Během všedních dnů tohoto týdne se nestalo nic zvláštního. Bylo vedro jako vždy, Honza chodil do práce, já s dětmi jsem byla nakupovat (zní to banálně, ale je to vždy aspoň dvou hodinová akce) a jeden den jsme strávili u dalšího z minneapoliských jezer - u jezera Calhoun. Na rozdíl od jezera Harriet je úplně městské - nejbližší domy jsou cca 150 m. Má však i svoje výhody, například není obklopeno rákosím, takže se dá sedět i na travičce mimo malou písečnou pláž, a má u pláže dětské hřiště s prolízkami. Využili jsme všech těchto výhod vrchovatě a Vašík už se ani tolik nebál vody jako minule.
Většinu večerů jsme strávili přípravami víkendové akce - výletu do Voyageurs National Parku. Je to park na hranicích s Kanadou. Park v podstatě sestává z jednoho velkého (polo)ostrova uprostřed obklopeného jezery a z "tisíce" malých ostrůvečků. Na velkém poloostrově, na který ovšem z "pevniny" nevede žádná silnice a snad ani cesta, takže se o něm mluví spíš jako o ostrově, je spousta míst k táboření a několik málo "trailů" (= turistických stezek). Chtěli jsme vyzkoušet nejlépe obojí - táboření v divočině a půjde-li to, i nějaký trail. Problém byl, jak se na ostrov dostat, když nemáme loď. Na internetu psali, že v okolí jezera existuje spousta společností, které provozují tzv. water taxi (vodní taxi), ale na žádnou tam nebyl kontakt, tak jsme doufali, že to nějak dopadne na místě. Taky jsme trochu váhali, jak se s nimi domluvit. Že nás dovezou na místo večer a přijedou pro nás ráno? To se nikam nepodíváme. A jde se vůbec někam podívat z tábořiště, odkud nevede trail (takových je tam 99%)? A co když se domluvíme, že nás vyzvedne odpoledne, ale už ráno přijde medvěd (mysleli jsme, že tam nejsou, ale jsou)... No, byla to dilemata. Nakonec Honza nějak vymyslel nebo vyčetl, že třeba by šlo najmout si motorový člun a všechny naše problémy by byly rázem vyřešeny.
V sobotu ráno jsme tedy vyrazili. Dle googlu měla cesta trvat 4,75 hodiny a nám i s přestávkou trvala pět. Byli jsme příjemně překvapeni. Děti byly úžasné, prvně tiché, pak spavé, nakonec povídavé, ale vystačily si samy. V parku jsme prvně navštívili Visitors center (= návštěvnické centrum). Po zkušenostech z Rocky Mountains jsme doufali, že tam nám řeknou úplně všechno, dají mapy, brožurky, ..., naopak na internetu předem bylo velmi těžké dopátrat se nějakých konkrétnějších informací. Bylo tedy potřeba rozhodovat se o přesném plánu až na místě. Snad to tak chodí všude. Paní ve Visitors centru byla velmi stará a velmi ochotná. Kromě výše uvedených map a brožur nám doporučila nejbližší podniky kde pronajímají lodě, zároveň se vyjádřila, že bychom museli mít štěstí, abychom člun získali, ale že to určitě stojí za pokus, protože prý "to přece chceme". Asi jsme vypadali dost odhodlaně. Taky nás poučila, že když medvěd klape tlamou, není to dobré znamení a je potřeba pomalu a tiše couvat a neutíkat. Nedovedu si představit, jak Václavovi a vlastně ani Martě vysvětluju, že mají být tiše, pokud je chytí amok... Přesunuli jsme se do kempu u Ash River, kde operují všechny společnosti půjčující lodě. Když nám na prvním místě řekli, že by nám loď klidně půjčili, i když jsme ji nikdy neřídili, zaradovali jsme se. Všechny lodě ale byly půjčené, a tak jsme táhli od podniku k podniku, až se nás v posledním z nich zeptali, zda jsme byli na "Frontiers". Ukázalo se, že to je ještě jedna společnost o něco vzdálenější než ostatní. Paní tam obětavě zatelefonovala a vyzískala pro nás hned dvě lodě. Samozřejmě jsme si vybrali jen jednu. Na radu telefonující paní to byl tzv. pontoon, což je taková větší motorová loď se stříškou, kde můžou děti trochu běhat a nemusí sedět na místě. Dostali jsme "námořní mapu" s vyznačenými mělčinami a skalami, velmi laxní mladík Honzovi vysvětlil, jak se s lodí jezdí dopředu a dozadu, benzínu by v ní snad prý mělo být dost, zaplatit dopředu nechtěl a ostatně ani nevěděl, kolik to přesně do pondělního rána bude stát. Byli jsme z něho trošku nesví. Přesto jsme naložili a odpluli. Pontoon jel šíleně pomalu a když jsme se po dvaceti minutách podívali na