V pondělí po návratu ze Saint Croix State parku byl Karlík hned od rána hrozně protivný. On i Marta chytli minulý týden od Václava ošklivý kašel a Karlíkovi do toho rostly dolní dva špičáky. Ačkoliv vstával o půl osmé (to je teď už standard, díky Bohu), v devět už s ním nebylo k vydržení, a tak jsme ho zkusili dát zase spát a koukali se na Star wars. Spal dvě a půl hodiny a pak byl o něco lepší. Nicméně celý týden se potýkal s menší či větší teplotou (37,0 - 37,6), takže jsme ho léčili stoptussinem, lichořeřišnicí, poté, co došla, pak medem s citrónem, mořskou vodou do nosu, občas nurofenem a od čtvrtka i pamyconem. Teplota kolísala, nálada taky, kašel se nehoršil, ale ani moc nelepšil, jeden zub vyrostl, druhý se teď klube... Tyhle polonemoci jsou nepříjemné v tom, že člověk neví, jak moc má dítě (a kvůli němu i další děti) držet doma. Když je doma, moc se to nezlepšuje, a když je venku, moc se to nezhoršuje. A protože Karlík ven strašně chtěl, většinou jsme chodili ven a občas se i koupali (první část týdne bylo dost vedro).
Po pondělním náročném dni doma jsme se v úterý vydali objevovat nové kouty Minneapolis. Při vycházce po městě o prvním víkendu jsme dostali od jednoho pána tip na Theodor Wirth Park. Prý je tam Wildflower garden (zahrada divokých květin) a Qaking bog, což jsme teda neměli tušení, co je, ale vyrozuměli jsme z dalšího hovoru, že je to něco s dřevěnými chodníčky. Jelo se tam dvěma autobusy. Cestou přistupoval vozíčkář, zkroucený jen o něco méně než Stephen Hawking, a řidič se k němu choval úplně bezvadně - nejen, že mu pomohl, ale zároveň se k němu nechoval ani v nejmenším nadřazeně nebo hyperprotektivně. Já bych s tím možná měla problém, protože bych nevěděla, jak moc mi takový člověk rozumí (ukázalo se, že psychicky byl úplně v pořádku) a jak je třeba schopen uklidit si drobné, které mu vrátíte po zaplacení jízdného do zkroucených rukou. Ze zastávky, kde jsme vystupovali, nás čekalo ještě 10 minut chůze (s kočárem) velice terénním chodníčkem, a pak už zahrada. Ta byla opravdu "wild" (= divoká). Marta o ní prohlásila, "No, nechci se jich dotknout, ale tomuhle neříkám zahrada!". Část totiž tvořila bažina zarostlá kdečím (všechno ale mělo cedulky s názvy) a zamořená komáry, druhou část tvořila takzvaná prérie. Ta se nám líbila mnohem víc. Klikaté chodníčky v kopcích byly široké tak akorát pro jednoho člověka a všude kolem byly vysokánské kytky. Mohli jsme tedy Karlíka vypustit z kočáru bez obav, že bude běhat někam, kam nemá. Jinudy než po cestě to prostě nešlo. Z prérie jsme vyšli nadšení a začali obcházet jakýsi rybníček, abychom se dostali k Qaking bog. Ukázalo se, že jsme obcházení vzali zgruntu, a po půl hodině chůze kočárkově náročným terénem jsme se vynořili v jakési milionářské čtvrti. Děti se ani nestihly moc začít zlobit, že jsme se ztratili, protože ihned začaly přemýšlet, ve kterém domě by nejraději bydlely a jestli by tam měl každý z nich samostatný pokoj. Nakonec vybrali dům, ke kterému by ale prý přidali zahradu babičky a dědečka z Modřic. Ke Qaking bog jsme se pak taky dostali. Byla to bažina s mechy, modříny a osikami a líbila se nám víc než ta ve Wildflower garden. Bylo horko, a tak už jsme se všichni těšili do blízkého jezera. Bylo ale dost zarostlé řasami, takže se Martě a Václavovi nechtělo potápět a neměli jsme s sebou míč. Brzy to tedy zabalili a šli si hrát na prolízky na břeh. Karlíkovi se nejvíc líbilo dívat se na rybičky z dlouhého plovoucího chodníčku, kterým bylo olemováno území, kde se mohlo plavat. Autobus zpět nám měl jet ze stejné zastávky, na níž jsme vystupovali, jen samozřejmě v opačném směru. Dorazili jsme tam tři minuty před odjezdem a žádná zastávka tam nebyla. Přeběhli jsme tedy most, že třeba bude zastávka tam. Byly tam hned tři, každá na jiné straně křižovatky. Zde stojí za to připomenout, že v Americe na zastávkách autobusů není obvykle ani číslo autobusu, který tam jezdí, ani jízdní řád. Někam jsme se tedy postavili a doufali, že stojíme správně. Nestáli jsme - autobus se vyřítil ze zatáčky na opačné straně silnice. Naštěstí nás ale paní řidička na poslední chvíli zahlédla a zastavila nám. Další autobus by jel za hodinu, a ta by v tom vedru byla dost nepříjemná. Zbytek odpoledne jsme strávili v chládku a klidu domova (Karlík doma usnul).
