Co jsem minule nezaznamenala, byl můj soukromý úterní večer u jezera Harriet. Na venkovním pódiu tam hráli swing, navíc je poblíž malá japonská zahrada a zahrada růží a v jezeru se samozřejmě dá koupat. Od nás z domu tam cesta trvá necelou hodinu. Když jsem šla na autobus, musela jsem stále dokola uvažovat o tom, jak je to úžasné, že jdu někam sama. To byl asi taky můj nejsilnější pocit z celého večera. Např. v jezeře jsem si mohla zaplavat a nikoliv sledovat na každém kroku Karlíka, který se vrhá do všeho (i do vody) po hlavě, nehledě na to, jestli na to má nebo nemá. Vrátila jsem se dost utahaná, ale bylo to skvělé.
Od středy (20. 7.) byla v Minneapolis vedra (cca 95 stupňů Fahrenheita, tj. 35 stupňů Celsia, pocitově však mělo být někdy i přes 110 Fahrenheita, tedy přes 43 stupňů Celsia). Ve středu docela příjemně pofukovalo, byli jsme v parku na brouzdališti a bylo to velice příjemné, mj. proto, že jsme tam byli dlouhou dobu sami. Marta s Václavem tedy mohli bez omezení popustit uzdu své fantazii, a tak je asi stokrát sežral žralok, pokaždé trochu jinak a pokaždé to bylo stejně napínavé. Taky jsme v parku zase chvilku poslouchali jazz, ale tentokrát nás tak nezaujal.
Po svém krásném večeru u jezera Harriet jsem se rozhodla, že ve čtvrtek tam vyrazíme všichni. Autobusy jsou klimatizované, takže co se vedra týče, šlo o cestu od autobusu k jezeru (cca půl hodiny, se svačinou a prohlídkou zahrad cca hodinu) a pak od jezera na autobus. Připadalo mi, že to zvládneme. Děti byly z japonské zahrady úplně unešené, Marta by nejraději byla japonskou princeznou a měla takovou zahradu u svého sídla. Doufala jsem, že než dojdeme k jezeru, Karlík usne a my budem moci být ve vodě chvíli bez něho, trochu si s Václavem a Martou zaplaveme, budem si házet míčem, zkrátka budu se jim mimořádně moci ve vodě trochu věnovat. Nakonec jsem Karlíka musela ještě chvíli vozit, ale povedlo se, usnul! Nechala jsem ho spát v kočárku na břehu a šla s dětmi do vody. Bohužel přímo u kočáru byly řasy, poodešli jsme tedy trochu bokem, stále ale na dohled kočárku, a vynalezli skvělou zábavu - skákání do vody z mých ramen. Během toho se u kočárku zastavila jakási paní. Běžela jsem tam. Říkala, že se Karlík hýbe. Chvíli jsem ho sledovala, ale dál spokojeně spal. Vrátila jsem se tedy do vody. Když jsme byli dost vyskákaní a čekal nás právě poslední z ohlášených pěti skoků, vidím, že u kočárku stojí policajti. Šla jsem k nim tušíc, že bude průšvih. Tvářila jsem se ale, že to netuším a ptala se, zda je vzhůru. Ano, je. Pak mi řekli, že mě nechtějí učit, jak být dobrou matkou, ale že je takové horko, že v něm maličké děti ven nesmějí, musejí být pouze v klimatizovaných místnostech. Prý se neumějí potit. Teď mu mám dát hodně tekutin a možná by ho měl zkontrolovat doktor - mají tedy zavolat sanitku?... Karlík vypadal úplně normálně, slíbila jsem, že mu dám napít, že ho okoupu v jezeře a že to snad bude dobré. Pak samozřejmě došlo na to, že jsem byla daleko a že ho mohl někdo ukrást. To asi mohl, i když jsem se snažila dívat. No, a pak došlo na to, co se mnou udělají, jestli mě mají zadržet nebo co. Policajti byli dva, podřízený řekl, že to nechá na šéfce, ta se zřejmě nemohla rozhodnout a během přemýšlení si vzala moje jméno a adresu. Když ale zjistila, že nevím PSČ a že jsme tu jen nakrátko, obměkčilo ji to a řekla, že dneska to tedy bude jen výstraha. Poděkovala jsem a slíbila, že jen co Karlíka zchladím, odejdeme, a to jsem taky dodržela. Výprava tedy skončila dost neslavně, byli jsme z