Jak už jsem avizovala minule, před Velikonocemi tu děti mají celý týden "spring break" a s probouzejícím se jarem by byl hřích strávit ji celou v Evanstonu. Honza vyjádřil přání jet někam, kde jsou aspoň nějaké jehličnaté stromy, a tak jsem zadala do vyhledávače "conifers Illinois" a google mi vyplivl jakýsi maličký Pine Forest a pak obrovský Shawnee National Forest, který je v jihozápadním cípu Illinois, u hranic s Missouri a Kentucky. Z dalšího průzkumu jsme zjistili, že kromě jehličnanů tam jsou i skály a potoky, což pro naše děti znamená ráj na zemi. Navíc se nejslavnější část tohoto lesa jmenuje Garden of Gods... no, nejeďte tam! V neděli ráno jsme tedy sedli do auta a vydali se na šestihodinovou jízdu. Naštěstí jsme si udělali přestávku, a to poblíž Saint Louis, na místě zvaném Cahokia Mounds, které nám doporučila paní Barbour. Kolem roku 1000 zde stálo obrovské indiánské město - žilo v něm 20 000 lidí, více než v tehdejším Londýně. Protože místo je v záplavové oblasti zdejší říčky, udělali Indiáni pro své nejvyšší vůdce několik pahorků, aby jejich domy byly stále suché. Nejvyšší pahorek Monk Mound je opravdu impozantní - asi 30 metrů vysoký, 250 metrů široký a 300 metrů dlouhý, má tedy přibližně stejný obsah podstavy jako velká pyramida v Gize. Na jeho stavbě pracovali Indiáni 170 let. Z vršku je dnes vidět Saint Louis s jeho Gateway Arch, což je obrovský oblouk (192 metrů vysoký), který má připomínat všechny, pro něž bylo kdysi Saint Louis branou na západ (takže např. Old Shatterhanda). Několik set metrů na západ od Monk Mound je jakýsi dřevěný Stonehenge (oficiální název je "Woodhenge"), který sloužil jako sluneční hodiny. V den jarní rovnodennosti se tu lidé shromažďovali ke sledování východu slunce, které se toho dne objevilo přesně nad Mound Monkem - tedy v místě, kde žil jejich nejvyšší vůdce... měl to dobře vymyšlené. Když jsme konečně dojeli k naší "cabin", bylo už k večeru. Děti okamžitě zmizely do lesa a v průběhu dalších dní z něj přicházely jen na jídla (rády), na spaní (nerady) a na odjezdy na výlety (taktéž nerady). Za chatou bylo ohniště, a tak jsme každý den (pokud nepršelo) dělali oheň, opékaly "smores" a zpívali trampské písně a písně z divokého západu, nad námi hvězdy, kolem "hluboký" les.
Nejbližším zajímavým místem od naší chaty byl Giant City State Park. Je to pískovcové skalní město, které se trošičku podobá Toulovcovým maštalím - taky jsou tu různé tunely a průchody, jen skály nad nimi jsou tu vyšší. Honza vyhlásil soutěž, kdo vydrží nejdéle viset na skalní římse: první byla Marta (vydržela minutu), poslední já (8 sekund). Navzdory svému jménu není Giant City moc rozsáhlé, takže nám zbyla ještě spousta času na procházku zdejšími lesy. Moc se nám líbily lesní rybníčky: u jednoho si Honza povídal s rybáři, v dalším byl padlý strom, na kterém se slunila vodní želva. Bohužel se nás brzy lekla a hupsla zase do vody. Když jsme se podívali pozorněji, viděli jsme na hladině aspoň deset želvích hlaviček. Popadla mě touha je na stromě vyfotit, a tak zatímco ostatní svačili, já jsem byla na číhané. Želvy ale nic. Vylezly až v okamžiku, kdy na větev přišel Václav, který neměl foťák. Nakonec se nám ale pár fotek přece jen podařilo (viz výše). Další zastávka byla u potoka, kde Václav odlupoval kůru z padlého stromu a pouštěl ji po vodě jako lodě. Martina role byla tyto lodě pojmenovávat (spektrum názvů bylo široké, od "Marie Terezie" po "Cool liánu") a Karlík měl za úkol odšprtávat lodě, které se zasekly... skoro se nestihl najíst, kolik měl práce. Když jsme došli k silnici, chtěl nás Honza nechat na prolízkách a sám vyrazit pro auto. Nakonec si ale Karlík vzpomněl, že v Giant City nechal svůj "nůž" (= ořezaný klacek), a že tedy půjde s tátou a najde ho. Akce začala úspěšně - Honza si vycházku s Karlem v podvečerně osvělených skalách velice pochvaloval, "nůž" byl štastně nalezen, ale než dojeli autem k nám, bohužel se zlomil...
