Během uplynulého týdne musel Honza sepsat "polopobytovou" podrobnou zprávu pro Fulbrightovu nadaci (která mu platí polovinu doby) o svém pobytu zde. Požádal mě o "supervizorovství", ačkoliv na rozdíl od češtiny chyby v angličtině nepoznám, a tak jsem měla jedinečnou (a možná i jedinou) příležitost dozvědět se, jak se tady Honza má (až na nedostatek peněz všechno hrozně chválil, hurá). Ačkoliv Honza ve zprávě zmínil, že pozměnil téma výzkumu, nevykopli ho odtud, dokonce se o změně tématu nijak nezmínili, napsali jen, že jsou rádi, že se mu tu líbí, a že mu říkali, že pro 3 lidi je to málo peněz. Takže to bychom měli... Někdy mám pocit, že se s Honzou o sobě navzájem (nebo možná jen já o Honzovi) nejvíc dozvíme z dotazníků nebo z rozhovorů s přáteli. Asi před dvěma měsíci jsme vyplňovali dotazníky o manželství do nějakého diplomkového výzkumu kamarádky mé kamarádky, a taky to bylo moc přínosné (jen jsem pak měla celý týden na talíři, že jsem manželství oznámkovala celkovou známkou 7, zatímco Honza 8).
Jinak v průběhu týdne došlo ke dvěma pokusům o zavedení nových "tradičních" týdenních akcí. V úterý proběhlo setkání "nás matek s dětmi, co spolu mluvíme" u jedné z nás doma (u Adriany, nevím, jestli jsem o ní někdy mluvila - je z Columbie, má 13 měsíčního syna Santiaga). Adriana jako jediná nebydlí na našich kolejích, ale má pronajatý byt v klasickém americkém domě, takže jsme obdivovaly spoustu prostoru, hezký výhled a vůbec všechno. Asi po hodině mi ale začala být zima na nohy - s čímž nejde nic dělat, jelikož si tam nemůžou regulovat topení, a taky je tam člověk přece jen víc odříznutý "od dění", takže jsem vůbec neměla tendence závidět. Program byl svačinka, hraní a plkání - na víc se v zimě nějak nezmůžem (chvilku jsem přemýšlela, jestli to něčím neoživit, až to bude následující týden u nás, ale nakonec jsem nepřišla na žádnou vhodnou neformální činnost mimo vaření či pečení - to je ale v počtu 5+5 v apartmánu s omezeným prostorem asi nereálné. A co se týče výtvarných i zpěvných aktivit s dětmi, nejsem si jistá, jestli jich už nemá každý dost z playgroup. Takže jsem to nechala být.) Vypadá to, že akce se bude opakovat nejmíň jednou u každé z nás.
Ve středu večer Honza uspořádal a vyhrál pingpongový turnaj celé research group (= "výzkumné skupiny") - mimo Bažanta, který je někde pryč. Všem se to líbilo a tvářili se, že "příští týden určitě zas", ale dnes (opět středa) to nějak zrušili. Moc velké šance vytvoření tradice tomu tedy nedávám - všichni jsou "too busy" (= příliš zaneprázdnění).
