Na začátku týdne jsme se podívali na seznam úkolů, které musíme do konce našeho pobytu udělat, a seznali, že Honza má skoro vše splněno, zatímco já téměř nic. A tak jsem hned začala s telefonováním po všech čertech, abych zrušila všechny větvě svého pojištění apod. Po hodině a půl nepřetržitého telefonování mně zbývalo dovolat se na poslední číslo, na kterém to ovšem žádný den v žádnou hodinu nikdo nebral a podařilo se mi tam dovolat až 8. den, kdy mě přepojili na záznamník. A tak jsem tam nechala své jméno a doufala, že mi třeba někdy zavolají nazpět (skutečně zavolali - a řekli, že tím, že jsem zrušila své předchozí větve pojištění mám automaticky zrušeno všechno. Aha.) Marta si během mého nekonečného telefonování zázračně krásně sama hrála a velice rychle pochopila princip - po každém mém vytočení čísla vyčkala 10 sekund a pak řekla: "Asi nic. " A obvykle měla pravdu. Kromě telefonování mě ještě poměrně dost zaměstnávala výroba darů pro všechny kamarády, které tu necháváme, a vymýšlení a shánění darů, které chceme dovézt do Čech. Honza pak strávil celé hodiny sháněním svatebního daru pro jednoho kolegu. Nakonec jsme přes internet objednali neskutečně drahou houpací síť, a když konečně přišla, málem nás trefil šlak, protože být na kolegově místě a dostat tak objemný svatební dar, asi bychom spíš zuřili než děkovali.
Ve středu mě a Martu čekala organizace posledního ejmenování u nás v bytě. Přišly ale jen čtyři účastnice a nejaktivnější z nich Thawivann musela odcházet dřív, takže to bylo jakési mdlé. Na večeři jsme byli pozvaní ke Craigovi - což, jestli si vzpomínáte, je člověk, který nám ještě před našim příjezdem do USA vytrhl trn z paty tím, že za nás zaplatil zálohu na ubytování (viz 2. týden), a pak nám nezištně půjčil na celý rok spacáky a karimatky. Na večeři nás Craig vezl svým hybridním autem (pro ženy: auto, které jezdí jen částečně na benzín a částečně na elektřinu) a vysvětlil nám, jak auto pracuje - resp. mluvil o tom a Honza to možná pochopil. Večeře - ve smyslu jídlo - byla naprosto úchvatná. Jedli jsme v altánku na zahradě, kam občas zajdou jeleni. (Tentokrát přišel jen jeden k sousedům.) Jako předkrm byl domácí chleba s máslem a výběrem sýrů, hlavní chod bylo grilované maso s vynikajícími novými bramborami, zelným salátem či opět domácím chlebem. Craig tvrdil, že je to typická americká večeře, Jennifer ale podotkla, že to by místo příloh musel být jen kečup, majonéza a salát smixovaný již v sáčku v obchodě - a my jsme s ní souhlasili. Aspoň všichni naši kamarádi Američani si o nových bramborách ke grilovanému masu mohou nechat jen zdát. Konverzace podobně jako minule trochu vázla - tentokrát už ne tak moc kvůli angličtině jako kvůli nevelkému množství společných témat. Craigovi může být tak kolem padesátky, je na Northwestern cosi jako proděkan a nemají žádné děti, takže jako jediné opravdu společné téma se jevilo kempování v přírodě, které jsme vyčerpali beze zbytku, ovšem na dvě hodiny nám přece jen nestačilo. Kdybychom nemuseli čekat na vlak, zvedli bychom se nejmíň o půlhodinu dřív a bylo by po problému. Ale i takhle jsme to společnými silami nakonec společensky zvládli a ještě si při jízdě zpět naposled užili dvojpatrové chicagské Metry.