Po večeři nás Honza vzal do Father Hennepin Parku ke Stone Arch Bridge na jazzový koncert. Ty tu bývají přes léto v různých parcích zadarmo (stejně jako filmy). Přijdete, kdy chcete, sednete si na trávník (jako my) nebo si s sebou donesete skládací židličku (jako Američani) a posloucháte, dokud vás to baví. My jsme to k mému údivu vydrželi přes hodinu. Karlík prováděl průzkum místních aut a psů (pod dozorem, nebojte se) a Marta s Václavem si vylezli na strom a hráli si tam. Ve středu byl podobný koncert už odpoledne v našem oblíbeném Van Cleve Parku. Tam už jsem šla jen já s dětmi, Honza pracoval. Před koncertem jsem ale ještě chtěla najít New French Bakery (= francouzské pekařství), které mělo mít pobočku nedaleko parku a nakoupit tam dobrý a levný chleba. Honza našel vzdálenější pobočku tohoto pekařství na jednom ze svých minulých pobytů zde a moc si je chválil. Já jsem s dětmi tuto vzdálenější pobočku hledala už minulý čtvrtek, šli jsme tam asi hodinu a čtvrt, nevěděli přesně adresu a po marném hledání jsme to už chtěli vzdát, když jsme ji zázračně našli (dali jsme si limit, že dojdeme k poslední křižovatce a pak to otočíme a na křižovatce nic. Zeptali jsme se paní venčící psa a ona ukázala na jednu z nepopsaných budov před námi). Tentokrát jsme tedy chtěli jít pro chleba blíže. Bylo to rovněž komplikované, dlouhé, rovněž jsme to chtěli vzdát, rovněž jsme pobočku nakonec našli, ale na rozdíl od prvního dobrého konce zde byla jen "velkopekárna", maloobchod tu nevedli. Takže jsme se vrátili hladoví do parku, poslouchali jazz a jedli při něm jabka a nakonec to bylo docela fajn. Další středy chceme jít na podobné koncerty do jiných parků zase.
Ve čtvrtek byla hrozná zima a pršelo, a tak jsme byli doma. Pokud Karlík spal, daly se hrát deskové hry, mimo to Marta četla, propadla teď čtenářské mánii... tak dlouho jsme doufali, že ji čtení začne bavit, a teď to máme. Když ji zavoláme k večeři, jde sice, ale po cestě čte (vlastně se ale není čemu divit. Honza si takhle čte po cestě z práce. Z našeho okna tu vidíme na most, po němž Honza chodí domů. Děti se už naučily poznávat ho mezi ostatními lidmi podle knížky.) Zpět k Martě, ve čtvrtek ráno dočetla Luisu a Lotku a nic dalšího s sebou nemá. Než jí Honza večer do čtečky stáhl Harryho Pottera, řešila z nedostatku jiné činnosti příklady z učebnice matematiky profesora Hejného pro šesťáky a některé jednoduché (s pomocí či bez) vyřešila... jen už se jí nikdy nechtělo přicházet na obecná pravidla, které oni tam z konkrétních příkladů vyvozují.
V pátek bylo lépe, ale na koupání to nebylo a protože bazény v parcích jsou pro Karlíka moc lákavé, rozhodla jsem se vydat se odpoledne na nejvyšší kopeček Minneapolis, na němž stojí tzv. Witch's Hat (= Čarodějčin klobouk). Je to bývalý vodojem, který ale vypadá jako rozhledna se střechou právě ve tvaru klobouku... už jsme tu minule byli. Tentokrát jsme ale zvolili Honzou doporučenou trasu podél Mississippi. Od ní se mělo za mostem Franklin Bridge dát vyšplhat z přírody zpět do ulic a dostat se až na kopec. Kolem Mississippi byly velké travnaté plochy, skvělé pro míčové hry (děti už plánují, že tu někdy strávíme celý půlden) a na nich cyklostezka a stezka pro pěší. Ty pak jsou chvíli i po mostcích nad vodou. Poměrně brzy nás ale cedule varovala, že z důvodu oprav Franklin Bridge se ze stezky už nedá dostat nahoru do ulic. Třeba to nakonec nějak půjde, řekli jsme si, protože se nám nechtělo vracet, a ceduli ignorovali. Na konci však byl plot, který ignorovat nešlo. Po levé straně byl vodopád, jímž se do Mississippi vléval potůček, a když jsme si v něm dost vyhráli, začali jsme zkoumat pěšinky vedoucí po obou stranách vodopádu nahoru. Zvolili jsme tu, co se zdála méně strmá. Přesto by ale člověk musel používat nejen nohy ale i ruce, aby se sám vyškrábal nahoru. A my jsme se museli vyškrábat i s Karlíkem, kočárem, foťákem a míčem. Bylo to docela drama - vždy po pár metrech vynést Karlíka, zarazit ho o nějakou větev, aby ho Marta nemusela tolik hlídat a vrátit se pro kočár, se kterým to bylo ještě náročnější. Cestou jsem si říkala, že jsem fakt praštěná, ale nějak jsem si nemohla pomoct. První vylezl nahoru Vašík a hlásil: "No, mami, jsou tady ti opraváři, budeme se muset s nima domluvit..." A opravdu. Vylezli jsme na část mostu, která se ještě opravovala a kterou oddělovalo od nedaleko projíždějících aut několik plotů. To by s kočárem nešlo a přeřvávat stroje a s někým se domlouvat a vysvětlovat mu, že jsem nezodpovědná matka, co tu vylezla se třemi dětmi a kočárem se mi nechtělo. Sešplhali jsme to zase dolů - z cyklostezky nás zahlédl nějaký pán a přišel nás zachraňovat, ale už to bylo zbytečné, byli jsme skoro dole. V úvodu příspěvku je foto po úspěšném návratu, Marta ne něm ukazuje utrženou odřeninu na ruce. (Kdybychom byli bývali zvolili druhou pěšinku, byli bychom se nahoru dostali.)
Večer měl Karlík 37,5a byl dost nevrlý, takže jsem myslela, že s ním budu další den doma. Ráno ale vstal bez teploty (36,6), zúčastnili jsme se tedy všichni mega grilování s Le-m a jeho přáteli v krásném parku v Rosewill, kam se bohužel cestovalo autobusy hodinu. Honza byl spokojený, kluci celkem taky, já už trochu míň - do mluvení jsem se musela nutit - a Marta se klasicky styděla. Vrátili jsme se úplně zdecimovaní vedrem a společenskou únavou. Po odpočinku Honza s dětmi vyrazil do parku a já jsem měla volno! Využila jsem Martiny nepřítomnosti a strávila ho s Harrym Potterem.
