Říkala jsem si, že by bylo strategické, kdybych ještě před naším odjezdem seznámila Poláky s rodinou od Lakshmi. Bydlí minutu od naší univerzitní ubytovny a rodiče jsou moc milí a ochotní, takže by mohli s lecčím pomoct nebo poradit, kdyby bylo potřeba. Zorganizovala jsem tedy společný odpolední sraz v parku. Protože bylo docela teplo, rozhodli jsme se pro park u Lighthouse Beach - s tím, že až děti přestane bavit hrát si v parku, půjdeme na pláž, případně na trávu, kde se dají hrát různé sporty. Setkání se mimořádně vydařilo, kromě Karlíka s Jakubem nakonec všechny děti hrály něco jako "cukr káva limonáda", ovšem na prolízkách, čímž hra získala na zajímavosti (např. zastavit se při slově "bum" zrovna když jedete po klouzačce je celkem oříšek). Hrál dokonce i Leon - možná proto, že nikde v okolí nebyl basketbalový koš. Asi po hodině jsme se opravdu přesunuli na pláž, kde se všichni dali do stavění staveb z písku a kdyby neměli hlad, možná by tam stavěli dodnes. Od Lakshminých rodičů jsme se dozvěděli, že se nechali inspirovat naším výletem do Great Smoky Mountains a jeli tam s holkama na spring break. Potěšilo nás, že jsme jim mohli být nějak "užiteční".
Ve středu jsme s Martou vyrazily na nákupy - potřebovala kalhoty a trička na plánovaný červnový puťák, plavky a spoustu dalších věcí. Obešly, resp. objely, jsme spolu pět obchodů, z posledního jsme odjížděli v 9 večer (s mým tričkem a s mými sandály) a celá akce zabrala asi čtyři hodiny - byl to ale moc příjemně strávený čas. Krásně jsme si totiž popovídaly, nikdo nekvílel ani mě nepopoháněl, Marta mi dokonce v obchodech navrhovala věci, které si mám vyzkoušet, prostě idyla. Ve čtvrtek jsme pak byli nakupovat plavky i s klukama a to byl zážitek úplně jiného druhu. Václav jako obvykle předem propočítával, kolik času to zabere, a byl vrcholně zklamán, když byly jeho propočty překročeny. Ukázalo se totiž, že chlapecké plavky v obchodech buď vůbec nemají, nebo je zakázáno si je kvůli covidu zkoušet. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme v Targetu koupili asi šestero plavek, celkem přibližně za 100 dolarů, doma si je všechny vyzkoušeli a nehodící se vrátili. Jednoduché.
Celý rok jsme plánovali, že na jaře pozveme Cusatisovi do Anderson Japanese Garden a v sobotu k tomu konečně došlo. Dokonce se při této příležitosti udělalo nejen slunečno ale i teplo. Jinak je tu totiž většinou kolem deseti stupňů, někdy i méně… a mně je v parcích pořád zima. Zmíněná japonská zahrada je v Rockfordu, necelé 2 hodiny jízdy na západ od Chicaga. Byli jsme tam v minulých letech už dvakrát, takže to pro nás nebyla žádná novinka, přesto je to vždycky krása. Kdybychom tam byli sami s Honzou, asi bychom se loudali a snažili se vychutnat si každý kousíček. Cusatisovi, a koneckonců i naše děti, to ale trochu hnali, takže jsme zahradu prošli za necelou hodinku, a protože zbývalo ještě dost času do návštěvy restaurace, kde Cusatisovi zamluvili oběd, usadili jsme se u rybníčku pod slunečníkem. Děti byly naštěstí vybaveny bloky na kreslení, takže zatímco my jsme konverzovali, oni se rozložili po okolních kamenech a velice pokojně kreslili. Teď je to docela baví, zvlášť když kreslí všichni zároveň a můžou pak porovnávat svoje výtvory. Po chvilce ale přišla zaměstnankyně zahrady, že na kameny se nesmí, a když si všimla, že máme na stolečku vybalenou svačinu, řekla, že se tu vlastně nesmí ani jíst. Děti se tedy přesunuly na dřevěné molo a čvachtaly si alespoň nohy ve vodě… načež je jedna návštěvnice upozornila, že ve vodě jsou dravé želvy a že by je mohly kousnout. Naštěstí už byl skoro čas vyrazit do restaurace. Tam si děti po vzoru Gianlucy a Clary daly coca-colu a Karlík dostal od paní servírky pastelky a omalovánky s rébusy a od té chvíle byli všichni v sedmém nebi. Honza je totiž dost razantní odpůrce jídel v restauarcích (s dětmi), takže taková příležitosti se jim jen tak nenaskytne. Kluci pak měli burgry a Marta tortillu a asi vypadali fakt vděčně, protože Cusatisovi z nich byli úplně paf. Korunu tomu nasadil Karlík, který když zjistil, že si může odnést omalovánky domů, z radosti mě objal. I my dospělí jsme si restauraci - a hlavně rozhovor - dost užili, což při obědě se zahraničním kolegou nemusí být úplně automatické. Čím dál víc se ukazuje, že si Honza s Gianlucou sednou nejen pracovně, ale i osobně. Na některý z dalších víkendů už plánují společné kolo.
V neděli nás čekala další z atrakcí, na které jsme čekali celý rok, totiž návštěva nejvyššího mrakodrapu v Chicagu - Willis Tower. Ta byla celou dobu zavřená a otevřeli ji až teď. Lístky je samozřejmě potřeba koupit dopředu a na přesný čas, jako kamkoliv během pandemie. To je obecně trochu nevýhoda, protože nikdy nevíte, jaké bude počasí, ale zase je ve všech muzeích a na jiných turistických atrakcích mnohem méně lidí. Pokud někdo jede do Chicaga jen na pár dní či dokonce hodin, je často Willis Tower tím jediným místem, kam se stihne podívat. Proto je dole v přízemí výstava, která se snaží vystihnout hlavní zajímavosti z historie i současnosti města - píšou tu např. o velkém požáru v roce 1871, který zničil domy sto tisícům lidí, paradoxně tak ale umožnil Chicagu stát se místem, kde se zrodila moderní městská (mrakodrapová) architektura. Zajímavý byl taky popis, jak v 19. století zvedali chicagské domy o 3 stopy výše jen za pomoci heverů (kvůli zpevnění bažinaté půdy, na níž město stojí) a jak otáčeli tok Chicago river, která dřív vtékala do Michiganského jezera, což je místní zdroj pitné vody. Teď řeka z jezera vytéká. Jako obvykle se při procházení výstavy nemusíte příliš namáhat čtením popisků a spíš na sebe necháváte působit atmosféru úzké klikaté "naučné stezky" plné audiovizuálních vjemů - např. se tu virtuálně projedete slavným L-trainem (vlakem, který jezdí nad úrovní silnic) a u toho koukáte z jeho oken na jednotlivé chicagské čtvrti (čínskou, italskou, mexickou, ... v mnohých z nich jsme nikdy nebyli), můžete si "stoupnout" na slavnou chicagskou "deep dish" pizzu, setkat se s Barrackem Obamou a jeho ženou v životní velikosti (ovšem v papírové podobě) a poslechnout si úryvky jazzové hudby. Když jsme se dost vynadívali, nacpali nás jako sardinky do výtahu se spoustou dalších návštěvníků, covid-necovid, a jeli jsme do 103. patra. Při jízdě se na obrazovce objevovaly známé světové stavby, v jejichž výšce jsme se právě nacházeli (pyramida v Gíze, Eiffelovka, ...) Nahoře jsme se mohli podívat postupně do všech čtyř světových stran. Nejvíc nás bavilo pozorovat lidi, cyklisty a auta přímo pod námi - vypadali jako z nějaké modelářské soutěže. Taky jsme viděli basketbalové hřiště na střeše mrakodrapu, v němž je vězení. Bohužel ale zrovna nikdo basket nehrál. Největší atrakcí jsou 2 skleněné krychle vyčnívající ze stěny Willis Tower ven. V nich stojíte na skleněné podlaze více než 400 metrů nad úrovní ulice. Před 11 lety byl problém se do nich vůbec dostat, natož se tam fotografovat, teď má každá skupinka možnost strávit v krychli 2 minuty. Po prvotním váhání tam tedy děti s Honzou dělali i stojky a mosty... Protože bylo krásně, chtěli jsme si odpoledne ještě projít město - z dřívějška si pamatuju, že tu mívají na jaře mezi mrakodrapy vysázené tulipány, a mají je i letos! V létě to tu vypadalo jako po vymření, teď je už spousta lidí naočkovaných a na všeobecné náladě a ruchu v ulicích je to znát. Šli jsme podél Chicago river, koukali na mrakodrapy, parníky a kajaky na řece a v tom si Vašík všiml, že do řeky spadl ptáček, který se snaží odrazit od hladiny a odletět, ale nejde mu to. Honza se už už chytal zábradlí, aby se nahnul nad řeku a zabalil ptáčka do mikiny, ale právě v tom okamžiku k nám doplul pán na kajaku a když pochopil naše zmatené pokřikování, vylovil ptáčka pádlem. Na oběd jsme měli deep dish pizzu ze slavné Pizzerie Uno, která byla bohužel plně obsazená, ale prodávala pizzu i s sebou. Jedli jsme ji tedy na schodech u řeky. Za 30 dolarů jsme se všichni přejedli a ještě nám trochu zbylo. Pak jsme pokračovali proti proudu řeky směrem k jezeru. Po cestě jsem propadla fotografické vášni a zůstala pozadu. Ačkoliv jsem pak šla už docela rychle, pořád se mi nedařilo ostatní dohnat - a to už jsem byla na konci promenády. Mobil jsem samozřejmě neměla, zůstal u Honzy v batohu, měla jsem jen foťák. Když jsem došla k prolízkám, došlo mi, že kdyby na mě ostatní čekali, bude to právě tady, takže bylo jasné, že jsem je přešla. Obrátila jsem se tedy zpět. Pak už jsme se našli za chvilku. U jezera jsme se vydali na sever a došli až na Ohio beach, která byla v létě zavřená, dnes se tam ale čvachtalo ve vodě docela dost lidí - ovšem jen po kolena. Bylo sice vedro, ale voda je pořád strašně studená. Po půl hodině byl Karlík od pasu dolů mokrý, a tak byl čas vydat se domů. Při cestě na L-train jsme neúmyslně zvolili trasu, která vedla kolem nocovišť bezdomovců. Bylo nám z toho docela úzko - i Karlíkovi, který plánuje, že v dospělosti sestaví bezdomoveckou kapelu. V L-trainu jsme pak všichni až na Honzu usnuli, a tak nám ta hodinová cesta rychle utekla.
