Už párkát jsem tu psala o soukromých vycházkách s Honzou. Od jisté doby je děláme pravidelně, každý týden jednu, a Honza vždycky vybere nějaké místo, které vypadá podle mapy zajímavě (to se pozná tak, že tam nejsou pravoúhlé ulice). Tento týden jsme zamířili (autem) na sever, pár kilometrů podél břehu jezera do Winnetky. Domy tu nevypadají na první pohled tak honosně jako v Indian Hill, ale stojí na velikých pozemcích, často se spoustou stromů, takže si tam připadáte (skoro) jako uprostřed lesa. Nejprve jsme prozkoumali ulice od silnice směrem "do vnitrozemí", zpět jsme se pak vraceli ulicemi, jejichž domy sousedí přímo s jezerem. Uličky jsou často značeny jako "private", takže jsem se opět trochu bála, jestli nás někdo nenachytá. Když jsme ale došli až k "private" schodům na "private" pláž, nedalo nám to, a museli jsme se jít podívat. Pláž nebyla nic moc, ale otevřel se nám výhled na jezero, přes něž bylo vidět neznámé svítící město v Michiganu, a pokud se člověk podíval k domům, mohl se kochat jejich terasami a představami, jak skvěle se na nich asi musí číst a pít káva (moje představa)/ pracovat (Honzova představa). Vrátili jsme se bez problému - nikdo nás nenachytal a dokonce ani nikdo nezavřel závoru na parkovišti, kde stálo naše auto.
Marta se ve škole tento týden začala po dlouhé době bavit s (relativně) novou spolužačkou Sárou, která je "z nějakého státu vedle Saudské Arábie" (přesněji to Marta neví). K rozhovoru došlo poté, kdy obě odmítly hrát v tělocviku hru foursquare s "agresivníma klukama" z jiné třídy. Hra foursquare jinak Martu moc baví - hraje se s míčem ve 4 čtvercích a je tak jednoduchá, že ji s námi může hrát i Karel. Na jednu stranu je tedy vlastně škoda, že ji ve škole nehraje a místo toho chodí kolem bloku, na druhou stranu tak má aspoň šanci seznámit se trochu víc se Sárou. Sářina rodina je tu "navždy", takže ji Marta ze začátku dost litovala, protože ona už se nemůže dočkat, až bude zpátky v Česku a uvidí se se všemi svými kamarádkami. Navíc ji tu škola už většinu času nudí, a taky se jí zdejší ulice zdají strašně opuštěné a připadá si tu nebezpečně (i díky tomu, že ví, že se tu střílející šílenci objevují mnohem častěji, než u nás). Sára to ale vidí jinak. V zemi, z níž pochází (hrozně by mě zajímalo, jaká to je), prý měli školu jen dvě hodiny denně a někdy ani to ne, a na ulicích se bála, protože se u nich před školou jednou porvali dva chlapi s nožema, a když to běžela říct do ředitelny, paní ředitelka odmítla zavolat policii, protože by to poškodilo jméno školy. Sára tedy chodila vždycky rovnou domů, a to byl celý její sociální život (tedy alespoň tak to Marta pochopila, je ale možné, že se toho mnoho ztratilo v překladu - ať už Martině nebo Sářině). Sára si tady tím pádem připadá mnohem bezpečněji a škola se jí zdá úžasná... a já jsem ráda, že Marta vidí, že všechno není černobílé.