toho všichni trochu rozklepaní, děti neustále rozebíraly, co by udělali s nimi a že by musely být doma jen s tatínkem!... Když jsme přišli domů, zastihli jsme tam ke svému údivu Honzu. Rozbil se mu počítač, na kterém tu pracuje. Normálně by se Honza odtud mohl přihlásit na počítač v Brně a mohl by pracovat na něm, ale brněnský počítač se shodou okolností porouchal o dva dny dříve. Jsou-li pokažené oba dva počítače, je Honza úplně vyřazen z provozu. Celková nálada tedy pod psa. Do večera se však Honzovi podařilo díky zformátování jednoho ze dvou disků počítač znovu rozběhnout (tedy za cenu ztráty nějakých dat) a navíc zjistil, že mu akceptovali článek v jednom časopisu, takže jsme nakonec slavili. Marta se večer modlila, aby až příště budou chtít maminku zavřít, sebrala odvahu a postavila se jim. (Mj. Marta odpoledne dočetla první díl Harryho Pottera. Trvalo jí to týden.)
V pátek, kdy vedra ještě trvala, už jsem jezero neriskovala. Vydržet ale celý den doma se mi zdál nadlidský úkol (a navíc mi to připadalo zbytečné). Byli jsme tedy chvíli na brouzdališti v Luxton Parku, ve kterém mají i pidiskluzavku do vody (pidivideo z pidiskluzavky viz níže). Nikdo nás nelegitimoval, ale přiznávám, že kdykoliv ke Karlovi (který byl tentokrát pod zvýšenou strahou) někdo stočil zrak, znervózněla jsem, jestli nás nechce udat policii. Večer padl na balení, protože v sobotu nás čekala cesta do Chicaga za naší kamarádkou Thawivann.
Než jsme se ráno vybatolili z domu, bylo čtvrt na jedenáct. Pak jsme ještě jeli do Targetu, v němž si chtěl Václav za své úspory (dáváme tu dětem dva dolary týdně) koupit stříkací pistolku. Nakonec jsme mu trochu přispěli, a on odcházel s trojbalením vodních "nerfek" (to je značka pistolek, kterou každý kluk starší šesti let musí mít), s tím, že dvě z pistolek dá sourozencům. Mezitím venku začala bouřka a my jsme doběhli do auta dost navlhlí. Bylo čtvrt na dvanáct. Bouřka pokračovala nepřetržitě asi hodinu a půl. Zastavili jsme u McDonalda, trochu zmokli při přeběhu z auta a celou půl hodinku jídla jsme byli chlazeni ledovou klimatizací. Hamburgery napoprvé všem chutnaly. (Jsme zvědaví, jak dlouho nám to vydrží.) Po dalších třech hodinách jízdy na chvíli přestalo pršet. Zastavili jsme u benzínky se strašně škaredým růžovým slonem v životní velikosti, starým šedesát let (poslední benzínka tohoto druhu v USA), nasvačili se a znovu vyjeli. Začalo znovu pršet. V šest to vypadalo, že za hodinu už budem u cíle. Před Chicagem však byla nejen šílená bouřka, ale i šílená zácpa. Posledních cca 10 mil jsme jeli krokem. Sjeli jsme tedy z dálnice (po vzoru jiných aut) o něco dřív než jsme chtěli (ukázalo se, že jsme vyjížděli v protisměru, tj. sjezdem na dálnici, nedaleko stojící policajti ale odfrčeli jinam) a vydali se za ostatními auty do ulic Winnetky. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se ve vodě. Bylo to jako projíždět řekou. Honza se bál, že nám chcípne motor, při nejbližší příležitosti jsme tedy odbočili mimo kolonu aut, ale bylo to všude stejné. Vybrali jsme si pak uličku, která nám připadala lepší a uprostřed této uličky se auto opravdu zastavilo a nic s ním nehlo. Půl osmé večer, snášející se tma (díky mrakům o něco dřív). Naštěstí místní, kteří okukovali zatopené chodníky a silnice, nabídli Honzovi, že si může z jejich mobilu zavolat odtahovou službu. Chlapík přijel asi za hodinu, naložil auto na korbu a že Honza může jet s ním. Chvilku to vypadalo, že my ostatní se budeme muset dopravit ještě hezkých pár mil k Thawivann po vlastní ose (naštěstí už aspoň nepršelo), nakonec jsme se ale naskládali na dvě sedadla do jeho náklaďáku a před devátou dorazili k cíli. Auto jsme se rozhodli nechat do rána vyschnout a doufali jsme, že pak nastartuje. Thawivann nám dala večeři (která dětem moc nejela) a Thawivanniny děti (ač o hodně starší než naše) jim předváděly, s čím vším si jde u nich hrát. Večer tedy skončil celkem v poklidu, tedy pro všechny mimo Honzy - tomu se celou noc zdálo o autě.
V neděli ráno auto stále ještě nestartovalo. Rozhodli jsme se dát mu poslední šanci do večera a pak případně zavolat do půjčovny. Byli jsme v kostele, do kterého jsme tu chodívali. Pamatovala jsem si, že tu pěkně zpívají. O prázdninách jim ale asi trochu chybí zpěváci, sóla tedy zpívala starší zpěvačka ne úplně příjemným tremolem. Po kostele jsme vyrazili L- trainem (= elevated train, tj. "zdvižený" vlak, jezdí po železných mostech nad úrovní ulic) do středu Chicaga. Václav byl od rána ve špatné náladě a štvalo ho úplně všechno, a tím zase štval mě. Honza měl plnou hlavu nefungujícího auta a bylo pěkně vedro. Táhli jsme se tedy Chicagem a hledali řeku. U ní pak byla svačina, ale ani ta nepomohla. Díky Bohu, o chvilku později jsme narazili na fontánu, z níž si Vašík nabral vodu do své stříkací pistole a hned bylo na světě veseleji. A když mu pak Honza ještě koupil zmrzlinu, bylo na světě krásně. Od řeky jsme pokračovali k Milleniu Parku, v něm ke Cloud Gate neboli "Fazoli" a k obrazovkám, z nichž tryská voda. Tam se děti pěkně zmáčely. Novinkou v Milleniu parku je úžasné hřiště pro děti všech věků, s vysokými stavbami, visutými mosty, skluzavkami, vodotrysky, horolezeckými stěnami a hlavně bezvadně (uměle) zvlněným terénem, takže pro Karlíka bylo prolézačkou jen chození po chodníčcích mezi atrakcemi. Na kopečku nad parkem jsme se nechali i vyfotit (viz foto nahoře). Pak už jsme dost spěchali domů, protože Thawivann plánovala společnou večeři, na kterou přemluvila v kostele i lidi, se kterými jsme se tu setkali (nebo setkávali) už před šesti lety. Stihli jsme ale ještě ukázat dětem proslulou Buckinghamskou fontánu a koupit americkou kartu do mobilu, aby telefonát do autopůjčovny nebyl tak šíleně drahý. Po návratu Honza zkusil bezúspěšně nastartovat, a pak podnikl složité volání do autopůjčovny (tj. zjistil, jak aktivovat americkou kartu, zavolal, odpověděl mu automat, nekonečně dlouho čekal, než ho připojí k někomu živému, a pak tedy mohl řešit náš problém). Naštěstí se autopůjčovna ukázala jako grand a slíbila nám auto vyměnit, bez jakéhokoliv doplatku. Já jsem mezitím na večeři vylíčila, jak mě málem zatkli. To odstartovalo různé historky a rady, co ještě dále nesmím na veřejnosti dělat (např. dát dětem na zadek... ale doma prý MŮŽU!). Brzy jsem ale musela odejít za Karlíkem, který si na rozdíl od včerejška nechtěl hrát sám, a rozhodla jsem se dát ho spát. Ačkoliv většinou ho položím, odejdu a on do minuty spí, tentokrát to nějak nešlo a mořili jsme se s tím asi hodinu a půl. Mezitím naštěstí přišel k večeři Honza a hosté se mohli bavit s ním. Karlík usnul až po jejich odchodu (odběhla jsem od něj na pět minut se aspoň rozloučit). Po uložení dalších dětí jsme ale s Thawivann a jejím manželem Johnem seděli ještě aspoň hodinu a půl a vykládali, kupodivu ne o náboženství (Thawivann je silně věřící a jejím snem je přivést ke spáse co nejvíce lidí, na čemž pracuje s obdivuhodnou a neutuchající energií), ale o politice a lidech v USA a v ČR. Z Honzy spadl celodenní stres z auta a byl jako vyměněný.
