V noci z neděle na pondělí se ukázalo, že Vašík nemohl usnout nejen proto, že byl excitován z oslavy narozenin, ale i proto, že začínal být nemocný - nebo mu začínaly růst zuby, nebo oboje. V noci totiž dostal horečku a prohorečkoval následující tři dny. Až na tu horečku mu ovšem skoro nic nebylo, náladu měl po paralenu přijatelnou, aktivní byl taky pořád stejně, tak jsme to připsali spíš těm zubům. Přesto mi to vzalo vítr z plachet. Těšila jsem se, že zas něco nového objevíme, pojedeme k jezeru nebo do ZOO a ono nic. Navíc jsem byla (a i nadále jsem) nervózní z toho, že Václavovi už zase něco je. Před odjezdem do Ameriky jsme totiž měli takový měsíc marodů, pořád byl někdo nemocný a Václav, který to odstartoval, si udržoval teplotu 37,2°C asi 3 týdny. Jinak mu ale tehdy taky nic moc nebylo, možná měl trošku horší náladu, ale možná taky ne. Za tři týdny už člověk zapomene, jaká nálada je vlastně normální. Doktorka byla tehdy do telefonu klidná (resp. se mnou mluvila klidná sestřička) a řekla že mám přijít jen, jestli jsem z toho moc nervózní. Tak jsem se rozhodla, že nervózní nebudu. Ale teď zas. A Marta jakési kožní problémy. Už nechci!
Nicméně nucený pobyt (převážně) doma probíhal celkem dobře, a to hlavně díky spoustě hraček, které nám tu nechaly Izraelky než odjížděly. Už by se jim to nevešlo do kufrů. Máme tu teď tedy několik panenek různých ras, převlíkací papírovou panenku s nekonečně mnoha kusy oblečení, nálepky, obkreslovánky, barvy, puzzle, domino, spoustu anglických knížek, křídy, smývatelné(!) fixy a hlavně lotto. To se ukázalo být ideální hrou pro děti věku našich dětí. Hra se skládá z 6 tabulek 3x3 čtverečky, na každém čtverečku je obrázek a tytéž obrázky jsou pak ještě volně na kartičkách. My to hrajeme tak, že každý hráč má dvě desky a střídáme se s vytahováním kartiček. Vytáhnutou kartičku pak ten, kdo ji má na destičce, dá na správné místo. Vítězí hráč, který má kartičky na všech čtverečcích. Martu to "ještě" baví a Vašíka to "už" baví, resp. je to teď vrchol jeho intelektuálních schopností. Díky této hře jsem zjistila, že umí pojmenovat neuvěřitelné věci - např. kytaru. Z destičky s dopravními prostředky zvládne všechno mimo lodě (tj. hasičské auto, vrtulník, letadlo, ...). Dopravní prostředky jsou teď vůbec velký hit. Václav má jedno tričko s hasičským autem a vždy když ho zašpiní, vypráví nám o něm několikrát denně ("hasičský - auto - špinavý") až do dne, kdy je opět vyprané a může se znovu použít. Vypráví to i babičkám, když s nimi skypujeme. Taky má rád ponožky s vlakem a (pro změnu) hasičským autem. Víc "dopravních" ponožek bohužel nemáme, ale když mu řeknu, že už nejsou, jde si to raději zkontrolovat do šuplíku a můžu mu nasadit až ty, které schválí. Taky jsme minulý týden četli tolikrát po sobě jednu básničku, že se ji naučil zpaměti... resp. umí vždy půlku z každého verše, zbytek mu předříkává Marta. Jde jim to krásně.
