Tentokrát od konce. V neděli 24. 1. nám skončila první polovina našeho oficiálního pobytu zde. Ze všech různých akcí máme zkušenost, že druhá polovina utíká vždycky mnohem rychleji. Od pondělka je tu pošmourno, zima a sněhové "vánice" jsou střídány prostým větrem o rychlosti 4-8 m/s. Když v tomto počasí tlačím kočár do plavání nebo z plavání, mám občas tendenci si říkat, že "to s tou druhou polovinou chci vidět". Naštěstí jsme ale nedávno poslouchali Cimrmanovo Dobytí severního pólu, a tak si můžu podobně jako polárníci z této hry dodávat kuráž Písní do nepohody (pro ty, kteří neznají, přikládám text na konci článku - do vašich současných -15°C by se vám třeba taky mohl hodit).
Minulý týden se staly dvě věci, které stojí za zaznamenání. Marta začala spát bez dudlíku a Honza se zúčastnil stanovací "Výpravy na Klondike" s místními skauty. Nejprve o tom dudlíku. Martulka měla dlouho dudlík už jen na spaní, ale na spaní byl "absolutně nutný", jen se řeklo spinkat, byla její první asociace "dudu"... s "dudu" usínala v poledne do tří minut (večer to bylo pravda horší), což bylo pro všechny velmi pohodlné. Asi před třemi měsíci jsem zkoušela uložit ji v poledne bez dudlíku, ale neprošlo to. Až minulý týden jsem to zkusila znovu - večer jsem se Marty vychytrale zeptala, jestli dudlík opravdu potřebuje, a protože byla zrovna v náladě, kdy mi chtěla vyhovět, řekla, že ne (aniž by si podle mě uvědomovala, k čemu se zavázala... přiznávám, že jsem si kvůli tomu připadala lehce provinile). Trošku si poplakala, ale bylo to celkem poklidné. Několik dalších dní vyžadovala na usnutí z neznámého důvodu rukavice, které jsme ochotně poskytovali, ale teď už spíme bez dudlíku i bez rukavic. Nevím, jestli je to tak u všech dětí, ale u Marty mi začíná čím dál víc připadat, že dokud na některé věci není připravená, je veškerá naše snaha věci urychlit zbytečná (ověřeno na snaze skoncovat s dudlíkem přes den/v noci, přestat s kojením v průběhu noci/úplně, ale i na různých "učících" věcech jako "pápá" aj.) Nakonec jsem celkem vděčná za Martinu razanci, s níž předčasné pokusy o vyjmenované věci odmítala - třeba mi zbytečnost mého snažení díky tomu došla rychleji. Je to skvělé zjištění, protože takhle můžu mnohem víc věcí nechat plynout, aniž bych měla pocit, že jsem zanedbala "všestranný rozvoj a výchovu".
Jinak Martulka se teď snaží o ucelenější slovní projev - říká hodně slov a možná, že si i myslí nějaké věty (občas jí uklouznou dvě slova), většinou ale slova říká po jednom a počká si, až je nahlas "přeložíme" (např. Marta: "býe" - já: "brýle" - Marta: "bác" - já: "spadly"). Taky teď udělala velký pokrok v plavání. V Ymce mají takové polystyrenové destičky navlečené na řemínek, který se dá zapnout kolem těla, není to ovšem zdaleka tak stabilní, jako nafukovací kruh, ale Marta se přesto snaží "plavat" (kope nohama - ale strašně pomalu, pohyby vypadají jakoby chodila po Měsíci), občas ztratí stabilitu, ponoří si hlavičku, lokne si, ale bojuje hrdinně a nebrečí. Chystáme se jednou zajít plavat všichni, abychom to fotograficky zdokumetovali. Dalším pokrokem je, že když teď spolu vaříme, nejedná se z její strany jen o ujídání jako dřív, ale někdy mi skutečně pomáhá (např. dát na každý chleba šunku a sýr). Během posledního týdne začala taky chystat na stůl příbory (samozřejmě ne vidličku vlevo a nůž vpravo, jen na každé místo "nahrne" vidličku a nůž, jak jí přijdou pod ruku, a sobě dá lžičku).