Ráno šel Honza na Northwestern University, kde měl schůzku s profesorem Cusatisem. Byli předběžně domluvení z červnové konference, že se sejdou a zkusí prodiskutovat spolupráci na nějakém problému. Ze schůzky se Honza vrátil se slovy, že profesor Cusatit "je teda fakt dělo, to snad není možný" a s tím, že spolupráce je domluvená. Naše děti si mezitím hrály, Thawivannina nejmladší dcera spala, jeden ze synů šel na brigádu (tři další děti den předtím odjely na tábor a nejstarší syn už s nimi nebydlí) a já s Thawivann jsme se podle jejího zvyku sesedly nad náboženskou knihou. Bylo to docela fajn, ale ke konci už mě to zmáhalo. Karlíka hraní doma taky začalo zmáhat, a tak jsme zbytek dopoledne strávili v parku na Noyes, kam jsem s malou Martulkou chodila téměř denně. Honza mezitím vyzvedl z půjčovny nové auto, a pak odešel s Karlíkem spát k Thawivann domů, zatímco my ostatní jsme šli na oběd do pizzerie (pizzy byly obrovské, najedli se z nich ještě kluci doma a zbylo nám i na další den). Co jsme s Thawivann nestihly probrat dopoledne, probraly jsme v pizzerii a já jsem po zbytek návštevy zřetelně cítila, jak moje angličtina drhne. Asi už jsem byla "vypotřebovaná". Odpoledne jsme šli vycházkou k Bahai Templu (dětem se dle očekávání velice líbil, Marta mi uvnitř řekla: "Tak se podle svého zvyku pomodli!", tak jsem se teda snažila a ona, světe div se, taky. Později říkala, že jí to samotné moc nejde, že ji nic nenapadá a že musela začínat asi 4x). Pak jsme chtěli jít na pláž Michiganského jezera. Po sobotní bouřce v něm ale byly baktérie (asi z kanalizace), a tak nás na pláž nepustili. Skončili jsme tedy zase v parku (jiném). Václav, Marta a Thawivannina nejmladší dcera Joy tam svedli velkou bitku se stříkacími pistolkami a Karlík byl taky spokojený. Využila jsem Honzovy nabídky, že děti ohlídá, a šla se projít po campusu. Nejvíc se mi líbily ubytovny studentů, jsou mnohem hezčí než v Minneapolis (tak nějak si představuju Bradavice... Harryho Pottera teď totiž na čtečce čteme už úplně všichni). Večeře byla venku na terase za svitu svíček, Karlík po ní usnul na to tata, děti v domě hrály s Joy deskové hry a my venku jsme tentokrát řešili (Honzovy) náboženské problémy (přesněji, jak přejít od přesvědčení, že Bůh existuje, k nějaké osobní zkušenosti s ním). S Thawivann to tak dopadne vždycky, už jsme na to zvyklí, a tak to Honza zvládal docela dobře, ale všechny argumenty už zná, a tak mu to žádné nové prozření nepřineslo a mně ostatně taky ne. Atmosféra večera s hvězdami na nebi, svíčkami na stole a světluškami v zahradě byla však úžasná. (Vložka: dva dny na to jsme se setkali, už v Minneapolis, s Thawivanninými známými z jejich zdejší odnože "Recovery" církve a mně po těch všech hovorech s křesťanskými páry začalo být zase víc líto, že nejsme tak úplně křesťanský pár, že některé věci neprožíváme stejně a nemůžem je sdílet. Thawivannina rada na to je číst spolu Bibli. Tak jsme udělali předsevzetí, že to doma zkusíme. Jsem skeptická, ale zvědavá. Říkám si, že když mi na tom tak záleží, mohl by se stát zázrak...)
