Opět jsme ve skluzu s psaním blogu a tak byli přizváni i ti méně talentovaní. Tento týden tedy píšu já, Honza.
V průběhu posledních pár týdnů měly děti ve škole nácviky, oni tomu říkají dril. Jsou celkem tři, požární dril, dril na hurikán a dril na ozbrojeného útočníka. Kluci požár oželeli, byl totiž tenkrát v pátek, kdy jsme se báli, že má Petra covid, místo školy doma. Takže to víme jen od Marty - vyjde se spořádaně z místnosti a čeká se před budovou, ideálně s nějakým čtením. Při drilu na hurikán se spořádaně odejde do velké hlavní místnosti, tam si všichni sednou na turka, zakryjí si hlavu rukama a čekají. Ti zkušení a chytřejší si s sebou opět vezmou nějaké čtení. A pokud do budovy vnikne ozbrojený útočník, učitel zamkne třídu, všichni si stoupnou tak, aby nebyli od dveří moc vidět, jsou úplně potichu a zase čtou. Marta si čtečku nebrala, a tak se na drilech dost nudila, nejlepší je prý požár, to se alespoň jde ven. Pak to ale za požár schytala, neboť byl v průběhu hodiny zvané "drama". Měl začít v celou, stejně jako ta hodina, a měl trvat 15 minut. Marta se tedy nepřipojila na zoom a čekala, až vypukne požár. Ten ale vypukl až o čtvrt a trval neplánovaně skoro půl hodiny. Po návratu do třídy bylo už tak pozdě, že se Marta na hodinu už nepřipojila a jen napsala omluvný e-mail paní učitelce. My jsme doma žasli nad její zodpovědností, ale paní učitelka jí místo obdivu zapsala neomluvenou hodinu. Řešit to nebudeme, protože je nám to celkem jedno, jen to nechápeme. Marta má s paní učitelkou z "drama" dlouhodobě špatný vztah a po této události celkem chápeme proč.
S drily souvisí ještě jedna vtipná příhoda. Kluci mají ve škole "show talentů", která obvykle zřejmě probíhá naživo, ale letos byla formou krátkých videí. Zadání znělo, ať je to hlavně originální. Kluci poslali video, jak spolu v brnění z lepenky bojují dřevěnými meči. Není to nic světoborného, ale snažili se a secvičili perfektní šermířský souboj (můžete si ho prohlédnout na petraajan.rajce.idnes.cz/ v albu Evanstonské jaro). V týdnu nám ale přišel e-mail, že video bylo ze soutěže vyřazeno, neboť zobrazuje násilí a zbraně. Ano, je to samozřejmě pravda, ale překvapuje nás, že dětská duše nesnese pohled na šermující kluky, ale zvládne trénink na ozbrojeného útočníka ve škole.
Ve středu jsme se sešli s Dominikem a Beátou (to jsou ti Poláci, kteří jsou tu také na rok a přijeli před dvěma měsíci), jen dospělí s dospělými. Nechali jsme večer děti doma samotné a šli do vedlejšího domu na návštěvu. S sebou jsme vzali jedno víno, tortilly a domácí guacamoly, oni nás ale trumfli alespoň 4x, jejich stůl byl plný jídla. Také jejich apartmán byl daleko vybavenější než náš. Uvědomil jsem si, že asi držím rodinu hodně zkrátka a než se něco koupí, tak to třikrát projde hlasováním. Oni se tím evidentně tolik nezabývají, mají už třeba kobereček v koupelně, televizi, také hned koupili auto. Večer s nimi byl příjemný, bylo cítit, že pocházíme ze stejné části světa, stejné kultury. Zaujalo mě, že Češi jsou podle nich viděni v Polsku jako inteligentní a vyspělý národ. Na mou otázku proč odpověděli Kaczynského politikou a prorůstáním církve do státu. V této souvislosti možná ten Babiš není to nejhorší, co nás mohlo potkat. Hodně se pilo (dvě lahve vína), což tu není zvykem. Alespoň ne v našem okolí. Také se dost kritizovalo. No prostě centrální/východní Evropa.