Shawnee National Forest má dvě hlavní části, východní a západní, přičemž nejkrásnější místa jsou rozmístěna rovnoměrně v obou. My jsme bydleli v západní části, v úterý jsme se ale chtěli podívat k vodopádu Jackson Falls, který je ve východní části, což znamená asi hodinovou jízdu autem. Stálo to ale za to. Vodopád je na potoce, jehož horní část je hodně kamenitá, takže se tam dá perfektně skákat z kamene na kámen. Když jsme došli k samotnému vodopádu, viděli jsme pod ním lidi. Trvalo nám ale pěkně dlouho než jsme se dokázali dostat za nimi - museli jsme pokračovat podél okraje 10 metrů vysoké skalní stěny ještě asi míli, než se nám podařilo najít místo, kde se dalo slézt dolů a dojít zase zpět. Měli jsme štěstí - když jsme dorazili, byli jsme u jezírka pod vodopádem úplně sami, a tak jsme si mohli naplno vychutnat pohled na padající vodu přes bíle kvetoucí stromy. Než jsme se ale najedli, bylo tam už plno lidí, a tak jsme raději pokračovali dále po potoku, nejprve kolem něj, časem bosky uprostřed něj. Cesta pak vedla nahoru do úbočí až k přehradě, u níž se změnil nejen charakter lesa - místo listnáčů tam rostly borovice, ale i charakter počasí - začalo pršet. K autu jsme to měli asi hodinu, a za tu dobu jsme slušně promokli. Alespoň jsme měli důvod vypít si pak na chatě poslední zbytky zimních zásob horké čokolády.
Ve středu jsme původně měli jet na výlet s Gianlucou Cusatisem a jeho rodinou, která se nechala inspirovat a pronajala si chatu několik mil od nás. Nakonec se ale jejich adolescentním synům nechtělo, a tak jsme vyrazili sami. Nejprve jsme zamířili k místu zvanému Inspiration Point. Po cestě jsme projížděli kolem zdejších usedlostí a farem - některých krásných, se soukromým rybníčkem, některých polorozpadlých. Byla to romantika. Gianluca nám později říkal, že si myslí, že jsou tu lidé dost chudí - kromě stavu některých domů tak usuzuval i z toho, že i v tom nejmenším městě o sedmi tisících obyvatel jsou všechny typy fastfoodových řetězců... Inspiration Point je pěkně nebezpečné místo na skále vysoko nad údolím momentálně záplaveným Big Muddy River - přítokem Mississippi. Výhled je úžasný, ale byla jsem ráda, když jsme byli všichni zpátky na pevné zemi. Kromě výhledu se nám líbily i růžově kvetoucí stromy sem tam probleskující v zatím ještě holém lese a hlavně kondoři neúnavně kroužící nad údolím (podle googlu to vypadá na "kondory krocanovité"). Po svačině jsme se přesunuli pár mil autem k oblasti zvané Little Grand Canyon. Správně by se to asi mělo jmenovat Little Grand Canyons, protože kaňony jsou tam dva - každý je vymletý ve skalách jedním potokem ústícím do Big Muddy River, jedním se schází dolů, druhým se jde zpět nahoru. Stěny kaňonů jsou porostlé mechem, takže je v nich takové vzrušující zelené přítmí. Moc se nám tam líbilo. Taky jsme ocenili délku okruhu - obvykle jsou zdejší trasy moc krátké (např. na Inspiration Point to bylo jen pár set metrů) nebo strašně dlouhé. Tahle trasa měla tři míle, což je na procházku tak akorát.