Cesta zpět proběhla už bez nesnází, jen jsme nabrali velké zpoždění. Přemluvila jsem totiž Honzu, abychom ještě s dětmi proběhli část campusu až k místu u jezera, z něhož jsou dobře vidět chicagské mrakodrapy. Navíc jsme se chtěli stavit v Rockfordu ve velké japonské zahradě, která se nám při minulém pobytu moc líbila. Měla úspěch i tentokrát, mj. díky zakoupenému krmivu pro ryby, kačenky a vodní želvy... Přijela jsem strašně unavená a dosud mi není tak úplně jasné z čeho (tipy: ze špatných nálad dětí - hlavně kluků, ze stresu z pokaženého auta, ze společenského vyčerpání, z nutnosti mluvit tak intenzivně tak dlouhou dobu anglicky). Obdivovala jsem Honzu, který to všechno zvládal výborně, včetně řízení.
I když jsem se k Thawivann hrozně těšila, nebyla jsem díky únavě schopná návštěvu prožívat tak, jak jsem očekávala. Možná to ale nebyla jen únava, svou roli asi hrálo i to, že si člověk za šest let přece jen odvykne a s některými odlišnostmi v přístupech k životu se musí znovu vyrovnávat (např. s jiným, řekla bych menším, sociálním cítěním, s malou svobodou dávanou už dospělým dětem, atd.). S odstupem pár dní jsem ale moc ráda, že jsme tam byli, a Honza taky. Marta říkala, že je škoda, že Joy nebydlí v Brně a nemluví anglicky, prý by to byla skvělá kamarádka... a první večer děti chtěly před večeří zpívat "Thank you, thank you Jesus", kterou se naučily právě od Thawivann, ačkoliv obvykle se před jídlem (kromě Štědrého večera) nemodlíme. Jsme vděční, že Thawivann a její rodinu známe a že ačkoliv máme na spoustu věcí odlišné pohledy, můžeme se s nimi přátelit (a to natolik otevřeně, že se o těch odlišných pohledech můžeme i bavit).
V pátek, kdy vedra ještě trvala, už jsem jezero neriskovala. Vydržet ale celý den doma se mi zdál nadlidský úkol (a navíc mi to připadalo zbytečné). Byli jsme tedy chvíli na brouzdališti v Luxton Parku, ve kterém mají i pidiskluzavku do vody (pidivideo z pidiskluzavky viz níže). Nikdo nás nelegitimoval, ale přiznávám, že kdykoliv ke Karlovi (který byl tentokrát pod zvýšenou strahou) někdo stočil zrak, znervózněla jsem, jestli nás nechce udat policii. Večer padl na balení, protože v sobotu nás čekala cesta do Chicaga za naší kamarádkou Thawivann.