S Martou jsme nějaký den došli na problém, kterým písmenkem které slovo začíná (tatínek si totiž dělal legraci, že v omáčce je vitamín O... neb Marta má velký zájem o to, v čem je jaký vitamín... a už to bylo)... a tak se vyvinula hra "najdi v lottu obrázek, který začíná daným písmenkem". Často musím radit, na které je desce, ale pak už to jde. Slovní fotbal ještě nejde, konce slov jsou těžké. Když má sama vymyslet slovo na S a na nic nemůže přijít, vyřeší to tím, že odpoví třeba "sugo". A je to. Taky teď předstírá, že mluví anglicky. Hodně se ptá, jak se co řekne, ale většinu hned zapomene, a tak to řeší vymyšleným jazykem, který mi pak občas vysvětluje ("Mami, VET je jako vedro...?" Otazník na konci je proto, že se vlastně ptá, jestli se náhodou netrefila do skutečné angličtiny). Poslední, co nás teď hodně zaměstnává, je vykládání o Pánu Ježíšovi. Už dlouhou dobu docela letí vykládání o tom, jak se Ježíšek narodil, podle knížek nebo podle dětského barevného růžence. Teď už jsme ale probrali letem světem celý Ježíšův život - zázraky, smrt, vzkříšení a Marta pořád není nasycena. Asi bych měla být ráda, že se mě na to sama ptá a že tudíž mám příležitost evangelizovat... akorát, že mi to dost nejde. Ve smyslu většiny věcí mám sama trochu guláš, mám nanejvýš nějaký pocit, který je těžké verbalizovat, a pak ještě musím zkoumat, zda je to věkově přiměřené. Zdá se mi, že bych to měla vykládat tak, aby z toho vyplynulo nějaké jednoduché poselství, které se nás týká tady a teď a ne až někdy někde v nebi, ale nemůžu se pořád do toho jednoho "jednoduchého" poselství trefit... obzvlášť po debatách s Honzou na témata typu "byla daná skutečnost Boží milost nebo náhoda?". Konec řečí o dětech.
Teď něco o ženách aneb kadeřníci a nákupy. V pondělí jsem si byla v kadeřnictví nechat ostříhat ofinu. Po minulé zkušenosti s kadeřníkem v Evanstonu (viz ???. týden ) jsem se vybavila fotkou, na které mám ofinu už trošku odrostlejší, ale je to aspoň nějaký záchytný bod pro komunikaci. Tentokrát se mě ujal kadeřník, který byl řekla bych tak v polovině cesty přeměny na ženu - tedy asi spíš kadeřnice. Úplně jsem si nevěřila, jestli tuto neočekávanou situaci společensky zvládnu, ale bylo to bez problémů. Kadeřnice byla neuvěřitelně milá, když jsem vysvětlila, co chci (fotku jsem si nechávala až jako poslední záchranu), položila několik doplňujících dotazů a nakonec našla obrázek v časopise, prý aby mi neudělala něco, co nechci. A dopadlo to dobře, byť trochu jinak než na co jsem zvyklá. Odcházela jsem moc spokojeně. Ve čtvrtek večer jsem jela na kole od Izraelek do Targetu, obchodu typu Tesco, kde mají od každého zboží trochu. Honza mi ještě před odchodem řekl, že se prý nemusím bát utratit klidně 200 $, což mě pozitivně naladilo a strávila jsem tam dvě hodiny zkoušením všech možných nočních košilí a jiného oblečení. Nakonec jsem toho docela hodně koupila. Ne, že bych milovala nakupování oblečení, ale bylo to po strašně dlouhé době poprvé bez nějakého stresu typu "potřebuju kalhoty - musím domluvit hlídání - mám 2 hodiny na to, abych jela do města, koupila je a dojela zpět - když mi žádné nebudou, je to blbý, protože si musím zařídit hlídání ještě jednou". Navíc jsem díky dlouhému zkoušení koupila jen věci, které jsem měla na seznamu už z domu a kterými jsem si byla skoro 100% jistá, že je chci (to se mi při stresu v Brně většinou nestává, koupím "něco", protože to "jde" a na větší zkoumání není čas). Tak jsem ani neměla pocit, že moc utrácím. Byla by to bývala dokonalá akce nebýt toho, že když jsem došla před obchod, kolo tam nebylo. Neměla jsem ho zamknuté, neboť zámek na kolo byla až jedna z položek zamýšleného nákupu. Stálo tam sice jiné nezamknuté kolo, ale přišlo mi, že asi něčí bude a že ho tudíž nebudu krást. Domů jsem šla pěšky. Honza byl s nákupem spokojený a s ukradnutým kolem smířený. Jak jsme to ale probírali, napadlo nás, že je teoreticky možné, že by si někdo své kolo spletl s naším. Honza tedy podnikl ranní běh podél dálnice do Targetu, aby se podíval, jestli tam to cizí kolo ještě bude. Bylo. Tak ho vzal. V obchodě právě otvírali, takže jeho majitel uvnitř skoro určitě nebyl. Kolo je teda ještě horší než to od Izraelek, takže dojet na něm do práce Honza může, ale na nějakou větší projížďku to není - sedlo je nízko a ještě se během jízdy sklápí, přehazovačka přehazuje jen trochu a my nemáme nářadí. (Pozn.: Honza dnes jel do centra města, kde jsou místa s nářadím na opravu kol přivázaným na řetízku, k volnému použití. Poté, co sedátko třikrát dotahoval, zlomil šroub, takže kolo už nemá ani sedátko.)