Samozřejmě ale Martin vývoj nepřináší jen samá pozitiva - od minulého týdne těžce bojujeme se zlostí, když si někdo půjčí její hračku, popř. hračku, kterou by chtěla, křičí "Nóu" a rve to dotyčnému z ruky. A vadí jí i jiné situace. Asi už jsem tu někdy líčila, jaký má Martulka smysl pro to, aby věci "byly v pořádku", což se projevuje tak, že pěkně uklízí, tak, že k uklízení v občas nevhodnou dobu nutí i nás, a od minulého týdne i tak, že když např. čtyřletý chlapeček postaví umělohmotnou skluzavku vzhůru nohama, Marta začne řvát, protože "to se se skluzavkou přece nedělá". To je pak opravdu prekérní situace. Co se týče půjčování jejích hraček, snažím se ji naučit, aby dotyčnému "zloději" podala něco jiného - dá-li si říct, často to projde, protože "zloději" jsou většinou mladší a hloupější. Co se týče sdílení různých vozidel, snažím se ji navést k tomu, že přece kočárek (auto, ...) můžou vézt oba (po pravdě řečeno je to spíš utopie, i když se k tomu obě děti nechají přemluvit, neumí společně řídit, takže nakonec stejně vezu já a oni se jen drží, což není taková zábava). Pravděpodobně je to jen vývojové stádium, ale stejně mě štvě, když občas všechny mé metody selhávají... přiznávám, že asi hlavně proto, že to vypadá před ostatními hrozně blbě (o Martinu štědrost se kupodivu nějak moc nebojím, věřím, že ji to s věkem přejde). O co se občas trochu bojím - když vidím, jak jí vadí skluzavka vzhůru nohama - je její schopnost kreativního myšlení. Stavíme teď z lega a já si můžu vsadit, že první, co bude chtít, abych postavila, bude táta, pak pravděpodobně teta, dům a auto. Taky je teď Martulka vůči nám obvykle hrozně vstřícná, na všechno nám říká ano (pokud není v období, kdy na všechno říká ne) a nad odpověďmi vůbec nepřemýšlí. Tak možná, že z ní bude ideální sekretářka.
Dále Honza
Kromě sobotní skautské akce jsem ještě ve čtvrtek navštívil Art Institute, tam co byla Petra minulý čtvrtek. Začal jsem na impresionistech, ale ti mne spíše zklamali. Mám pocit, že malovali třeba dvacet a více stejných obrazů. Třeba takový Monet, to je jako barevná kopírka. Kupka sena při západu slunce, druhá kupka sena při západu slunce... Asi mám nějak pocit, že pokud je obraz kvalitní, měl by být jen jeden. Potom jsem šel na moderní umění. A to docela ušlo. Na závěr jsem se šel podívat na umění z divokého západu. Je to takové vtipné, vidět sošky střílejících kovbojů v galerii. Závěrem, je to pěkné, ale New Yorské Metropolitan Museum se mi líbilo více.