Než jsme se ráno vybatolili z domu, bylo čtvrt na jedenáct. Pak jsme ještě jeli do Targetu, v němž si chtěl Václav za své úspory (dáváme tu dětem dva dolary týdně) koupit stříkací pistolku. Nakonec jsme mu trochu přispěli, a on odcházel s trojbalením vodních "nerfek" (to je značka pistolek, kterou každý kluk starší šesti let musí mít), s tím, že dvě z pistolek dá sourozencům. Mezitím venku začala bouřka a my jsme doběhli do auta dost navlhlí. Bylo čtvrt na dvanáct. Bouřka pokračovala nepřetržitě asi hodinu a půl. Zastavili jsme u McDonalda, trochu zmokli při přeběhu z auta a celou půl hodinku jídla jsme byli chlazeni ledovou klimatizací. Hamburgery napoprvé všem chutnaly. (Jsme zvědaví, jak dlouho nám to vydrží.) Po dalších třech hodinách jízdy na chvíli přestalo pršet. Zastavili jsme u benzínky se strašně škaredým růžovým slonem v životní velikosti, starým šedesát let (poslední benzínka tohoto druhu v USA), nasvačili se a znovu vyjeli. Začalo znovu pršet. V šest to vypadalo, že za hodinu už budem u cíle. Před Chicagem však byla nejen šílená bouřka, ale i šílená zácpa. Posledních cca 10 mil jsme jeli krokem. Sjeli jsme tedy z dálnice (po vzoru jiných aut) o něco dřív než jsme chtěli (ukázalo se, že jsme vyjížděli v protisměru, tj. sjezdem na dálnici, nedaleko stojící policajti ale odfrčeli jinam) a vydali se za ostatními auty do ulic Winnetky. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se ve vodě. Bylo to jako projíždět řekou. Honza se bál, že nám chcípne motor, při nejbližší příležitosti jsme tedy odbočili mimo kolonu aut, ale bylo to všude stejné. Vybrali jsme si pak uličku, která nám připadala lepší a uprostřed této uličky se auto opravdu zastavilo a nic s ním nehlo. Půl osmé večer, snášející se tma (díky mrakům o něco dřív). Naštěstí místní, kteří okukovali zatopené chodníky a silnice, nabídli Honzovi, že si může z jejich mobilu zavolat odtahovou službu. Chlapík přijel asi za hodinu, naložil auto na korbu a že Honza může jet s ním. Chvilku to vypadalo, že my ostatní se budeme muset dopravit ještě hezkých pár mil k Thawivann po vlastní ose (naštěstí už aspoň nepršelo), nakonec jsme se ale naskládali na dvě sedadla do jeho náklaďáku a před devátou dorazili k cíli. Auto jsme se rozhodli nechat do rána vyschnout a doufali jsme, že pak nastartuje. Thawivann nám dala večeři (která dětem moc nejela) a Thawivanniny děti (ač o hodně starší než naše) jim předváděly, s čím vším si jde u nich hrát. Večer tedy skončil celkem v poklidu, tedy pro všechny mimo Honzy - tomu se celou noc zdálo o autě.
V neděli ráno auto stále ještě nestartovalo. Rozhodli jsme se dát mu poslední šanci do večera a pak případně zavolat do půjčovny. Byli jsme v kostele, do kterého jsme tu chodívali. Pamatovala jsem si, že tu pěkně zpívají. O prázdninách jim ale asi trochu chybí zpěváci, sóla tedy zpívala starší zpěvačka ne úplně příjemným tremolem. Po kostele jsme vyrazili L- trainem (= elevated train, tj. "zdvižený" vlak, jezdí po železných mostech nad úrovní ulic) do středu Chicaga. Václav byl od rána ve špatné náladě a štvalo ho úplně všechno, a tím zase štval mě. Honza měl plnou hlavu nefungujícího auta a bylo pěkně vedro. Táhli jsme se tedy Chicagem a hledali řeku. U ní pak byla svačina, ale ani ta nepomohla. Díky Bohu, o chvilku později jsme narazili na fontánu, z níž si Vašík nabral vodu do své stříkací pistole a hned bylo na světě veseleji. A když mu pak Honza ještě koupil zmrzlinu, bylo na světě krásně. Od řeky jsme pokračovali k Milleniu Parku, v něm ke Cloud Gate neboli "Fazoli" a k obrazovkám, z nichž tryská voda. Tam se děti pěkně zmáčely. Novinkou v Milleniu parku je úžasné hřiště pro děti všech věků, s vysokými stavbami, visutými mosty, skluzavkami, vodotrysky, horolezeckými stěnami a hlavně bezvadně (uměle) zvlněným terénem, takže pro Karlíka bylo prolézačkou jen chození po chodníčcích mezi atrakcemi. Na kopečku nad parkem jsme se nechali i vyfotit (viz foto nahoře). Pak už jsme dost spěchali domů, protože Thawivann plánovala společnou večeři, na kterou přemluvila v kostele i lidi, se kterými jsme se tu setkali (nebo setkávali) už před šesti lety. Stihli jsme ale ještě ukázat dětem proslulou Buckinghamskou fontánu a koupit americkou kartu do mobilu, aby telefonát do autopůjčovny nebyl tak šíleně drahý. Po návratu Honza zkusil bezúspěšně nastartovat, a pak podnikl složité volání do autopůjčovny (tj. zjistil, jak aktivovat americkou kartu, zavolal, odpověděl mu automat, nekonečně dlouho čekal, než ho připojí k někomu živému, a pak tedy mohl řešit náš problém). Naštěstí se autopůjčovna ukázala jako grand a slíbila nám auto vyměnit, bez jakéhokoliv doplatku. Já jsem mezitím na večeři vylíčila, jak mě málem zatkli. To odstartovalo různé historky a rady, co ještě dále nesmím na veřejnosti dělat (např. dát dětem na zadek... ale doma prý MŮŽU!). Brzy jsem ale musela odejít za Karlíkem, který si na rozdíl od včerejška nechtěl hrát sám, a rozhodla jsem se dát ho spát. Ačkoliv většinou ho položím, odejdu a on do minuty spí, tentokrát to nějak nešlo a mořili jsme se s tím asi hodinu a půl. Mezitím naštěstí přišel k večeři Honza a hosté se mohli bavit s ním. Karlík usnul až po jejich odchodu (odběhla jsem od něj na pět minut se aspoň rozloučit). Po uložení dalších dětí jsme ale s Thawivann a jejím manželem Johnem seděli ještě aspoň hodinu a půl a vykládali, kupodivu ne o náboženství (Thawivann je silně věřící a jejím snem je přivést ke spáse co nejvíce lidí, na čemž pracuje s obdivuhodnou a neutuchající energií), ale o politice a lidech v USA a v ČR. Z Honzy spadl celodenní stres z auta a byl jako vyměněný.
Ráno šel Honza na Northwestern University, kde měl schůzku s profesorem Cusatisem. Byli předběžně domluvení z červnové konference, že se sejdou a zkusí prodiskutovat spolupráci na nějakém problému. Ze schůzky se Honza vrátil se slovy, že profesor Cusatit "je teda fakt dělo, to snad není možný" a s tím, že spolupráce je domluvená. Naše děti si mezitím hrály, Thawivannina nejmladší dcera spala, jeden ze synů šel na brigádu (tři další děti den předtím odjely na tábor a nejstarší syn už s nimi nebydlí) a já s Thawivann jsme se podle jejího zvyku sesedly nad náboženskou knihou. Bylo to docela fajn, ale ke konci už mě to zmáhalo. Karlíka hraní doma taky začalo zmáhat, a tak jsme zbytek dopoledne strávili v parku na Noyes, kam jsem s malou Martulkou chodila téměř denně. Honza mezitím vyzvedl z půjčovny nové auto, a pak odešel s Karlíkem spát k Thawivann domů, zatímco my ostatní jsme šli na oběd do pizzerie (pizzy byly obrovské, najedli se z nich ještě kluci doma a zbylo nám i na další den). Co jsme s Thawivann nestihly probrat dopoledne, probraly jsme v pizzerii a já jsem po zbytek návštevy zřetelně cítila, jak moje angličtina drhne. Asi už jsem byla "vypotřebovaná". Odpoledne jsme šli vycházkou k Bahai Templu (dětem se dle očekávání velice líbil, Marta mi uvnitř řekla: "Tak se podle