Ve čtvrtek nás čekala návštěva Garden of Gods, údajně jednoho z nejatraktivnějších míst v Illinois. My s tímto popisem stoprocentně souhlasíme. Samotná Garden of Gods je nevelká skupinka skal, kde je krásný výhled z jedné na druhou. Ta nejslavnější se jmenuje Camel Rock a opravdu vypadá jako velbloud. Skály v sobě mají velký podíl železa, které v nich vytváří zajímavé spirálovité obrazce. Tuhle část jsme si prošli s Gianlucou Cusatisem, jeho ženou Clarou a jejich dvěma psy, synové s kamarády šli taktéž, ale nezávisle - což bylo na půlkilometrovém okruhu docela těžké. Většina lidí asi tímto okruhem končí, ale my jsme se vydali ještě na další. Nejprve se šlo skalami (dokonce jedním přírodním tunelem), pak podél potoka a pak bylo potřeba vyškrábat se zase zpět nahoru. Na jedné skalní terase jsme viděli stan - nádherné místo na bivak. Když už jsme byli necelý kilometr od parkoviště, děti natrefily na perfektní cvičnou skalku a každý ji začal zdolávat jinou "horolozeckou" cestou. Následovala svačinka a průchod tunelem zpět - to už jsme byli bez Cusatisových, kteří se odpojili před polovinou cesty a šli zpět zkratkou. Po projití tunelem nám ale chyběl Karlík, ačkoliv Marta i Honza měli pocit, že ho ještě před pár okamžiky viděli. Na volání neodpovídal, a tak jsme se rozdělili - Marta s Václavem čekali na místě, Honza běžel cestou A a já cestou B. Bylo nám to hrozně divné - před chvílí byl s námi a teď se neozýval ani když jsme strašlivě hulákali. Zato se u nás začali zastavovat různí turisté, ptali se, koho hledáme, jak byl starý, co měl na sobě, jak se jmenuje... Jedna skupinka turistů se nabídla, že nám pomůže hledat - a našla náš batoh, který Marta nebo Václav zapomněli pod cvičnou skálou. Samozřejmě mi začalo běžet hlavou, jestli si Karel třeba nevyhlídl nějakou jinou skálu a nesnažil se na ni vylézt - skály nebyly vysoké, ale na rozbití hlavy a bezvědomí by úplně stačily. Nakonec ho objevil Honza - Karlík se vracel v doprovodu nějakých cizích lidí z opačného směru, než kterým jsme šli my. Prý si myslel, že před ním jdou tátovy nohy. Když zjistil, že nejsou tátovy, rozbrečel se. Přesto však dokázal říct lidem, kteří se u něj zastavili, že ztratil mámu a tátu a že je z Czech Republic. Celá situace ale přinesla dvě výhody - jednak jsme našli batoh, který bychom tam možná jinak zapomněli, a jednak se ve stresu z Karlíkova ztracení úplně rozplynul Martin a Václavův odpor proti tomu, abychom se vydali ještě na jeden okruh. Ten se jmenoval Indian Point Trail a přinesl několik dalších parádních příležitostí k lezení a jeden krásný výhled do kraje s kroužícími kondory nad hlavami, takže nakonec byli všichni spokojení (jako obvykle když vyrazíme někam do přírody… jen dětem - a někdy i Honzovi - někdy trochu trvá, než na to přijdou). Poslední večer, poslední oheň, smores, zpívání…
V pátek dopoledne jsme nechali děti hrát si v lese až do dvanácti, kdy už jsme museli jet. Nedalo nám to a před šestihodinovou jízdou jsme se přece jen ještě na chvíli zastavili v lese - tentokrát ve Ferne Clyffe State Parku. Možná vám vrtá hlavou, proč jsme se neprošli v lese kolem chaty. Je to jednoduché - všechny okolní pozemky totiž vypadaly jako soukromé. Byla to škoda, protože to tam bylo moc hezké - les, rybníčky, loučky, vrbičky.... Jednou v podvečer jsem se tam chtěla projít, ale každých 100 - 200 metrů jsem narazila na velkou fialovou ceduli hlásající “private property” a upozorňující, že překročení se trestá, o čemž jsem vůbec nepochybovala: mnohé pozemky hlídali psi a nepřekvapil by mě ani majitel bránící svůj majetek s flintou v ruce. Dlouho jsme se s Honzou divili, že jsou v Illinois úplně obyčejné lesíky prohlášené za “state parky”. Teď jsme došli k závěru, že to možná jen znamená, že tyto lesy nejsou soukromé a že se do nich může. Po vycházce ve Ferne Clyffe Parku jsme už zamířili rovnou domů, jako obvykle za poslechu audioknihy Harry Potter.
