Největším úspěchem, a také největší akcí tohoto týdne byla prodej auta. Před medvědím zásahem (viz minulý zápis) jsme uvažovali o tom, že se auto pokusíme prodat za 2000 dolarů. Po medvědovi byla situace ovšem zcela jiná. Honza se bál, že auto bude zcela neprodejné, a tak nejprve zkoušel psát do jakýchsi podniků, které o sobě tvrdí, že odkoupí každé auto - jeden z nich nám nabídla 200 dolarů, jeden 150 a jeden auto vůbec nechtěl. Tak jsme si řekli, že naše toyota, která tak hrdinně zvládla cestu do Colorada i s výjezdem na nejvyšší celoasfaltovou silnici v USA, si zaslouží víc, a rozhodli se ji inzerovat za 600 dolarů na tzv. Craigslistu (webová stránka, kde můžete nabízet úplně všechno, od kartáčku na zuby po dům, a za hotové). Během prvních 5 hodin přišlo Honzovi asi 20 mailů od zájemců o koupi, z nichž Honza vytřídil asi 3 nejserioznější, kterým odpověděl. 8 hodin po zvěřejnění inzerátu se na auto přišla podívat první paní i s "odborným poradcem" - auto prozkoumali, projeli se a vzali si čas na rozmyšlenou do rána. Honza chudák celou noc snil o tom, že auto kupují, a vždy, když se probudil, byl zklamán, že je to jen sen. Ráno nám napsali, že auto nechtějí. Druhý den se o auto strhla skoro rvačka, když jedni zájemci přijeli 5 minut před dalším zájemcem, který strávil cestou k nám hodinu a půl... jenže kdo dřív přijde, ten dřív mele, a tak jsme cca 24 hodin po započetí "Akce" obdrželi 600 dolarů v hotovosti - snad pravých, ještě neozkoušeno. To bylo ve čtvrtek. Až do tohoto okamžiku byl Honza intelektuálně zcela nepoužitelný, protože měl pořád pocit, že to nějak špatně dopadne - někdo nás ošidí, zvorá se nějaká formalita, kupující auto nabourá, ale bude to ještě pořád na nás nebo tak něco. Ačkoliv se stále může ukázat, že něco z toho je pravda, je Honza od pátku klidný, v práci ho to zase baví a život tím pádem zase nabyl smyslu.
V sobotu jsme pořádali oslavu Martiných narozenin - vzhledem ke zdejším zvyklostem pro všechny spřátelené rodiny (mělo jich být 5, nakonec dorazily jen 4). Průběh celkem standardní - nemastný neslaný začátek, kdy se všichni scházejí hrozně pomalu a není jim příliš co nabídnout (ve smyslu zábavy), takže se začíná pomalinku jíst slané občerstvení, rozbalování dárků (zvyk je, že každá rodina něco věnuje), poté, co se sejdou všichni, zpěv Happy Birthday a dort... a pak volná zábava - celkem vydařená, pro děti vzhledem k atraktivitě rozbalených dárků, pro dospělé vzhledem k většímu množství lidí a tudíž i témat. Původně jsme chtěli oslavu udělat venku na trávníku poblíž parku a pláže, kde by bylo o dětskou zábavu postaráno, počasí nás ale vypeklo, takže jsme byli uvnitř, ale i tak to bylo celkem fajn. Navzdory našemu nabádání, ať to nikdo s dárky moc nepřehání, že budeme mít málo místa v kufrech, dostala Marta od našich kamarádů poměrně velké a asi i docela drahé dary, ze kterých je úplně unešená (i když my na některé z nich máme jiný názor)... barvy se třpytkama, které jdou roztírat štětcem do bloku s předem připravenými ornamenty, dětskou stolní hru Candy Land (hráči si vytahují kartičky s barvami a podle toho se posunují po barevných políčcích... ze začátku to vypadalo, že Martulka není schopná soustředit se déle než 4 kola, od té doby jsme to ale již dvakrát dohrály - se zapojením mé největší trpělivosti - se zjednodušenými pravidly do konce), umělohmotnou sadu, ze které lze sestavit narozeninový dort, krásné tričko, kraťasy a šaty a velké dřevěné korále s tlustou tkanicí na navlékání.
V sobotu odpoledne pro změnu pršelo, Honza s Martou se ale přesto vypravili na vycházku v pláštěnkách - s dlouhou zastávkou v knihkupectví (ve zdejších knihkupectvích není nic neobvyklého s dětmi posedět, něco jim přečíst, a pak zase odkráčet) a se závěrečným hraním v mokrém parku. Já jsem v získaném čase vyráběla dary, které tu chceme každé rodině zanechat - velmi nevynalézavě opět kreslím hedvábné vitráže, ale třeba to tu ještě neznají. A měla jsem se báječně.
