaky našla a vyzkoušela Marta v rámci nějaké zimní skautské výzvy. Od té doby je dělala už několikrát (pro Spaldingovy, s Joyce, …) a vždy s velkým úspěchem. Tentokrát se na výrobě podíleli rovnou měrou i kluci a večer jsme je všichni i s Honzou zavezli paní Barbour. Trošku jsme si s ní popovídali přede dveřmi a pak dostali sms, že to byly nejlepší cupcaky, které kdy jedla. Myslím, že kluci na sebe byli pyšní.
V úterý odpoledne jsme vyrazili na nákupy jarního oblečení a obutí. Vašíka to dost rozladilo a pořád propočítával, kolik kusů oblečení musíme koupit, jak dlouho bude trvat nákup jednoho kusu, a kolik času tedy celkově na této akci stráví. Nakonec to bylo ještě o něco déle, než původně myslel, ale z mého ženského a Martina dívčího pohledu to byl stejně úspěch, protože jsme sehnali všechno, co jsme chtěli (a ještě něco navíc).
Ve středu jsme se rozhodli podruhé v životě vyzkoušet volnočasovou akci organizovanou Northwestern university. Tou první byla před pár týdny online hra inzerovaná jako “úniková”. Protože Vašík hrál jednu online únikovou hru se skautem, děti se na ni docela těšily. Po přihlášení na zoom se ale ukázalo, že nakonec budeme hrát jen “kahoot” (oblíbený typ online testu, na nějž jde odpovídat přes chytré mobily). Organizátorka totiž únikové hry dělat neuměla a kamarád, který slíbil, že hru udělá, to na poslední chvíli odřekl. Nakonec to ale bylo docela fajn. Byli jsme jediní účastníci, za což jsme si vysloužili čokoládu, která nám vynahradila naše mírné zklamání... Tentokrát mělo jít o malování na plátno. Každý zájemce si mohl předem objednat předtištěný obrázek rozdělený na spoustu drobných očíslovaných částí. Spolu s obrázkem dostal očíslované akrylové barvy, a pak už “stačilo” jen vybarvovat. Akce trvala hodinu, během té doby ale zvládl svůj obrázek dokončit jen Karel. Marta s Václavem si objednali (aniž by to věděli) plátna velká 40x50 cm, navíc předkreslená nějakými (pseudo)impresionisty, tudíž rozdělená na stovky či tisíce malých částí. Marta na obrázku od té doby strávila jistě už alespoň 10 hodin a má sotva osminu. Vypadá to ale, že výsledek by mohl být moc pěkný… alespoň Karlova želvička se náramně povedla.
Ve čtvrtek kluky vyzvedl ze školy autem Honza. Těsně předtím mě “vyhodil” poblíž Martiny školy. Plán byl, že si s Martou udělám příjemnou “dívčí” procházku domů, zatímco kluci se pojedou ostříhat do kadeřnictví doporučeného Lukem Spaldingem. Bohužel jsem se během cesty k Martině škole nějak zamyslela a když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že jsem školu přešla – měla jsem zahnout doleva už před několika bloky. Snažila jsem se Martě zavolat, aby na mě počkala, ale její telefon (zapůjčený od Spaldingů) funguje jen někdy, obvykle když ho moc nepotřebujeme. Martě jsem se tedy nedovolala a ze společné dívčí procházky byly dvě separátní dívčí procházky. Když jsem přišla domů, byli kupodivu doma už i kluci – ostříhání asi na 3 milimetry! Vypadali trochu jako tibetští mniši. Vašík z toho byl hodně nesvůj a celý večer nosil doma čepici. Hlavně byl nervózní, jak jeho nový sestřih přijmou spolužáci. Naštěstí ale paní učitelky byly extrémě citlivé, a tak to nebyl žádný problém… Nešlo nám ale do hlavy, jak k celé situaci vlastně došlo, protože Honza holičům řekl, že mají klukům zkrátit vlasy na polovinu. Když pak viděl, jak do vlasů poprvé zajeli strojkem, bylo už pozdě. Záhada se objasnila během páteční večeře u Spaldingů. Vysvětlili nám, že to, co chtějí holiči slyšet, je číslo, na které mají nastavit strojek. Ideální je prý mít vršek hlavy ostříhaný “na pětku” a spodek “na trojku”. Pokud Honza řekl, že chce ”na polovinu”, holiči už zbytek jeho věty pravděpodobně nevnímali a nastavili strojky na nejmenší možnou velikost.
V sobotu už bylo krásně, táhlo nás to ven, ale zároveň se nám nějak nechtělo do žádného velkého cestování, a tak jsme se vydali znovu do oblasti Waterfall Glenn, kde jsme si na podzim zkoušeli orientačního běh pro středně pokročilé a na Silvestra jsem tu byli na obyčejném výletě. Nejprve jsme se naobědvali na “nejlepší louce na světě”, a pak se přesunuli na začátek trasy orientačního běhu pro začátečníky. Chvíli jsme diskutovali, kdo přesně poběží - zda Marta a Václav každý zvlášť nebo dohromady, a zda je má Honza zpovzdálí sledovat nebo ne. Nakonec běžely společně všechny tři děti, Honza běžel samostatně jinou trasu a já jsem zůstala “na základně” a četla jsem si. Děti dorazily navýsost spokojené, v bezvadném čase. Po návratu se ihned zuly a naskákaly do blízkého potoka, v němž si zřídily bahenní lázně s tvrdým bahnem, středním bahnem a měkkým bahnem, ze kterého si vyráběly bahenní ponožky (v Karlově případě dokonce bahenní nadkolenky). “Nejlepší louka na světě”, ze které se jim v poledne nechtělo, byla rázem zapomenuta.
V neděli jsme šli do kostela jen já a Honza a s dětmi jsem místo toho zkoušela (už podruhé) náhradní aktivitu – krátké čtení z Bible a následnou debatu. Marta i Vašík si totiž stěžují, že tady v kostele skoro ničemu nerozumějí, možná je to ale jen záminka. Karla to tam každopádně nebaví ani v Česku. Diskuse se trošku zvrhla a spíš než k přečtenému úryvku se stočila k tomu, proč je “úplně na nic” chodit do kostela. Např. Martě se tam chce vždycky spát a hrozně ji ruší, že si musí pořád stoupat (začali jsme tomu říkat “spaní s Pánem Bohem”, podobně jako já mám někdy odpolední “kávu s Pánem Bohem”). Seděli jsme ale venku na sluníčku, a tak i poslouchání dětských nářků bylo docela příjemné. Za chviličku se ukázalo, že Vašík tomu, co jsme četli, moc nerozumí ani česky a že mně se to strašně špatně vysvětluje, protože cokoliv řeknu, mi připadá příliš plytké a zjednodušující. Zvedla se ve mně vlna obdivu ke každému, kdo má tu kuráž se o něco takového snažit na veřejnosti. Navzdory všemu to ale bylo docela fajn, i děti byly spokojené, což Václav shrnul slovy “takhle je to lepší, takhle se aspoň můžu na něco zeptat”. Ovšem těžko říct, jestli to mělo nějaký přínos. Odpoledne jsme byli s Patrizií, Bernabem a Julianem od nás z domu letos poprvé grilovat v parku. Byl to velmi odpočinkový víkend.
Žádné komentáře:
Okomentovat