svého zvyku pomodli!", tak jsem se teda snažila a ona, světe div se, taky. Později říkala, že jí to samotné moc nejde, že ji nic nenapadá a že musela začínat asi 4x). Pak jsme chtěli jít na pláž Michiganského jezera. Po sobotní bouřce v něm ale byly baktérie (asi z kanalizace), a tak nás na pláž nepustili. Skončili jsme tedy zase v parku (jiném). Václav, Marta a Thawivannina nejmladší dcera Joy tam svedli velkou bitku se stříkacími pistolkami a Karlík byl taky spokojený. Využila jsem Honzovy nabídky, že děti ohlídá, a šla se projít po campusu. Nejvíc se mi líbily ubytovny studentů, jsou mnohem hezčí než v Minneapolis (tak nějak si představuju Bradavice... Harryho Pottera teď totiž na čtečce čteme už úplně všichni). Večeře byla venku na terase za svitu svíček, Karlík po ní usnul na to tata, děti v domě hrály s Joy deskové hry a my venku jsme tentokrát řešili (Honzovy) náboženské problémy (přesněji, jak přejít od přesvědčení, že Bůh existuje, k nějaké osobní zkušenosti s ním). S Thawivann to tak dopadne vždycky, už jsme na to zvyklí, a tak to Honza zvládal docela dobře, ale všechny argumenty už zná, a tak mu to žádné nové prozření nepřineslo a mně ostatně taky ne. Atmosféra večera s hvězdami na nebi, svíčkami na stole a světluškami v zahradě byla však úžasná. (Vložka: dva dny na to jsme se setkali, už v Minneapolis, s Thawivanninými známými z jejich zdejší odnože "Recovery" církve a mně po těch všech hovorech s křesťanskými páry začalo být zase víc líto, že nejsme tak úplně křesťanský pár, že některé věci neprožíváme stejně a nemůžem je sdílet. Thawivannina rada na to je číst spolu Bibli. Tak jsme udělali předsevzetí, že to doma zkusíme. Jsem skeptická, ale zvědavá. Říkám si, že když mi na tom tak záleží, mohl by se stát zázrak...)
Cesta zpět proběhla už bez nesnází, jen jsme nabrali velké zpoždění. Přemluvila jsem totiž Honzu, abychom ještě s dětmi proběhli část campusu až k místu u jezera, z něhož jsou dobře vidět chicagské mrakodrapy. Navíc jsme se chtěli stavit v Rockfordu ve velké japonské zahradě, která se nám při minulém pobytu moc líbila. Měla úspěch i tentokrát, mj. díky zakoupenému krmivu pro ryby, kačenky a vodní želvy... Přijela jsem strašně unavená a dosud mi není tak úplně jasné z čeho (tipy: ze špatných nálad dětí - hlavně kluků, ze stresu z pokaženého auta, ze společenského vyčerpání, z nutnosti mluvit tak intenzivně tak dlouhou dobu anglicky). Obdivovala jsem Honzu, který to všechno zvládal výborně, včetně řízení.
I když jsem se k Thawivann hrozně těšila, nebyla jsem díky únavě schopná návštěvu prožívat tak, jak jsem očekávala. Možná to ale nebyla jen únava, svou roli asi hrálo i to, že si člověk za šest let přece jen odvykne a s některými odlišnostmi v přístupech k životu se musí znovu vyrovnávat (např. s jiným, řekla bych menším, sociálním cítěním, s malou svobodou dávanou už dospělým dětem, atd.). S odstupem pár dní jsem ale moc ráda, že jsme tam byli, a Honza taky. Marta říkala, že je škoda, že Joy nebydlí v Brně a nemluví anglicky, prý by to byla skvělá kamarádka... a první večer děti chtěly před večeří zpívat "Thank you, thank you Jesus", kterou se naučily právě od Thawivann, ačkoliv obvykle se před jídlem (kromě Štědrého večera) nemodlíme. Jsme vděční, že Thawivann a její rodinu známe a že ačkoliv máme na spoustu věcí odlišné pohledy, můžeme se s nimi přátelit (a to natolik otevřeně, že se o těch odlišných pohledech můžeme i bavit).
Žádné komentáře:
Okomentovat