Na Bílou sobotu jsme se chtěli kromě běžných po-návratových procesů typu nákup, praní, úklid trochu velikonočně naladit, a tak jsme se odpoledne všichni dívali na Jesus Christ Superstar. Děti z toho byly trochu vyvedené z míry, ale asi to ve všech zarezonovalo. Během následujících dní se totiž k různým momentům filmu několikrát vraceli. Večer jsem šla na velmi zkrácenou, ale přesto pořád moc hezkou vigilii "k nám" přes ulici do Sheil Catholic Centra. Navzdory epidemickým omezením se pořadatelé rozšoupli a kromě klavíristy a zpěvačky přizvali i kytaristu a houslistu. Po vigilii jsem se šla projít po kampusu. Byla jsem překvapená, kolik jsem tam potkala skupinek rozjařených adolescentů.
V neděli jsme vstávali už v sedm, abychom stihli být na osmou na mši ve sv. Gertrudě. Odtud nás Honza zavezl do Chicaga, kde jsme měli objednané lístky do Shedd Aquaria. Protože lístky byly na desátou a my jsme měli ještě spoustu času, seděli jsme chvíli na sluníčku na pobřeží jezera a četli Hraničářova učně. Idylka. Akvárium předčilo naše očekávání. Přišli jsme právě, když krmili lachtany. Naproti nim se předváděli delfíni a o něco později krmili běluhy - bílé velryby s velkou divnou hlavou, které jsou ale moc milé, zvlášť, když se právě s rozkoší nechávají od chovatelů drbat v puse nebo když jim mávají ploutvičkou. Taky nás fascinovaly mořské vydry - plavaly nahoru,dolů jako zběsilé a jedna z nich si neúnavně čistila všechny části kožichu, včetně uší, podpaží a zadku, a dělala u toho ve vodě salta. Další úžasnou částí byly korálové útesy se spoustou barevných ryb a vůbec akvária s mořskými živočichy - žraloky, rejnoky, medúzami, mořskými koníky a tzv. mořským drakem, což je mořský koník "vylepšený" ploutvičkami, které vypadají jako listy. Honza s námi nebyl - před 11 lety ho akvárium moc neoslovilo, lístek stál pro dospělého 40 dolarů a on měl spoustu práce, takže nás sem jen ráno zavezl a jel domů - myslím ale, že nakonec by si to byl býval užil. Zpátky jsme tedy museli vlakem. Šli jsme k němu dlouhou řadou parků, která se táhne podél jezera a končí Millenium Parkem. Děti v nich válely sudy a zkoušely různé akrobatické prvky, a protože bylo asi 25°C, nakonec jsme si koupili první letošní zmrzlinu. Byla to čirá radost. Večer jsme zdobili vajíčka - už nějaký ten rok to děláme i klukama, které to baví, obzvlášť Karlíka. Tentokrát jsem sehnala ve Walmartu sadu, která umožňovala nalepovat na vajíčka křidélka, očička, nožičky a další doplňky tak, aby vajíčka vypadala jako různý hmyz - kobylka, beruška, ... Karlík jich vyrobil ze všech nejvíc.
Závěrem snad jen zvolání: Budiž chvála všem prázdninám! Už se těšíme na další.
Žádné komentáře:
Okomentovat