Ve středu byl Den nezávislosti, a tudíž měl Honza volno. Původně jsme chtěli něco podniknout všichni dohromady, ale díky Vašíkově nemoci nakonec odjel "do terénu" jen Honza s Martou. Byli domluvení s Le-ovýma, že spolu půjdou na pevnost Fort Snelling, kde měl být v rámci Dne nezávislosti speciální program. Takže dál Honza: Na Fort Snelling jsme jeli s Martou sami. Nejprve jsme museli absolvovat cestu klimatizovaným autobusem a vlakem, který nás poté vyplivnul do horoucího slunce. Ten den bylo opravdu strašné vedro, a my jsme měli před sebou asi 1 míli po asfaltu. Trochu jsme se ztratili, a náhodný kolemjdoucí nás na dotaz: "kde je tu Fort Snelling?" poslal na základnu amerických vzdušných sil nedaleko. Omyl jsme ale naštěstí rychle odhalili a za chvíli už jsme celí zpocení stáli před branami HISTORIC Fort Snelling. Nejprve bylo nutné projít návštěvnickým centrem, poté ještě asi 300 m k samotné pevnosti. Nic moc jsem od toho nečekal, protože mě válčení (ani to historické) nijak zvlášť neláká. Příjemně mě ale ihned překvapilo, že v pevnosti nejsou žadné dráty s elektřinou, klimatizace, odpadkové koše, obchody, odpadky, automaty, moderní vybavení ... Opravdu to působilo historicky (pokud tedy stejně jako já idealisticky předpokládate že tehdy bylo vše pěkně uklizeno). Už u brány nás uvítaly dobově odění vojáci. Bohužel tehdejší uniformy byly dost tlusté a v tom šíleném vedru (asi 37 stupňů) všem po čele tekl pot. Ani ženy toho nebyly ušetřeny, ty měly zase vrstvené sukně a nahoře také několik "šlupek". Chudáci. Každou hodinu vojáci něco předváděli - pochodovali, stříleli z děl a pušek, bojovali, ... Mezitím čekali v barácích pevnosti na navštěvníky a velmi ochotně celí zpocení vysvětlovali, odpovídali, komentovali. Takže například víme, že vojáci spali na postelích po dvou (a ty postele byly poloviční než dnes), ženy co vojákům praly, si vydělaly více, než kolik byl vojenský žold, a že zubní kartáček byl v té době neuvěřitelně drahý a tak si vojáci raději koupili cenově ekvivalentních nekolik litrů ohnivé vody. Zapomněl jsem říci, že se k nám v pevnosti připojil Jia-liang s manželkou Mňau, dcerou Melody a svými rodiči. Nazpět jsme se vydali zcela zmoženi vedrem. V zákaznickém centru mě ještě Marta přemluvila, že: "Táto, koupíme něco Vašíkovi, aby mu nebylo líto, že tady nebyl." A tak jsme koupili Martě malou kabelku. Ale pak i Vašíkovi plastové vojáčky. Na závěr jsme se ještě prošli nedalekým lesem a vyrazili po rozpáleném betonu na mílovou cestu na vlak.
Večer jsme se šly s Martou podívat na ohňostroj na jeden z mostů přes Mississippi. Bohužel jsme neměly úplně ideální místo, takže jsme viděly jen "tu vyšší" polovinu, kterou nezakrývaly stromy. Celkem normální ohňostroj. za zmínku stojí, že začínal v 10 večer a bylo takové vedro, že když jsme stály a koukaly na něj, tekly mi po těle čůrky potu. Někteří diváci přijeli na kole dokonce rovnou v plavkách. Marta byla moc statečná, že po celodenním výletě v šíleném vedru (psali až 38°C) a dusnu zvládla cestu na ohňostroj i zpět v dobré náladě. Padla až doma, rovnou do tátovy pečující náruče.
V pátek se zdál Václav už lepší, a tak jsme se vydali do Como Parku, kde je malá ZOO a malá botanická zahrada, to vše zdarma. U vchodu je cedulka, že můžete zaplatit dobrovolné vstupné ve výši 2 $ za dospělého a 1 $ za dítě. Připadalo mi to velmi přiměřené a ráda jsem zaplatila. To jsem ovšem nevěděla, že se ze mě v rámci zábavného parku pro děti uvnitř ZOO budou snažit za každou atrakci vytáhnout další peníze. Trochu mě to naštvalo. Kolem zábavného parku nejde projít, aniž bych děti někam pustila, což mi nevadí, ale přijde mi, že když vydělávají atrakcemi, nemusí pak už dávat dobrovolné vstupné... ZOO je malá, ale jsou v ní divácky atraktivní zvířata - kačenky, plameňáci, opice, lachtani, lvi, tygři, žirafy, zebry. Měli jsme dokonce štěstí, že jsme přišli v době lachtaní show. Byla hodně americká, ale naštěstí jsem řečem moc nerozuměla a docela si užila, jak je ten lachtan šikovný - na povel uměl nejen skákat, tleskat ploutvemi a salutovat, ale i otevřít pusu, aby bylo vidět, kolik má zubů, a zařvat. Kdyby nebylo vedra (39°C), bylo by to ještě lepší. V zábavném parku pak Marta chtěla na vodní hrátky, což mi připadalo jako rozumné. Ze země stříkalo spoustu vodotrysků a shora tekla voda to takových otočných nádob, které se po naplnění převrhly a vychrstly všechnu vodu na děti pod sebou. Tam se Martulka bála. Stačily jí ty nejmenší vodotrysky. Vašík se bál všude, takže poté, co jsem ho ze zdravotních důvodů namočila, zůstal sedět na židli a jen koukal. Když Martu omrzela voda, šla šplhat do síťových tunelů a věží. Pak se Vašík pokakal a tím náš pobyt u vodních hrátek skončil. To vše za 8 $. Po návštěvě WC jsme pokračovali do botanické zahrady. Byli jsme z vedra už docela vyčerpaní a měli jsme hlad, neb jsem vzala málo chlebů, a tak jsme zahradou, resp. skleníky, jen rychle prošli. Měli tam krásné lekníny, jakési vodní rostliny, které měly listy jako obrovské zelené talíře a skleník, ve kterém si člověk mohl prohlédnout jak vypadá koření (třeba skořice) nebo kakao, když ještě volně roste. A pak už honem domů.
Na večeři jsme měli pozvaného pana Samuela Kao, kterého jsme předtím nikdy v životě neviděli. Stalo se to tak: před prázdninami jsme psali naší kamarádce z Evanstonu Thawivann, že budeme v Minneapolis a že by se tu za námi mohla stavit, kdyby chtěla. A ona hbitě napsala všem svým spoluvěřícím z církve, které tu zná, že nás mají kontaktovat. Ze tří nebo čtyř oslovených to udělal naštěstí jen jeden, a to právě Samuel. Nakonec se ukázalo, že Thawivann zná hlavně proto, že potřebovala nedávno nějakou dobu v Minneapolis ubytování a v jejich církvi to chodí tak, že se zkrátka napíše klidně úplně neznámému spoluvěrci a je to. A tak to bylo i v jejím případě. Samuel je ve věku našich rodičů, je z Taiwannu, má 4 děti, mluví hrozně potichu a hrozně moc toho ví o Evropě či přímo o ČR, hlavně různé křesťanské dějiny. Ačkoliv nás toho tedy zas tak moc nespojovalo, konverzace celkem nevázla, i když se nakonec zvrtla ve vzájemné vyptávání, jak to či ono chodí na Taiwannu, v US nebo v ČR. Děti ale byly poměrně ukňourané, což mi bylo trochu divné, protože od začátku Ameriky do teď měli - tedy hlavně Marta - neuvěřitelně pozitivní období. Když Samuel odešel, zjistili jsme, že teplotu už mají oba.
Víkend tedy probíhal ve znamení léčby a pouštění alespoň jednoho filmu denně (poprvé v životě jsem tak viděla Tři oříšky pro Popelku a je to vážně moc hezký film, přesně jak o něm všichni mluví). V sobotu jsme se s Honzou vystřídali na vyjížďce/výběhu k bývalé vodárenské věži, která se jmenuje Witch's Hat, tedy Čarodějnický klobouk. Byla jsem překvapená, že její střecha tak opravdu vypadá. Věž stojí na malém kopečku, který je nejvyšším místem v regionu (teď si nějak nemůžeme vzpomenout jak velkém) a je odtud krásný výhled na mrakodrapy. Bohužel ani jeden z nás neměl foťák. Kolem je příjemná čtvrť. Domky tu jsou trochu netradiční, asi proto, že stojí v terénu, ne na rovině. V neděli jsem dostala opušťák a jela do baziliky Panny Marie (zmiňované v prvním týdnu) na mši, na modlitbu, na kterou tehdá nebyly podmínky, a pak jsem šla do blízkého muzea moderního umění (Walker Museum). O ničem z toho nemůžu napsat nic zvláštního, ale byl to prima den.
Žádné komentáře:
Okomentovat