Protože je Bažant pryč, rozhodli jsme se ve čtvrtek ukončit Honzovu pracovní dobu dříve (však on si to někdy určitě vynahradí) a jeli jsme do Chicaga. Ve čtvrtek večer jsou totiž zdarma dvě muzea - Art Institute, kam jsem šla já, a Children´s Museum, kam šel Honza s Martou. Příští týden proběhne výměna, pravděpodobně už bez dětského muzea. Tentokrát jsem se rozhodla na rozdíl od new yorkského muzea překonat se a začít americkým uměním, nikoliv evropským. Ze staršího období (18. a 19. století) je v muzeu hlavně spousta nábytku a romantických či realistických obrázků malých rozměrů (předpokládám, že byly malovány pro byty, ne pro výstavy). Zaujaly mě hlavně dva obrazy - jeden se jmenoval Předsunutá hlídka a znázorňoval vojáka na koni mezi skalami, který je zasažen indiánskou kulkou (bylo to v popiscích, jinak bych to nepoznala), puška mu vypadala z ruky, kolem zvířený prach po dalších dopadajících kulkách, druhý voják z hlídky se obrací a běží za zbylími vojáky, aby je varoval. Druhý obraz se jmenoval "Irská otázka" a visely na něm na provázcích dvě brambory (podle popisků možná černý humor, není to však jisté). Moderní americké umění (1900 - 1950) mě zaujalo více, paradoxně si z něj ale méně pamatuju - snad jen dva obrazy doporučené v brožurce jako jedny z "top ten" (hledám názvy, neb si je pamatuju jen vizuálně) Nighthawks (scéna z nočního téměř prázdného baru) a American Gothic (portrét amerického puritánského farmáře se ženou). Chcete-li vědět, co je vrchol amerického umění počátku 20. století, určitě je můžete najít někde na internetu. Pak jsem zamířila na evropské moderní umění (Picasso, Braque, Dalí, Miró, Chagall, ...), které se mi obecně líbilo, nejvíc mě zaujal obraz od Chagalla White Crucifiction (= Bílé ukřižování), který spojuje Kristovo ukřižování s židovskou genocidou počátku 30. let v Německu. Mj. jsem si na tomto obraze uvědomila, že je možné vnímat obrazy vizuálně jinak, když je chápu a když je nechápu - když jsem viděla tenhle obraz z dálky, moc se mi nelíbil, poté, co jsem si přečetla popisky, už jsem se k "nelíbení" nemohla donutit. Podobně (jen bez čtení popisků, pouhým postřehnutím detailu) se mi to stalo o deset minut později ještě jednou. Další zajímavý "objev" jsem udělala při prohlídce pidivýstavy umění amerických Indiánů a afrického domorodého umění. Zatímco američtí Indiáni mají všechny své sochy poměrně mírumilovných rysů, africké masky a sochy jsou dost často strašidelné. Proč? Konec kulturní vložky.
O dětském muzeu Honza:
Nepamatuji si, že bych kdy slyšel o nějakém dětském muzeu u nás. A tady je jich hned více. Jedno z nich je přímo v srdci Chicaga - na Navy Pieru (tam, jak je to veliké ruské kolo). Hodně času i sil nám vzala cesta tam, která trvala asi 40 minut. Je to totiž dost daleko od zastávky vlaku (kterým jsme předtím jeli hodinu). Já jsem se nijak moc netěšil, protože jsem si myslel, že to nebude nic moc. Ale spletl jsem se. Muzeum bylo perfektní, zvláště pro trochu starší děti učiněný ráj, a dokonce se tam i něco mohly naučit. V podstatě to byla spousta místností, každá vybavena v jiném stylu - jedna jako město, další loď, zima (mohli jste oblékat sněhuláka) či vodní hrátky. Po prolétnutí většiny místností jsme si na chvíli hráli na archeology odhrabávající kostru dinosaura. Ale pak jsme natrvalo zakotvili v divočině - rozuměj místnosti nabité plastovými stromy, skalami a řekou. Ale kupodivu to nepůsobilo nijak nepříjemně. Marta chvíli lovila plastové ryby, pak jsme prozkoumali lovecký srub a projeli se v loďce. Na zahrádce srubu pak Marta přesázela plastové mrkve. Poslední zastávkou byla prolézačka (kdo by ji v čekal, v divočině!). Po cestě domů byla Marta úžasně hodná.
V sobotu jsme byli na pravé americké párty mladistvých. Přítelkyně jednoho Honzova kolegy měla narozeniny a on jí uspořádal párty jako překvapení. Byli tam pouze postgraduální studenti a další členové Bažantovy research group a research group, do které patří oslavenkyně, já jsem tam byla jedna ze tří manželek, Marta jediné dítě. Trošku jsme se tedy báli, jaké to bude, nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. Výborně jsme se najedli maďarského guláše (každý účastník měl za povinnost donést nějaké jídlo), shlédli dárky, které oslavenkyně dostala (každý účastník měl povinnost přispět 5-10 dolarů) a zavtipkovali s Honzovými kolegy (bavili se tím, že Martě říkali jediné české slovo, které umí, totiž "Zdenkú" - tak totiž oslovuje profesora Bažanta jeho žena).
V neděli byl vstup zdarma do chicagského Shedd Akvária. Čekali jsme davy, ale i tak jsme byli zpočátku trochu zaskočeni koncentrací návštevníků, hlavně Honzu nebetyčně štvali. Akvárium má v jednom patře do hvězdice umístěné místnosti s říčními rybami, mořskými rybami a mořskými koníky a "draky" (poprvé jsme viděli na živo, jsou moc zajímaví), lokálními americkými rybami a hlavně překrásnou pasáž o amazonských rybách, ale i o životě v oblasti Amazonky vůbec - v době dešťů tam voda stoupne až o deset metrů, takže se rapidně mění život všech suchozemských i vodních tvorů, o lidech nemluvě. Ve středu této hvězdice je obrovské akvárium s rybami z Karibiku - byli tam krásní rejnoci a spousta ryb, které by skvěle zapadly do románu Stařec a moře. Martulka byla kupodivu docela statečná, ryby se jí líbily, i když se vydržela z každé místnosti podívat tak na dvě akvária, a pak se věnovala buď místním atrakcím (stan pro děti), nebo seděla s jedním z nás na lavičce a jedla preclík, pila džus, nebo se jen tak válela. Volné vstupné zahrnovalo i show s vystoupením delfínů, jakýchsi bílých velryb (anglicky beluga, česky údajně běluha), lachtana, tučňáků a orlů. Problém byl probojovat se vůbec do sálu, kde show probíhala - bylo nutné stát ve frontě více než hodinu před začátkem, to jsme ale pochopili až napotřetí, navíc jsme stáli ve špatné frontě, což Honzu šíleně rozlítilo, nakonec se ale nad námi smilovali a byli jsme vpuštěni. To bylo asi 50 minut před začátkem, měli jsme tedy dost času probrat, jak nás ti lidi štvou a dát si předsevzetí, že si ale kvůli tomu nenecháme zkazit den, což se nám - show počínaje - povedlo. Byli jsme Jitkou a Honzou Vrbkou varováni, že je to velmi kýčovité, a bylo, asi jsme ale přízemnější, takže nám to zas tak moc nevadilo. Ptáci nic moc nepředvedli, ale ostatní se podle našeho názoru docela snažili a delfíni byli vysloveně výborní (do toho všeho tam tedy byla videoprojekce, hrozně hlasitá hudba, cvičitelé převlečení za zvířata, která cvičili, a malá roztomilá holčička "náhodně" vybraná z publika, ale co). Martulka byla celou dobu jako v tranzu, jen jí někdy díky videoprojekci trošku unikalo, co se děje ve skutečnosti. Během Martina spánku jsem se rozhodla utratit 17 dolarů a podívat se, co se skrývá ve spodním patře. Byla tam jednak část pro děti, s různými atrakcemi, bylo tam ale narváno a Marta by na to byla přece jen ještě malá. Kromě atrakcí byli v této části delfíni, tučňáci a lachtan. Neohromilo mě to a už jsem se chtěla začít proklínat za špatně vynaložené peníze, když jsem vstoupila do druhé části, věnované korálovým útesům. A ta stála za to (teda nevím, jestli za celých 17 dolarů, ale asi jo.) Pěstují tu živé korály a spousta ryb a živočichů, kteří do korálových moří patří, a mají tu hodně pěkných vysvětlujících tabulek (např. jak se korály rozmnožují...? Jsou to živočichové, takže se nějak rozmnožovat musí. Jak to ale dělají, když se celý život nehnou z místa?). Honza se galantně v rámci úsporných opatření své návštěvy korálového útesu vzdal, dokonce se čestně rozhodl nevyužít pro svůj vstup moji vstupenku, a vystačil si s vyprávěním.
P.S.: Nemáme žádnou fotku, foťák je vybitý a nabíječka ještě nedorazila.
Žádné komentáře:
Okomentovat