V pátek večer pak nastala obávaná hodina odjezdu na zimní stanování s místními skauty. Měli jsem jet v 17:00 ale nakonec jsme vyrazili až v 18:30. Museli jsme totiž naložit strašnou spoustu věcí do závěsného vozíku. Trochu jsem přemýšlel, co v těch vacích a bednách je. Ale to vám ještě neprozradím. Také jsme nakládali dvoje sáně, protože v sobotu se kluci měli zúčastnit závodu zvaného Klondike, kde se jezdí se saněmi (a to speciálními na psí spřežení). Nakonec jsme naložili i naše zavazadla a jelo se. Vůbec jsem nevěděl kam. Asi za hodinu jsme vjeli do oploceného areálu, který se ukázal být jednou z mnoha skautských tábořišť v okolí. Všimněte si, že skauti tu nejezdí tábořit do jen tak ledajaké přírody, ale přímo do přírody která jim patří, mají ji oplocenou a udržovanou. Se svými třemi auty jsme zastavili asi deset metrů od betonové skruže, která se ukázala být táborovým kruhem. Bylo tam asi 10 cm hodně mokrého sněhu. Na zemi jsme rozvinuli plachtu a vyskládali všechny věci. Vedoucí pak řekli klukům, ať si postaví stany a následující hodinu si jich vůbec nevšímali. Já jsem si také postavil stan (mimochodem dost zajímavé konstrukce) a dostal jsem polystyrénovou podložku proti zimě (jedna z věcí ve vozíku). Pak za mnou přišli kluci, že potřebují rozdělat oheň na sněhu a jestli bych jim neukázal nějaké triky z ČR - dost lidí si tu myslí, že ČR je co se týče počasí synonymum severního Ruska. Polilo mne horko, protože žádné triky neznám. Navíc jsem se s nějakými svými skautskými vědomostmi zatím moc neblýsknul, protože vůbec nevím, jak se většina těch skautských či zálesáckých termínu řekne anglicky (ale už umím asi 4 uzly). No, v poslední vteřině mě napadlo poradit jim ať oheň nerozdělávají přímo na sněhu, ale ať si pod něho vyskládají trochu suchého dřeva. Oni si totiž dřevo přivezli v tom vozíku, obrovskou hromadu suchého naštípaného dřeva. Oheň pak chytnul zcela bez problému a já mám od té doby body k dobru, že umím rozdělat oheň. Na závěr večera jsme si okolo betonového ohniště postavili rybářské kovové židličky (ano, také přivezené vozíkem), vytáhli plynovou bombu a vařič, obrovský hrnec a ohřáli si fazole. Ty jsme jedli spolu s brambůrkami (chipsy). No príma přírodní večer.
Noc byla bez problému, měl jsem dva spacáky, dvě karimatky a tu polystyrénovou podložku. Ráno jsem čekal rozcvičku. K mému údivu nebyla, stejně tak jsme nějak neměli snídani. Kluci odběhli registrovat se na závod a já jsem pomáhal vedoucím připravit jednu z disciplín. Celkově bylo v okolí asi sedm stanovišť, přijela spousta dalších oddílů a tyto stanoviště byli v podstatě na jejich tábořištích. Kluci měli za úkol všechna stanoviště obejít i se saněmi a plnit úkoly. Byl to například závod se saněmi, smažení palačinek, první pomoc, překonávání neexistujícího potoka po úzké viklající se lávce i se saněmi, orientace či uzly. Nějak jsem vůbec neměl co dělat, a tak jsem vlastně celý den fotil. Hrozně mi mrzly nohy, protože pohorky jsem nechal v Brně a ty zimní městské boty mi promokly během prvních 15 minut. Na oběd měla celá skautská společnost (tak asi 150 kluků a 50 vedoucích) od organizátorů nachystný párek v rohlíku a brambůrky. Typicky skautské jídlo. Okolo třetí hodiny jsme začali balit. Než jsme to všechno naložili, bylo asi 5 odpoledne. V 6 jsme byli v klubovně a nejméně do půl sedmé jsme ještě vykládali.
Asi to vypadá že ten americký skauting za nic nestojí. Ale není to pravda. Kluci jsou celkem ponechaní napospas sami sobě a chovají se k sobě hezky. Funguje to prostě jen trochu jinak - americky. Musím také napsat, že po téměř půl roce života v Illinois jsem měl v tom oploceném kuse lesa kousek od betonového ohniště a zachodků pocit, že jsem v přírodě. A ti kluci ho určitě měli taky.
P.S.: Text písně do nepohody
Polární noc
má zvláštní moc
každého přepadne smutek.
Němec i Brit,
křesťan i žid,
každý by nejradši utek
a i ti šikovní Japonci (čti Žaponci)
se silami jsou na konci,
jen jeden z národů neskoná,
hrůzy severu slavně překoná.
Tam kde hy-, tam kde hy-, kde hynuli vlci (3x)
tam kde hy-, tam kde hy-, kde hynuli sobi,
Čech se přizpůsobil, Čech se přizpůsobil.
Žádné komentáře:
Okomentovat