Ve čtvrtek večer nás čekala další rozlučková párty - tentokrát to byla večeře u Adriany, kam byli pozvaní všichni ostatní engelhartští kamarádi - Kassie s rodinou, Cecília s rodinou a Alini s rodinou. A bylo to úplně bezvadné. Děti byly hrozně samostatné a hrály si v podstatě bez naší asistence, takže bylo spoustu času na vykládání a na poslouchání. A to bylo tentokrát moc zajímavé, protože tu byli i chlapi... jinak my ženy už máme taky všechna společná témata dost probraná, ale s pány to bylo jiné - sport, práce na univerzitě v Americe i jinde, čeho si na svém pobytu cení, co budou dělat, až se vrátí domů... Moc jsme si to s Honzou užili a pořádně si přitom uvědomili, jaké jsme tu získali úžasné přátele. I když nemají moc stejných zájmů jako my a na výlet by s námi asi nikdy nešli, jde s nimi sdílet všechny radosti i starosti, ze všedních dní i z těch výletů. Byli jsme za jejich přátelství a lásku od toho večera hodně vděční. Předtím jsme si to nikdy tak neuvědomili.
V pátek večer měla původně přijet na víkend Vassilina, ale v poledne napsala, že má moc práce a že tedy nepřijede. Musím se přiznat, docela jsem si oddechla. Určitě by to bylo zase fajn, ale náhlá změna pojetí víkendu ze společensky akčního na nespolečenský a neakční (resp. tak akční a společenský, jak se nám bude chtít) mě opravdu potěšila. Navíc jsem dostala od Honzy propustku a v podvečer jsem vyrazila s jeho chorvatským kolegou Vaňou do chicagského Millenium parku na koncert Beethovena a Haydna. Koncert je zdarma, vpředu jsou židle, ale většina lidí sedí na obrovské travnaté ploše, někteří u toho i večeří, a každý přichází a odchází, jak se mu zrovna chce... což se vám může líbit i nelíbit. Mně toto pojetí docela vyhovovalo - obzvláště spojení vážné hudby a koukání do nebe, na mrakodrapy a pofukující větřík. Po skončení koncertu jsme ještě zamířili k Buckinghamské fontáně, o níž Vaňa četl, že je v noci zcela neodolatelná... tak, byla hezká, ale že bych z toho byla nějak úplně vedle, to teda ne... Celkově to ale byl příjemný večer, včetně úžasného štěstí, díky němuž nepršelo právě jen ty tři hodiny, které jsme na svůj výlet nezbytně potřebovali.
V sobotním dopoledni Honza spatřoval jedinečnou (a možná taky už skoro jedinou možnou) příležitost konečně se vykoupat v Michiganském jezeře. Na rozdíl od nás v něm totiž ještě nebyl. Pláže v Evanstonu jsou od začátku června již placené. Platí se 8 dolarů za jednodenní vstup nebo 30 dolarů za měsíční "token", my ale naštěstí máme ty správné přátele s tokeny, takže jsme šli zadarmo a ještě jsme jako bonus získaly společnost Grace a Joy (dvě nejmladší Thawivanniny dcery, 8 let a 3 roky). Všichni jsme si báječně pohráli, stavěli pískové hrady a nádrže, polívali to vodou, a pak sledovali, jak se hroutí, holky si od nás nechaly zahrabávat nohy a pak i celá těla a v mezičasech jsme jedli, pili, hodovali. Jen plavání bylo chabší. Máte na něj totiž vyhrazen jen poměrně malý obdélník u pobřeží - asi aby na vás plavčík dohlédl. V jeho nejhlubších místech je vám voda maximálně po prsa a dál se nesmí. I přesto byl ale Honza návštěvou Michiganského jezera nadšen, až do okamžiku, kdy zjistil, že si nenamazal záda. ještě po 4 dnech vypadala jako čerstvě spálená. Na večer jsme narychlo pozvali Thawivann s rodinou na večeři. Chtěli jsme se s nimi nějak speciálně rozloučit, ale pořád jsme nemohli najít vhodný společný termín - až to za nás vyřešila Vassilina tím, že nepřijela. Stejně jako kdysi na podzim, i tentokrát přivedla Thawivann jen čtyři ze svých šesti dětí, Joy (3), Grace (8), Caleba (11) a Sáru (16), přičemž tři nejmladší si s Martou parádně vyhrály a Sára se tvářila, že ji rozhovor s námi "dospěláky" a ještě ke všemu cizinci ani trochu neznudil. Z našeho pohledu to byl moc podařený večer. Předali jsme Thawivann naše dva dárky, a chvíli nám bylo dopřáno mít dobrý pocit, že jsme jí projevili adekvátní vděčnost za všechnu její péči o nás ... tento dobrý pocit ale trval cca 30 sekund, dokud ona nevybalila překrásné princeznovské šaty pro Martu a neuvěřitelně velkou a tlustou "recovery version of Holy bible" pro nás. Z šatů jsme měli radost velkou, z Bible malou (jak to pro pána krále všechno sbalíme?)... i když Honza si v ní pak několik večerů při uspávání četl, tak si možná spravil chuť.