mapu, zjistili jsme, že bychom na vytoužené tábořiště jeli aspoň 3 hodiny. A to jsme si nemohli dovolit. Bylo skoro šest. Tak jsme to obrátili, a že chceme tu druhou loď. Mladík však hned vyrukoval s tím, že nám vlastně neřekl, že ta páka, kterou se udává, zda chceme jet dopředu či dozadu, jde stlačit ještě víc a tím loď zrychluje. Aha. Celou dobu jsme tedy jeli "na jedničku", v rychlostním slova smyslu. Mladík byl ale rád, že jsme se vrátili, protože nám předtím zapomněl nechat podepsat papíry. Prostě nás nechal zmizet s lodí jen tak. Vyrazili jsme podruhé, tentokrát mnohem rychleji, až nám to fičelo kolem uší... což Václav nesnáší, hrozně se bojí a křičí "fouká". Nakonec si ale na klíně docela zvykl a když se nejelo na plný plyn, nebrečel. Jezero bylo překrásné, na jednom z míst jsme projížděli cca 50 metrů od pelikána. Nejprve jsme si mysleli, že je to atrapa. Tábořit na Round Bear Islandu (Kulatém Medvědím ostrově) jsme nechtěli a další tábořiště na pobřeží zvoleného zálivu byla všechna obsazená. Bylo sedm hodin. Dojeli jsme tedy do nejzazšího kouta zálivu, odkud vycházel nějaký trail a já jsme vyběhla vypátrat, zda je volné tábořiště ve "vnitrozemí" ostrova, asi 10 minut cesty od pobřeží. Bylo. Honza zatím s dětmi uvařil na molu večeři a před půl devátou jsme vyráželi k tábořišti. Co se týče zavazadel, šlo to pěkně. Každý z nás měl jeden velký batoh, na jednom znich jsme měli přinutý ještě menší výletní batoh a v ruce prázndou nosičku. Václav se vezl na koni, Marta šlapala pěšky. Oproti Rocky Mountains pohoda, i co se vzdálenosti a vůbec obtížnosti týče. Tábořiště bylo u malého "vnitrozemského" jezera (Agnes lake) a bylo krásné. Vyhrazený čtverec na stan, stůl a lavice, ohniště, cca 50 metrů vedle tyč na zavěšení potravin, aby se k nim nedostali medvědi, Jiných 5O metrů vedle kadibudka. Tábořit mimo vyhrazená tábořiště by se tu nedalo, ani kdybychom chtěli. Všechno bylo zarostlé křovím nebo skalnaté. Udělali jsme ještě malý ohníček a děti celkem klidně usnuly. My jsme si pak ještě zaplavali a šli také spát. Měli jsme toho dost, ale spaní nám nějak nešlo. Honza se bál medvědů, na mě byl zas vyhrazený čtverec nějaký tvrdý, asi stárnu. V noci v povzdálí něco vylo, možná vlci... ale vylo to dost vysokým hláskem, takže těžko říct.
Jak jste již možná pochopili, co se medvědů týče, stali jsme se poněkud paranoidními. Když si zpětně vzpomeneme na Rocky mountains, připadá nám to najednou mnohem nebezpečnější než tehdy a podobný zážitek už nechceme zažít. Dodržovali jsme tedy všechny bezpečnostní předpisy, ukládali jídlo, vonící hygienické potřeby i oblečení, ve kterém jsme vařili a jedli do pytle, který jsme pak vytáhli na vrcholek připravené tyče; jedli jsme na jiném místě, než jsme spali a tábořiště jsme ráno opouštěli vždycky co nejrychleji. A žádného medvěda jsme nepotkali.
V neděli ráno Marta vstala levou nohou. Od rána taky bylo zataženo, vedro a dusno. Když jsme tedy vyráželi na trail, nebylo nám příliš do zpěvu, i když jsme předstírali, že je. Divočina opět nezklamala, stezičky byly uzounké, kamenité a zarostlé, všude plno komárů a much, které moc neštípaly, ale s oblibou se pletly do vlasů. Kromě nás nikde ani noha. Asi po půl hodině to Marta definitivně vzdala a prohlásila, že potřebuje na koníka. Od té doby jsme nesli obě děti a nálada byla o hodně lepší. Po cestě zpátky nám přeběhl přes cestu nějaký tetřívek a tokal. Asi nás chtěl zastarašit - měl na druhé straně cesty mládě. Honza říká, že úplně cítil, jak bylo pro tetřívka to přeběhnutí za mládětem hrdinským činem. Nebýt mláděte, dávno by před námi utekl. Trail jsme zkrátili na míli tam a míli zpět. I tak jsme se vrátili k tábořišti jako značně unavení koníci. Další plán byl sbalit věci a jet člunem k místu zvanému Ellsworth Rock Garden (Elssworthova Kamenná zahrada). Pan a paní Ellsworthovi tu měli v 1. polovině 20. století chatu, kde bývali od jara do podzimu, a protože pan Ellsworth potřeboval něco dělat, vymyslel si, že udělá kamennou zahradu. Postavil kamenné terasky, navozil do nich hlínu a vysadil v nich květiny. A mezi tím rozestavěl asi 150 