V neděli jsme byli s Kassie a Travisem v mormonském kostele na tříhodinové bohoslužbě. První hodina je pro všechny společná. Děti početně téměř vyrovnají počet dospělých a hlasově je asi 500 násobně předčí, takže téměř nevíme, co se vpředu dělo. Tato část bohoslužby je ze všech částí nejpodobnější katolické mši, přesto je ale hodně jiná - zpívá se málo, čte se málo, modlí se málo a hodně se káže, tipla bych, že tak 80 procent času (zatímco u nás je to přibližně obráceně). A nekleká se, nestoupá se, nikam se nechodí, jen se sedí... takže člověk mnohem snadněji usíná, jak správně podotkl Honza. Sympatické je, že nekáže kněz, ale obyčejní lidé, vybraní z davu... samozřejmě asi nejméně o týden dříve, takže mají čas se na promluvu připravit. Kněz na bohoslužbě ostatně ani není - je tam jen "bishop", který však hlavně uděluje příkazy svým pomocníkům, nevzpomínám si, že by se do bohoslužby nějak aktivně nahlas zapojil. Co se týče kázání, nejsem schopná kvalifikovaně posoudit, jestli kázání nekvalifikovaných lidí "z davu" byla dobrá nebo ne, protože jsem je neslyšela nebo nebyla příliš schopná přes pláč či křik všudepřítomných dětí vnímat. Jestli jsem ale to správně postřehla, většina kázání se týkala spíše životních zkušeností než "teologie", což je na jednu stranu fajn (kdo vám kdy vykládá životní zkušenosti v katolickém kostele?) na druhou stranu si nejsem jistá, jestli to přece jen není trochu málo. Nakonec ale asi stejně nejvíc záleží na tom, jak vám které kázání zrovna sedne - ať jste v jakémkoliv kostele, můžete mít pocit, že vůbec nevíte, o čem ten člověk mluví, a taky můžete mít pocit, že zrovna tohle byste se měli pokusit do svého života aplikovat hned teď. Nejpodstatnějším "teologickým" rozdílem oproti katolické mši asi je, že mormoni berou přijímání jen jako symbol - upomínku na poslední večeři, takže neprobíhá žádné proměňování chleba a vína a přijímat může každý, kdo chce. Bishopovi pomocníci se pomodlí nad chlebem a vodou (mormoni nesmějí pít víno), pak je na táckách roznášejí po kostele a každý si vezme kousek, i úplně malé děti. S Honzou jsme se shodli, že katolická mše nám nakonec připadá pro "náhodného kolemjdoucího" atraktivnější - tedy katolická mše ve studentském kostele, kam teď chodíme. Těžko říct, jestli v Čechách taky. Už jsme to totiž trochu zapomněli. Pomalu si začínáme na zdejší rozjásanost a "akčnost" zvykat a kdo ví, jestli náhodou návrat do Čech neponesem nakonec docela těžce. V dalších dvou částech mše se lidé dělí do skupin a v nich se účastní tzv. "classes" (něco jako lekcí či kurzů). Každý lekce je hodinová, takže za neděli stihnete dvě, první libovolnou, druhou rozdělenou na ženy a muže. Mně moje "netříděná" lekce připadala trochu jako kurz správné životosprávy, nic zajímavého jsem se nedozvěděla (pokud nepočítám např. to, že vnuk jedné účastnice si sám stele postel už od tří let), ale nebyla to nuda (tedy na poprvé). Je obdivuhodné, jak zde mají lidé pocit, že by měli sdílet své myšlenky nebo zkušenosti. Když kohokoliv napadne cokoliv, co se týká daného tématu třeba jen vzdáleně, hned se přihlásí a řekne to. A vedoucí kurzu mu řekne "děkuji, že jste se s námi podělil o svoji zkušenost". Na jednu stranu to lidi určitě víc vtahuje do tématu - připadají si důležitou součástí skupiny, na druhou stranu to občas jen zdržuje... a opravdu je potřeba o všem tak vykecávat? (Že to teda říkám zrovna já...) Sdílelo se o sto šest i na Honzově pouze pánském kurzu. Závěrem: jsme moc rádi, že jsme tu byli a že jsme to mohli vidět. Podle našich chabých zkušeností nejsou mormoni žádní fanatici, skoro bych řekla, že jsou méně náboženští, než třeba katolíci. Na první pohled mi totiž připadalo, že tu jde tak nějak víc o společenství a podporu jeden druhého než o nějaké duchovno. První pohled ale samozřejmě může být úplně mimo.
Odpoledne jsme vyrazili s Carlosem, Cecílií a Santiagem naposled do botanické zahrady - jejich autem, Honza na kole. Zahrada byla opět úžasná - úplně jiná než před měsícem, kdy jsem tu byla s rodiči. Tulipány jsou pryč, zato teď kvetou růže. Marta byla Santiagem motivovaná ke skvělým chodeckým či přesněji běžeckým výkonům, takže jsme zahradu tentokrát obešli poměrně rychle a ani nestihli propadnout zoufalství, že k východu už asi nikdy nedojdem. Děti lítaly po trávnících, kopírovaly každou hloupost, kterou ten druhý vymyslel a bylo jim zjevně dobře a nám bylo taky dobře, a taky trochu smutno, že už tu možná nikdy nebudem. Cestou zpátky byla průtrž mračen, takže Honza přijel domů jako vodník. Dodnes nám v obýváku smrdí jeho mokré tenisky.
Žádné komentáře:
Okomentovat