První týden po novém roce se všechno zas vrátilo do starých kolejí - nám: playgroup, ejmenování, konverzace, plavání; Honzovi: práce, práce, práce, práce. Alespoň pro mě bylo moc příjemné zase naběhnout na starý systém a nemuset přemýšlet, s nadsázkou, co s načatým životem. Dokonce jsem se donutila zase se vrátit k tvorbě e-learningových matematických testů pro postižené studenty Masarykovy univerzity, tak jsem zvědavá, jak dlouho mi ten novoroční elán vydrží.
Kromě toho, že jsme v neděli vyrazili na polární výpravu do Starved Rocks, mě napadá už jen jediná maličkost, o které by šlo psát. Honza před nedávnem učinil objev, že už nejsme mladí. Ráno nám jde totiž všechno hrozně ztuha - otočit hlavou, sehnout se pro batoh, ... Takže si řekl, že už je to asi ten správný věk na rozcvičky. Vzpomenem si na ně tedy jen tak třikrát až čtyřikrát do týdne, cvičíme po snídani a dost se nám to všem líbí. Honzovi a mě proto, že máme (mírně ironický) pocit, jací jsme správňáci, Martě z neznámých důvodů - každopádně obvykle ukončí všechny své hrací činnosti a jen stojí a kouká. Když jsme mívali rozcvičky na táboře, přišlo nám to oběma jako největší zbytečnost pod sluncem. Teď máme co dělat, abychom všechny pohyby, které si z rozcviček pamatujeme, alespoň vzdáleně napodobili. Ale lepší se to. Ani ty kliky na závěr už nejsou tak hrozné. A skutečně máme pocit, že nás večer nic (nebo spíš všechno?) nebolí. Takže vybízíme k následování našeho příkladu.
V neděli bylo překrásné slunečné počasí, sníh, téměř bezvětří (což se tu nestává tak často - možná to pořád opakuju, ale přes zimu je tu nejhorší to, že fouká mnohem víc než u nás), ráno -16°C a my jsme vyjeli společně s Vítkem a Cecílií na výlet do Starved Rocks. Byli jsme tam už na podzim - jsou to skály, kaňony a vodopády vzdálené od Evanstonu asi dvě hodiny jízdy autem. Martulka se v takové zimě odmítá jakkoliv hýbat a sama chodit (asi tuhne), takže jsme na ni měli nosičku a deku. Na podzim vydržela v nosičce za bdělého stavu maximálně 20 minut, pak už to byla neskonalá nuda. Teď to vydržela - pravda, s jinak už jen spinkacím dudlíkem - víc než hodinu a půl, výraz naprosté apatie střídaly občasné legrácky (až na záverečný pětiminutový brek) a hlavně, nezmrzla. Kdyby nám nebyla zima na nohy, byl by to jeden z nejpohodovějších výletů, které jsme s Martou zatím měli. A bylo i na co se dívat. Na zdejších říčních ostrovech zimují orli (nebo jsou tu celý rok?), byli vidět i pouhým okem, náhodný vedlestojící nám pak na ně půjčil dokonce svůj dalekohled. Vodopády byly skoro všechny zamrzlé, na některých z nich byli "ledolezci" (nevím, jak se horolezení po ledu správně říká), což bylo moc zajímavé, ale divili jsme se, že tu můžou lézt, protože led tím asi dost bere za své. Viděli jsme ale i hodně vodopádů bez ledolezců, nejlepší z nich ještě trochu tekl a tvořil stalaktit a stalagmit, takže za týden už z něj možná bude stalagnát. Výlet splnil všechny předem nedefinované cíle - projít se, vidět zas po dlouhé době přírodu, trošku se zmrazit... a při rozmražování si říct, že to bylo fajn.
P.S.: Fotky tentokrát nic moc - náš foťák má vybitou baterii, a protože jsem nabíječku chytře poslala do ČR místo nabíječky, kterou tu zapomněla Jitka s Honzou, nezbývá než čekat (a doufat), až zase doputuje zpátky. Fotky jsou tedy spíš dokumentační, z Cecíliina a Vítkova pidifoťáčku.
Žádné komentáře:
Okomentovat