Karel si v pátek v Penny Parku poprvé opravdu hezky hrál se spolužáky (Donovanem a Elanem). Dosud to totiž vždycky vypadalo tak, že na mé naléhání, aby se družil, řekl: "Tak dobře mami, já si s nimi budu hrát, ale jen proto, že to chceš... a jen 5 minut!" což splnil a pak přešel zpět ke svému imaginárnímu boji s neviditelnými nepřáteli. Tentokrát poprvé neodpadl při živelné anglické konverzaci a hrál si s klukama, dokud nemuseli jít domů. Podobný scénář nastal následující pátek - to si nejprve hrál s Anandini, a pak s Donovanem. V takových chvílích je mi líto, že tu nezůstaneme ještě rok - bez karantény. Věřím, že při normálním školním režimu (který tu zahrnuje i hraní) by si kamarády nakonec našel a angličtina by nadobro přestala být bariérou. Marta teď přichází do Penny parku tak pozdě, že než si toho její největší kindergartenští příznivci, kterým dříve organizovala zábavu, všimnou, většinou už musejí jít domů... což jí ovšem vůbec nevadí, ba naopak. Zbývá jí totiž víc času na artistické hrátky, které vynalezl Vašík. Penny Park je jedno obrovské dřevěné hradiště a Václav s Martou chodí po jeho střechách a kládách, případně přeskakují z jedné klády na druhou, to vše nad hlavami ostatních hrajících si dětí. V očích některých malých dětí (např. Hazel a Colett) se tím stávají téměř "superhrdiny" (kterých jsou tu spousty a všichni je milují). Každý týden se přitom Marta nebo Václav naučí nějaký nový "trik". Skvělé je, že Václav, který dřív Martě trošku záviděl přízeň menších dětí, je v téhle činnosti tím, kdo má navrch - a Marta se mu vlastně jen snaží vyrovnat. O svém pocitu ve stínu staršího sourozence teď Václav dokonce složil báseň (měli to povinně do školy):
I am a moon
Shine only when the sun is out
Nobody can see me when the sun is there
"I am here, I am here" I call
Still nobody looks at me
But in the shadows of night I make the light
Naštěstí dodal, že tak se cítí jen někdy, a jen v některé společnosti... např. v Penny Parku ... doma prý ne (doufejme).
Do konce pobytu už nám moc času nezbývá, a tak se o víkendech ženeme za vším, co bychom ještě chtěli vidět. Jednou z těchto věcí byla bazilika Holy Hill ve Wisconsinu, kde jsme byli v listopadu. Minule jsme k ní šli ze severu, v okolních lesích byl hon, a tudíž plno lidí s puškami, takže to bylo docela drama. Tentokrát jsme šli z jihu a žádné drama nenastalo, až na to, že Marta byla hrozně znechucená - lesy prý vypadají jako džungle a ani se v nich nedá lézt na stromy. No, to je pravda. My ostatní jsme si ale výlet docela užili. Návštěvu baziliky jsme si užili už míň, kněz ze začátku působil dojmem, že bude od oltáře dštít oheň a síru, pak ale změkl - nebo jsme si na jeho projev zvykli - a tak jsme se během jeho kázání všichni až na Honzu pohroužili do spánku. Probudili jsme se akorát na přijímání. Po cestě autem tam i zpět jsme poslouchali audioknihu "Pan Kaplan má stále třídu rád" a smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali.
V neděli byl den matek, a tak jsem dostala od kluků přáníčka, co vyráběli s paní Barbour ("děkujeme, že nám pereš, ..."), od Marty vlastnoručně pečené cupcaky a od Honzy oběd a bonboniéru. Odpoledne bylo krásně, Honza ale musel pracovat, a tak jsem šla s dětmi do parku. Potkali jsme tam Poláky a Donovana s maminkou. Naše děti z toho nebyly úplně nadšené, protože chtěly hrát baseball, a to je prý obzvlášť s Jakubem dost náročné. Nakonec jsme se rozdělili na "velké" a "malé". Velcí - čili Marta, Václav a Natália - měli klid na svůj baseball, lezení po stromech apod. My "malí" - čili Jakub, Donovan a já - jsme hráli taky trochu baseball a pak kluci podbíhali pod lanem. (K úplnému výčtu zbývá dodat, že Karel si sám bojoval opodál a Leon si sám hrál basket.) Byla jsem docela ráda, že jsem neplkala s maminkami a strávila odpoledne trochu aktivněji. Na rozdíl od nich mi totiž tentokrát vůbec nebyla zima.
Žádné komentáře:
Okomentovat