V sobotu mělo pršet, takže jsme plánovali vnitřní aktivity. Nakonec se ten déšť nějak vypařil, ale plánu jsme se už drželi. Petra s Martou vyrazily za kulturou, do Chicago Art Institute. Nadšené byly hlavně z textilních koláží umělkyně Bisa Butler. A pak také z kavárny, kterou navštívily při zpáteční cestě. Já jsem s kluky vyrazil autem do Lego Factory, jakéhosi muzea lega asi hodinu cesty na západ. Marta v Lego muzeu byla před 11 lety a koupili jsme tam tenkrát naši Duplo sadu. Trochu jsem si tedy pamatoval, jak to tam vypadá. Hned na začátku byl obrovský lego model Chicaga. Kluci byli nadšení a já celkem taky. Pak byla lego džungle s velkými lego papoušky, krokodýli a opicemi, to bylo taky hezké. A pak už to šlo z kopce, alespoň pro mě. Třeba jízda vozíkem v lego hradu byla vyloženě slabá, stejně tak stolky pro stavění vždy nabízeli tak hrozně málo kostek, že se nikomu z nás nechtělo cokoliv začínat. Nakonec nás ale zachránil rozestavěný lego hrad se spoustou kostek k dokončení. Václav tam strávil asi hodinu, Karel se mnou v průběhu šel na lego film ve formátu 4D. Sice nevím, co bylo to čtvrté D, ale film byl super a Karel se strašně smál. Po cestě zpět jsme zastavili na oběd v jakémsi parku, kde zrovna lítali s RC letadly a drony. Takže jsme u chroupání salámu obdivovali jejich výkony a spokojeně se slunili v předpovězeném dešti.
V neděli se u Spaldingů konala slavnostní večeře. Původně jsme se měli sejít už někdy v březnu, ale vše se muselo odložit, protože John dostal covid. Myslím, že hlavním důvodem svolání večeře bylo to, že Carol s Billem už byli naočkovaní a tak se mohli zúčastnit. Carol a Bill jsou další z širokého kruhu křesťanských kamarádů Thawivann, kteří ale patří do starší věkové skupiny. Nevíme sice, kolik jim je, ale vypadají už vážně celkem staře. Petra si Carol pamatuje, protože před 11 lety spolu chodily na ejmenování, Billa si pamatujeme také, protože je nezapomenutelný. Hodně a rád mluví a někdy je to i celkem zajímavé. Byl totiž námořník a plavil se všude možně (Suez, Panama, Bombaj, ... ). Mysleli jsme si, že brázdil oceány celý život, ale v neděli jsme pochopili, že to bylo jen pár let okolo roku 1950, pak se zamiloval do Carol a s námořničinou skoncoval. Kromě nich se večeře zúčastnili ještě Hannah a Alfréd a také Stephen. Ten v létě začíná Ph.D. studium na universitě v Minneapolis, takže zde jsem zase já musel předvést své hluboké znalosti o tamnější univerzitě. Ještě jsme v rozhovoru narazili na literaturu. Dostali jsme se k ní přes knihu Marka Twaina Život na Mississippi, kam jsem se probojovali od námořních historek (kniha je o parnících na Mississippi). Protože skoro nikdo nic nečetl, tak jsme se vytasili se slavným americkým románem Moby Dick, který teď chroustá Petra. Je totiž docela nečitelný a zajímalo nás, proč je tak slavný. Thawivann, která má Ph.D. ze (středověké) literatury nám vysvětlila, že to by první a neúspěšný pokus o čistě americký román podle vzoru Homéra. Tedy asi je to slavné, protože to bylo v něčem první a také že se to úplně nepovedlo. Večer příjemně utekl nám i dětem, už se těšíme na další návštěvu u nich.
Závěrem se ještě zmíním o svém předodjezdovém stresu. Jedeme už za necelé dva měsíce, já mám pocit že práce není dodělaná, do Česka nás nepustí, testy nám nevyjdou, auto neprodáme, projekt nesplním a kdo ví co ještě. Petra ze mě už trochu šílí, ale občas mám i lepší chvilku, ve které to trochu urovnám. No, nechtěl bych žít sám se sebou, opravdu ji obdivuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat