Dostal jsem možnost jet na jeden měsíc opět do Chicaga, zase pracovat s profesorem Bažantem. A tak jsem (jako správný despotický manžel) nechal doma Petru a obě dvě děti a vyrazil na výlet. Tentokrát s kolegou Mirkem, který byl můj vedoucí na diplomku i disertaci. Cesta nás oba zmohla, ale hlavně Mirka. Do teď má problémy v noci usnout. Já jsem to zvládl výrazně lépe.
Nebudu psát o práci, protože to nikoho nezajímá. Takže se vrhnu rovnou do mimopracovních problémů, co nás potkaly. Prvním z nich bylo, že jsme nemohli zaplatit ubytovaní. Díky svým kontaktům z dřívějška jsem sehnal celkem levnou kolej, kde jsme dříve bydleli i s Petrou. Ta se dá ovšem platit pouze přes univeritní účet, který vám universita zřídí při zapsání do systému. Proto jsme neprodleně vyrazili na sekretriát, aby nás tam zapsali. Jenže ... Zjistilo se, že nemáme víza J1, které univerzita vyžaduje. Okamžitě nás chtěli poslat do Kanady nebo do Mexika, ať si na jejich půdě vyřídíme to vízum. To jsme logicky odmítli a hádali se. Nakonec došlo k dohodě, že pokud se s profesorem Bažantem budeme bavit pouze o počasí a nedělat žádný výzkum, můžeme zůstat. Náš výzkum naštěstí nespočívá na žádných přístrojích, ale pouze na "čisté a otevřené mysli" a právě na diskuzi s ostatními. Takže jsme ani moc nelhali. Takto jsme mohli zůstat na univerzitě, ale do systému, který by umožnil zaplacení ubytování, nás zapsat nechtěli. Začali jsme tedy bojovat na ubytovně. A druhý den jsme našli ve schránce papír, který nám říkal, že nás do toho zpropadeného systému zapsali (nejspíš nějak hodně neoficiálně) a že můžeme zaplatit. Platba je již provedena a zbyla jen úsměvná historka o vynucování odjezdu za Kandskou hranici.
Při příjezdu jsme měli spoustů plánů, jako např. hrát každý věčer ping-pong, nakoupit dětem spoustu levného lega, zajít si do jazzového klubu, atd. Bohužel ale ping-pongový stůl zrušili, lego je tu stejně dráhé jako v čechách a navíc jsme kvůli dlouhému shánění lega nestihli ten jazz. Dnes jme ale do Chicaga (ačkoliv zase bez jazzu) konečně vyrazili. Už taky bylo na čase. V pátek odlétáme do Minneapolis.
Prozatím dnes končím. Nenapadá mě co víc napsat. Snad jen to, že jsem pochopil jak příjemný ten rok tady byl. Na všech místech kudy chodím mám vzpomínky na Martu a Petru. Bylo to tu krásné (asi hlavně díky nim) a jsem rád že jsem měl možnost se sem jestě jednou podívat.
Další zprávy snad brzy z Minnesoty. Honza
Žádné komentáře:
Okomentovat