Konečně nastal vhodný čas na první letošní "baseball" - na velkých travnatých hřištích už definitivně roztály poslední zbytky sněhu a taky už pár dní nepršelo, takže ani nebylo moc bláto. Baseballem myslím samozřejmě naši verzi hry s umělohmotnou pálkou i míčky, která se dá hrát i ve třech či čtyřech hráčích, a kterou jsme vynalezli na podzim. V "našem" baseballu všichni hráči běhají jako o život, včetně nadhazovače, takže jsem pak měla pár dní hrozně namožené nohy. Děti byly samozřejmě v pohodě.
V pátek odpoledne jsme se v Penny Parku zase sešli s Karlíkovými spolužáky a jejich rodiči - i když tentokrát jich přišlo méně, protože mnozí hned po skončení školy odjížděli na "spring break", což jsou zdejší týdenní velikonoční prázdniny. My jsme se ale chystali jet až v neděli. Kromě mnoha rodičů, které už známe, do parku přišla i Natasha - maminka od Elana a jeho dalších dvou starších sourozenců. Brzy se řeč stočila na brzké volby do jakési školské rady, o které já nic nevím a ani se nesnažím vědět, která ale Patrizii i Natashu hodně "bere za srdce". Patrizia byla zděšená z diskuse na facebooku, z níž nabyla dojmu, že je nebezpečné vyjádřit svůj názor, protože je velká šance, že bude označen za rasistický. Pokud jsem to pochopila správně, někteří lidé tak označují jakoukoliv snahu o to, aby se toho děti učily více. Zcela jistě je tak ale některými lidmi označena myšlenka týkající se možnosti znovuzavedení pokročilejších a méně pokročilých "levelů" v matematice a angličtině, což tu bylo ještě před pár lety běžné. Na první pohled to nedává smysl, ale Natasha mi vysvětlila, že bílé evanstonské děti údajně dopadají v celonárodních testech průměrně mnohem lépe než děti černé - navzdory tomu, že chodí do stejných škol i tříd, a mají tedy stejné učitele. Jakékoliv rozdělení dětí podle pokročilosti by tedy pravděpodobně do velké míry znamenalo rozdělení podle barvy pleti. Ptala jsem se jí, proč si myslí, že to tak je - mám totiž teorii, že hlavním zdrojem rozdílů je míra, do jaké rodiče s dětmi doma pracují. Učitelé totiž chystají skvělé materiály, jejichž vypracování ale pak moc nekontrolují, takže je na angažovanosti každého rodiče, kolik si toho z materiálů jejich potomek vezme (samozřejmě jde i o angažovanost dětí, ale vysvětlujte to Karlíkovi, který si chce hlavně co nejrychleji zase hrát). Možná je to za standardní situace, kdy děti chodí do školy, jiné, ale řekla bych, že díky tomu, že učitelé tráví s dětmi 6,5 hodiny denně, jim moc času a sil na vytváření nějaké zpětné vazby nezbývá. Natasha moji teorii přímo nepotvrdila, ale ani ji nepopřela - řekla, že podstatou nejsou rasové rozdíly ale rozdíly socioekonomické, což ovšem podle mě přímo souvisí s mírou, v jaké se rodiče dětem a jejich vzdělání věnují... v Americe stejně jako u nás. Zde teď zkoušejí držet se hesla "low floor - high ceiling", z čehož ale podle Natashy zůstává jen ta "low floor". Opravdu fungující řešení zatím zdá se nikdo nenašel.
V sobotu jsme si s Honzou vyrazili na dlouho odkládaný a mnou toužebně očekávaný brunch do zdejšího vyhlášeného "brunchového" podniku. Dali jsme si "sendvič se slaninou a smaženým vejcem a croissant", a byli jsme trochu překvapení, že to znamená, že slanina a vajíčko jsou vloženy přímo uvnitř rozkrojeného rozpečeném croissantu. Bylo to ale moc dobré - už jsme to zkoušeli i doma a doporučujeme. Dobrá byla i káva, džus, čaj, palačinky a vycházka domů kolem jezera. Kdyby to bylo na mě, zvládla bych to opakovat klidně ob-týden, ale uznávám, že by to nebylo moc ekonomické.
Odpoledne jsme pozvali Joyce a holky Spaldingovy na pečení božích milostí. Já jsem udělala těsto a udělila instrukce a pak odjela do kostela ke sv. Gertrudě. Marta a holky pak napekly 3 krabičky cukroví a poté si prý ještě dlouho v kuchyni vykládaly. Asi to byla fajn akce. Večer nás čekalo vyčerpávající balení na spring break - která ale rozhodně stála za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat