Poslední týden už jsem se strašně těšil domů. Ale pracovně to nebylo špatné, a se sportem jsem taky zabral. Plavání kraulu je pořád bída, ale snaha zůstává. Posilovna už mě moc nebaví, a navíc mi společnost těch namakaných svalovců zrovna moc příjemná není. Asi jim částečně závidím, a částečně si říkám co je to proboha za lidi kteří tráví každý večer takto. Jediná rozumná odpověď je, že je to někdo jako já (když jsem na cestách), tedy někdo bez přátel, rodiny, zázemí. Někdo kdo v posilovně zabíjí čas, aby nemusel na pokoji úpět. Třeba to tak není, třeba to jsou profesionální sportovci trénující na olympiádu (což je možné, universita má velmi dobrou sportovní divizi), anebo to ty lidi dokonce baví. Ještě jsem šel párkrát běhat (zvláštní spojení - šel běhat), na Witch's Hat a v neděli na rozloučenou na dlouhý běh přes historický Stone Arch Bridge a okolo Mississippi. Celkově jsem za ten měsíční pobyt svaly nenabral, uběhnu méně nebo stejně jak předtím, jen to plavání je asi lepší. Spíše si vezu domů špeky, jak jsem pořád pil Colu a podobné americké humusy. Tyhle mi ale bohužel, na rozdíl od hamburgerů, ještě chutnají.
Ve středu jsem byl na večeři se Samuelem. Seznámila nás s ním po emailu Thawivann; je to křesťan jak poleno, ale myslím že nemá tak silné sklony k šíření víry, což jsem ocenil. Přivedl si s sebou ještě jednoho mladého kluka z komunity, Kaleba. Rozpovídali jsme se nakonec celkem dost, možná jsem kecal hlavně já. Probírali jsme typicky mužské téma - záchranu světa skrze politiku. Samuel je z Tchaiwanu, Kaleb američan a já evropan, tak nám dlouho trvalo porovnávání systémů a různé dotazy a odpovědi jak to kde funguje. Samuel občas vytasil citát z bible, ale umírněně. Opravdu příjemný večer.
Čtvrtek byl jazzový večer. Těšil jsem se na New Orleans Jazz. Hráli to v jakémsi parku na jihu, takže jsem tam cestoval skoro hodinu autobusem. Ale zklamalo mě to. Přišli mi nesehraní, jednotlivě byli asi dobří muzikanti ale dohromady jsem cítil rezervy. Navíc to byl takový hodně starý jazz, přišlo mi to až příliš lidové. Rychle jsem to zabalil a vyrazil nakupovat dárky.
V sobotu jsem byl ještě na kole, asi 25 mil okolo asi 6 jezer v Minneapolis. Opět se mi vraceli vzpomínky jak jsme se tam koupali s Martou. Výlet se povedl hlavně díky nádherným cyklostezkám. Kéž by takové měli i v Brně. Večer jsem byl pozván na večeři k Jia-Liang a Mňau. Měl jsem tam dvě piva a jednu whisky, takže už tušíte že to byl povedený večer, alespoň pro mě. Ale myslím že i pro hostitele. Přinesl jsem nějaké dárky a ty sklidily úspěch. Rozhovor byl otevřený, zábavný a zcela bez trapného mlčení. Asi se už dobře známe a nebojíme se.
A zbývá už jen neděle + pondělí spojené cestou do jednoho dlouhého dne. Vše bylo bez problému až na letištní kontroly. Začalo to v Minneapolis, když jsem si zvážil kufr a zjistil že je moc těžký. Tak jsem ho otevřel, vyndal černý sprchový gel a hodil ho do koše. A to už na mě zpovzdálí volá letištní asistentka, co že to vyhazuji. Jestli je to prý "remote control", tedy dálkové ovládání. Asi k bombě nebo k čemu, to ale neřekla. Tak jsem jí vysvětloval že to bylo jen mýdlo. Zcela jsem ji nepřesvědčil, ale nechala mě jít. Tak jsem dorazil až na kontrolu zavazadel. A tam si mě odchytli, odvedli stranou a že mám něco v kufříku. Takže asistent v rukavicích otvírá kufr a vy se jen díváte. U toho je ještě potřeba odpovídat na stupidní dotazy typu: "Je v kufříku něco, co by mě mohlo zranit?" a podobně. Ukázalo se, že problémem jsou 4 svíčky, které jsem koupil domů jako dárek. Myslel jsem, že mi je zabaví, ale chlápek z nich setřel vzorky a vložil je do nějaké mašinky, asi na chemický rozbor nebo co. Naštěstí to byly opravdu jen svíčky. Zbytek cesty jsem bezpečnost letecké dopravy nijak neohrožoval (nebo na to alespoň nikdo nepřišel), až ve Vídni při odchodu si mě odvedli stranou a že prý co mám k proclení. Čekal jsem kompletní prohledávaní kufrů, ale moje inteligentní a upřímné odpovědi celníka nejspíše uklidnily, takže nakonec zavřený kufr pouze proskenoval očima přes plastový obal a pustil mě.
Teď už sedím v autobuse z Vídně a nemůžu se dočkat domova. Cestu do USA v nejbližší době neplánujeme, možná za dva roky jestli vyjde projekt. To je ale velká loterie. Takže děkuji za virtuální podporu, ale minimálně na dva roky se odmlčuji.
Díky Honza
PS: Ještě jsem minule zapomněl zaznamenat vtipnou historku z parku Itasca. K večeru, když už jsem byl hodně unavený a spěchal na západ slunce, tak na silnici zastavila paní ve velkém SUV, vystoupila a ptala se mě kde je registrace do kempu. Suverénně jsem jí poradil, už jsem to měl všechno prochozené, ať pokračuje dál po silnici v mém směru. Poděkovala mi a lezla zpět do auta. To už jsem ale pohotově zareagoval a zeptal se jí, jestli by mě tam nezavezla, abych si ušetřil čas a síly. Bylo to asi 1.5 míle, přišlo mi že paní má dost místa, navíc že jsem jí pomohl, a navíc ti Američani jsou takoví vstřícní. Už jsem se hrnul k nastupování, ale paní na mou otázku suše řekla: "Ne, sory.", zabouchla dveře a odjela. Celkem mě to vykolejilo, ale co jsem mohl dělat než jít dál. Asi po 50 metrech mi došlo, že jsem jí poradil špatně, řekl jsem jí aby jela na opačnou stranu než byla ta registrace. Takže to byla taková moje pomsta upečená ještě dříve než bylo za co se mstít. Ani mi té paní nebylo líto.
Žádné komentáře:
Okomentovat