Předvánoční týden probíhal typicky - upéct cukroví, sehnat dárky, v mezích normy uklidit, doodpovědět na všechny emaily, v Honzově případě dodělat načatou práci, aby bylo na dalším mítinku co ukazovat (mítink měl být 30. 12. , tj. den po našem plánovaném příjezdu z New Yorku... mimochodem mám pocit, že toto datum by u nás nikdo pro mítink se svými postgraduálními studenty neměl odvahu zvolit). Do výroby cukroví jsem zahrnula i Martu, resp. nechala jsem ji, aby se zahrnula sama, a ona to s velkou radostí udělala. Ze začátku se obvykle nechala přemluvit k nějaké spolupráci (nejlíp jí šly mrkvové šátečky - na připravený čtvereček dala marmeládu, a pak ho přehnula... a soustředila se celý jeden plech), po chvíli přecházela na post ochutnávače, kde setrvala až do konce. Bylo to fajn - spolupráce bylo pro nás obě tak akorát a nikdo se nemusel do ničeho nutit. Horší to bylo s výrobou dárků. Chtěla jsem dát nějakou drobnost zdejším kamarádkám - tj. Cecílii, Kassie a Thawivann - a taky naší učitelce z konverzace a jako jediný přijatelný cenově dostupný dárek se mi jevilo vyrobit pro ně společnými silami papírové ptáčky na pověšení na lustr (ať žijí skautské rukoděly). Jednoho takového ptáčka už jsme dělaly asi tak v září, takže jsem věděla, že Marta se zvládne na výrobě podílet. Tehdy na ptáčka lepila malé barevné papírky jako peříčka - nalepila asi 7 ze 40, což tehdy bylo jedno, ale teď by mi bylo trapné dávat ptáčka, který vypadá jako od dítěte, ale ve skutečnosti je od maminky. Takže bylo potřeba uchýlit se k různým úskokům - měnit činnosti (někdy místo lepení peříček jen dávání lepidla na patřičná místa), v případě nutnosti za ní běhat po bytě, lapit ji, do jedné ruky jí dát peříčko, do druhé ptáčka a doufat, že to vyjde. Nejvíc jsme toho udělaly, když byla zaujatá něčím jiným - třeba sledovala na počítači Krtka - takže neměla čas přemýšlet, jestli se jí chce mi vyhovět. No, jsem ráda, že máme všechny ty "roztomilé dárečky" už hotové.
Honza v předvánočním týdnu dostal taky jeden "dáreček" - přišel mu mail, že získal 3. cenu (resp. čestné uznání, vyhlašuje se jen 1. cena, 2. a 3. místo jsou oficiálně čestná uznání) v soutěži o cenu profesora Babušky, kam poslal na jaře svou disertaci. Kromě toho, že mu to hodně zvedlo náladu v jeho neustálém pochybování, jestli to, co dělá, má skutečně dělat, trochu doufal i v nějaké finanční přilepšení. Přišlo... ale přínos ceny zůstal přece jen u toho zlepšení nálady.
Kromě všech povinností nás čekala v předvánočním týdnu ještě jedna výborná atrakce. V konverzaci jsme se domluvily ještě s několika "holkama" a jely jsme společně do botanické zahrady podívat se na model Chicaga, vyrobený z přírodnin, ve kterém (resp. i nad kterým i mezi kterým) projížděly vláčky. (Jestli si vzpomínáte, chtěly jsme tam jet už minulý týden, ale Santiago od Cecilie nebyl úplně zdravý.) Ačkoliv na internetu to vypadá jako sladký kýč, v reálu to není tak zlé... a ať je to, jak chce, dost se nám to líbilo - hlavní model je v obrovské místnosti, významné budovy Chicaga jsou popsané cedulkami a hlavně, vy modelem procházíte, nedíváte se jen někde shora či zboku. A všude kolem vás jezdí vláčky a rostou živé květiny (jejich zalévání prý zabere 6 hodin denně) a ještě ke všemu "sněží" umělý sníh (takže je to kýč... ale pěknej). Cestou k budově a od budovy člověk míjí osvětýlkované stromy, největší z nich je vysoký cca 20 metrů a světýlka má i na svých nejmenších větvičkách. A k tomu všemu bylo asi -10°C, takže výsledný pocit byl dokonale předvánoční. Litovala jsem, že tam s námi Honza nebyl.
Tak končím. Zbytek energie šetřím na popis New Yorku... a radím, abyste vy šetřili taky, bude to chtít hodně času a velké odhodlání.
Žádné komentáře:
Okomentovat