V neděli jsme přijali Thawivanninu nabídku na návštěvu jejich nedělní bohoslužby. Říkám-li jejich, myslím tím "church in Chicago", či jak ji jiní nazývají "recovery church" (= církev obnovení). V Brně prý existuje taky její "pobočka" - má údajně 4 členy. Bohoslužba trvala cca 2,5 hodiny. Sedí se v čemsi připomínajícím konferenční místnost, židle jsou naskládány do kruhu (resp. obdélníku), v jehož středu jsou k dispozici dva mikrofony pro ty, kteří chtějí shromážděnému společenství něco říct. Na začátku se zpívala píseň, pak jsme (myslím) všichni společně přečetli krátký úryvek z Bible, po němž následovala promluva hlavního řečníka ke zvolenému tématu. Tato fáze trvala tak 20 minut. Téměř celý zbytek mše byl pak vyplněn promluvami lidí "z davu". Když měl zkrátka někdo něco na srdci, šel k mikrofonu a řekl to. A něco na srdci toho mělo hodně lidí. Některé projevy - vlastně valná většina - byly velmi plamenné, řečníci zatínali pěst a skandovali různá hesla, k nimž dav dodával "ejmén". My jsme toho ale s Honzou nebyli schopni, z neznámých důvodů nás to spíš děsilo. Tak jsme si to tam odseděli, byli jsme čím dál rozpačitější a byli jsme opravdu rádi, když to skončilo. Pak si ovšem Honzu odchytl jeden kluk, od pohledu s Downovým syndromem, a začal ho zpovídat, proč si nevzal chleba a víno a že teda není křesťan a docela Honzu chudáka přimáčkl ke zdi - než Honza zjistil, že nemá příliš smysl se o tom s ním bavit a že je potřeba jen uniknout, trvalo to nejmíň čtvrt hodiny. Nakonec se to ale povedlo. Thawivann nás ještě zahrnula svojí nekonečnou péčí - protože věděla, že chceme jít rovnou do zoo, donesla nám z domu na oběd sendviče a nenechala nás jet metrem, nýbrž donutila celou svoji rodinu (8 lidí) absolvovat v jejich autě pro osm lidí zdlouhavou jízdu do středu Chicaga spolu s námi (tj. 3 děti jely v kufru), místo aby pěkně pádili z kostela domů po dálnici... protože nás přece musí zavézt. No, na mě té péče bylo už moc a místo vděčnosti jsem - přiznávám - trochu zuřila. Nejhorší na tom je, že je zbytečné protestovat - celý proces se tím jen prodlužuje. Hned po vystoupení z auta nám Marta usnula, takže jsme si udělali s Honzou hezkou rychlovycházku Lincoln zoo, při níž jsme hodnotili celý náš pobyt zde... a zjistili jsme, že to tu bylo moc fajn a že se nám domů vlastně zrovna teď ani moc nechce. Marta se probudila až na "farmě pro děti", což je speciální část zoo s domácími zvířaty, a naučila se tu chrochtat jako prase.
Žádné komentáře:
Okomentovat