kamenných "soch", nebo spíš takových kamenných stavbiček, v nichž jsou pěkně tvarované kameny pospojovány betonem. Trvalo mu to 16 lét. Dnes se správci národního parku snaží zahradu obnovit. Václav byl z kamenů v sedmém nebi, posadili jsme ho na jeden jako na koníka a on pak lezl na všechno se slovy "další koník". Shodli jsme se s Honzou, že je to tu krásné, ale nechápeme, jak si někdo může postavit chatu v takovém komářím ráji... Protože Václav nutně potřeboval spát, rozhodli jsme se zkusit najít nějaký jednoduchý trail na "pevnině" tak, aby Marta zvládla ťapat a Vašík mohl spát v nosičce. Nejblíže byl Echo Bay trail. Plulo se tam asi 20 minut. Schylovalo se k dešti, ale nakonec pršelo jen chvilkami. Vašík spal taky jen chvilkami, ale Marta ťapala skoro celou dobu za nepřetržité podpory Tří oříšků pro Popelku. Trail jde kolem bažiny či močálu - suchý les je zaplaven zelenou vodou a všude raší osiky. Močál byl založen bobry - přehradili totiž říčku a ta se rozlila do všech stran. Když jsme dorazili k lodi, dojeli jsme si ještě pro pitnou vodu a pak ádyjé na Camel Back Island (= ostrov Velbloudích zad), kde jsme stanovali. Camel Back Island je malinký ostrůvek, dal by se přejít za pět minut. Zarazilo nás, že je na něm u tábořiště "bear locker" (skříňka na jídlo proti medvědům), doufali jsme, že na ostrově žádní medvědi nebudou. Možná ale, že to tu mají na zimu - ostrůvek je blízko velkého ostrova a voda mezi nimi určitě zamrzá, takže není problém přejít suchou nohou. V noci přišel celý řetěz bouřek. Honza se modlil, aby ráno nepršelo (za bouřky bychom si na loď netroufli), aby přestalo tak strašně foukat a aby nám bouřka nezničila loď (kotvila asi 2m od skaliska). Stalo se. Milost? Ještě musím zaznamenat, že nás v noci překvapila Martulka svojí nebeskou trpělivostí. Ačkoliv se za první bouřky probudila, stejně jako my, a další bouřky jí nedovolovaly usnout, stejně jako nám, byla úplně klidná a ležela určitě víc než hodinu, dokud zkrátka neusla. To já jsem v mnohem vyšším věku vždycky myslela, že se rána snad nedočkám.
V pondělí ráno jsme zjistili, že k snídani budeme mít pár čtverečků čokolády a 8 lentilek. Ne, nepřišel medvěd, jen se zkazila kaše, kterou Honza omylem uvařil už v neděli ráno. nevydržela v krabičce to denní vedro. Slíbili jsme tedy dětem nejbližšiho Mc Donalda. Hodinu jsme se plavili k místu, kde jsme půjčovali loď, půl hodiny účtovali, nakládali a nasedali do auta, hodinu jsme jeli a pořád nic. Přitom jsme oba s Honzou měli pocit, že ten Mc Donald je kousek. Vašík nejdřív jen úpěnlivě volal "papat" a "lentilky nemáme" (chtěl papat už v noci, a to jsme mu slíbili snídani), a pak se naplno rozeřval. Tak jsme zastavili u nejbližší pumpy a koupili vanilkové koblihy polité čokoládou. Nic sladšího si nedovedete představit. Na Mc Donalda ale zanedlouho taky došlo. Jídlo z něj nám vystačilo na celý zbytek dne (pravda, hodinu ořed dojezdem do Minneapolis chtěl Vašík už zase "papat" a "lentilky" jsme neměli). Cestu zpět jsme se rozhodli vzít oklikou "přes les" na východ až k pobřeží Lake Superior (= Velké jezero). Po pobřeží prý vede silnice s krásnými výhledy. Jízda lesem byla moc zajímavá. Vždycky je pospolu pár usedlostí a pak třeba 20 a více kilometrů nic, jen les, jezera, bažiny. Jednou nám v cestě stál koloušek. Asi čtvrt hodiny jsme taky jeli po objížďce, která vedla po hliněné cestě bez asfaltu. Děti byly unavené a netrpělivé, my též a cesta lesy nekonečná. nakonec jsme ale přece jen dojeli k Lake Superior a výhledy ze silnice jdoucí po pobřeží opravdu stály za to. Objevili jsme navíc skvělé místo na výlet, kdybychom tu snad ještě někdy byli s dětmi. Jsou to Gooseberry Falls (= angreštové vodopády). Vodopády, kolem nichž je "state park" (chráněné území) a které fungují jako veřejné koupaliště a brouzdaliště hlavně pro děti. Bohužel jsme neměli moc času, ale i tak to byl neobyčejný zážitek. Domů jsme dorazili v osm, po 10 hodinách jízdy s krátkými přestávkami. Auto jsme měli vracet o půl deváté. Měli jsme docela štěstí, že jsme to stihli. Nebo to nebylo štěstí?
Žádné komentáře:
Okomentovat