Večer Karlík vypadal už úplně nemocně. V neděli jsme se jej tedy snažili co nejvíc zbavit přítomnosti sourozenců (a maminky), aby měl šanci si pořádně odpočinout a nebyl pořád hnán do nějakých akcí. Dopoledne jsme byli v kostele, Vašík i Martulka bez Karlíkovy přítomnosti docela vydrželi sedět a občas diskutovat o tom, co se děje (když je u toho Karel, hlavní náplní je ho provokovat). Zdejší farnost si u dětí šplhla rozdáváním koblihů po mši. Odpoledne jsem šla jen s Martou a Václavem do City Mill Museum (= městského muzea mlýnů) a stálo to za to. Nejprve nás speciálním výtahem vozili po věži zdejšího mlýna, z výtahu bylo vidět, co v kterém patře bylo a ještě se do toho občas promítalo nebo se alespoň ozývaly z reproduktorů vzpomínky bývalých zaměstnanců mlýna. Dále byla součástí prohlídky vyhlídková terasa, vtipný film o Minneapolis, spousta více či méně interaktivních exponátů a tzv "water lab" (= vodní laboratoř), kde si děti mohly zkoušet přehrazovat model řeky a dívat se, která kola se pak nejvíce točí, postavit přes řeku most, plavit různobarevné klády k pile správné barvy apod. Vyhnala nás až zavírací doba. Venku jsem děti přemluvila, že půjdem domů přes jiný most a podíváme se na vodopády na Mississippi shora. Bylo to nakonec o dost delší, ale zato nám přes cestu přeběhli dva bobři! I tak to ale začalo vypadat, že děti umřou hlady, takže jsem nakonec v restauraci koupila hranolky (speciálního tvaru!), nechali jsme si je dát do krabice a jedli jsme je na lavičce nad vodopádem. S plným břichem dokázaly děti ocenit krásy řeky daleko lépe.
V pondělí byly všechny děti hrozně protivné a vyčítaly mi úplně všechno na světě, Karlíkovi zase večer o něco stoupla teplota a já jsem z toho všeho upadla do deprese. S Honzou jsme se domluvili, že zkusí ráno zjistit, zda tu jde jít někam k doktorovi, abychom nechali Karlíka prohlídnout, protože se nám zdálo, že naše domácí léčba prostě nezabírá. Trochu jsem se bála, aby ten kašel neměl už na průduškách a nechtělo to antibiotika... a taky už jsme měli toho polonemocného stavu a špatné nálady dost.
V úterý dopoledne tedy Honza sháněl doktora a my jsme podnikli výpravu za pohlednicemi Minneapolis, které chtějí děti poslat kamarádům (příbuzné předem varujeme, vám nic nedojde, pro vás je jen tenhle blog, který zas ale kamarádi našich dětí nečtou:-)). Na zdejší poště pohledy s městem nemají a v neděli jsme se zapomněli podívat, zda je mají v Mill City Museu. Nyní se ukázalo, že ne (resp. mají jen pohledy s ruinami mlýna). Doporučili nám ale obchod v nejvyšším mrakodrapu města, kde jsme je opravdu sehnali. Byla to zas docela štreka (i když jsme si ji pak trochu zkrátili tramvají), jakých tu podnikáme mnoho. Uvědomila jsem si, že Marta s Vašíkem fakt pěkně chodí a že toho u chůze spoustu proberem (např. jsme dlouho řešili, proč se dětem vykládají pohádky, co naše děti dělají, když zalžou atd. Často to skončí u nějakých morálních dilemat, která není úplně snadné rozseknout. Vašík to ale minule pěkně shrnul: "Já až budu velkej, tak chci být na straně dobra.") Jsem za to chození velice vděčná.
Hned po obědě jsme utíkali do nemocnice, kde nám Honza velice složitě sjednal schůzku. Když Karlíka změřili, zvážili, udělali si jeho rodinnou a osobní anamnézu, došlo konečně i na podívání do krku, uší a poslech plic. Dozvěděli jsme se, že všechny tyhle orgány "are great" (doslova "jsou skvělé"), že vůbec Karlík "looks just great" (= vypadá prostě skvěle) a že by pan doktor nedělal vůbec nic. Jsem zvědavá, kolik nás tahle informace bude nakonec stát (dosud to ještě nespočítali), ale měla by nám to proplatit pojišťovna. Každopádně nám ale pan doktor pomohl najít znovu vnitřní klid. Karlík od úterka, jako kdyby věděl, že mu oficiálně nic není, přestal být protivný a tváří se velice zdravě. Teploty má sice pořád stejné, ale vzpomněla jsem si, že mi jednou řekla sestřička u naší paní doktorky, když se již celkem zdravému Vašíkovi držela teplota stále na 37,2, "A paní Eliášová, proč Vy mu tu teplotu pořád měříte?" Možná s tím tedy přestanu... Hned z nemocnice jsme šli již klasickou cestou na Witch's Hat (která je od nemocnice blízko). Děti si ve zdejším lesíku hrály, že jsou Vánoce. Po cestě zpět jsme objevili park se senzačním brouzdalištěm. Prostě krásné odpoledne!
Žádné komentáře:
Okomentovat