Ve středu jsme s Martou vyrazily na nákupy - potřebovala kalhoty a trička na plánovaný červnový puťák, plavky a spoustu dalších věcí. Obešly, resp. objely, jsme spolu pět obchodů, z posledního jsme odjížděli v 9 večer (s mým tričkem a s mými sandály) a celá akce zabrala asi čtyři hodiny - byl to ale moc příjemně strávený čas. Krásně jsme si totiž popovídaly, nikdo nekvílel ani mě nepopoháněl, Marta mi dokonce v obchodech navrhovala věci, které si mám vyzkoušet, prostě idyla. Ve čtvrtek jsme pak byli nakupovat plavky i s klukama a to byl zážitek úplně jiného druhu. Václav jako obvykle předem propočítával, kolik času to zabere, a byl vrcholně zklamán, když byly jeho propočty překročeny. Ukázalo se totiž, že chlapecké plavky v obchodech buď vůbec nemají, nebo je zakázáno si je kvůli covidu zkoušet. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme v Targetu koupili asi šestero plavek, celkem přibližně za 100 dolarů, doma si je všechny vyzkoušeli a nehodící se vrátili. Jednoduché.
Celý rok jsme plánovali, že na jaře pozveme Cusatisovi do Anderson Japanese Garden a v sobotu k tomu konečně došlo. Dokonce se při této příležitosti udělalo nejen slunečno ale i teplo. Jinak je tu totiž většinou kolem deseti stupňů, někdy i méně… a mně je v parcích pořád zima. Zmíněná japonská zahrada je v Rockfordu, necelé 2 hodiny jízdy na západ od Chicaga. Byli jsme tam v minulých letech už dvakrát, takže to pro nás nebyla žádná novinka, přesto je to vždycky krása. Kdybychom tam byli sami s Honzou, asi bychom se loudali a snažili se vychutnat si každý kousíček. Cusatisovi, a koneckonců i naše děti, to ale trochu hnali, takže jsme zahradu prošli za necelou hodinku, a protože zbývalo ještě dost času do návštěvy restaurace, kde Cusatisovi zamluvili oběd, usadili jsme se u rybníčku pod slunečníkem. Děti byly naštěstí vybaveny bloky na kreslení, takže zatímco my jsme konverzovali, oni se rozložili po okolních kamenech a velice pokojně kreslili. Teď je to docela baví, zvlášť když kreslí všichni zároveň a můžou pak porovnávat svoje výtvory. Po chvilce ale přišla zaměstnankyně zahrady, že na kameny se nesmí, a když si všimla, že máme na stolečku vybalenou svačinu, řekla, že se tu vlastně nesmí ani jíst. Děti se tedy přesunuly na dřevěné molo a čvachtaly si alespoň nohy ve vodě… načež je jedna návštěvnice upozornila, že ve vodě jsou dravé želvy a že by je mohly kousnout. Naštěstí už byl skoro čas vyrazit do restaurace. Tam si děti po vzoru Gianlucy a Clary daly coca-colu a Karlík dostal od paní servírky pastelky a omalovánky s rébusy a od té chvíle byli všichni v sedmém nebi. Honza je totiž dost razantní odpůrce jídel v restauarcích (s dětmi), takže taková příležitosti se jim jen tak nenaskytne. Kluci pak měli burgry a Marta tortillu a asi vypadali fakt vděčně, protože Cusatisovi z nich byli úplně paf. Korunu tomu nasadil Karlík, který když zjistil, že si může odnést omalovánky domů, z radosti mě objal. I my dospělí jsme si restauraci - a hlavně rozhovor - dost užili, což při obědě se zahraničním kolegou nemusí být úplně automatické. Čím dál víc se ukazuje, že si Honza s Gianlucou sednou nejen pracovně, ale i osobně. Na některý z dalších víkendů už plánují společné kolo.
V neděli nás čekala další z atrakcí, na které jsme čekali celý rok, totiž návštěva nejvyššího mrakodrapu v Chicagu - Willis Tower. Ta byla celou dobu zavřená a otevřeli ji až teď. Lístky je samozřejmě potřeba koupit dopředu a na přesný čas, jako kamkoliv během pandemie. To je obecně trochu nevýhoda, protože nikdy nevíte, jaké bude počasí, ale zase je ve všech muzeích a na jiných turistických atrakcích mnohem méně lidí. Pokud někdo jede do Chicaga jen na pár dní či dokonce hodin, je často Willis Tower tím jediným místem, kam se stihne podívat. Proto je dole v přízemí výstava, která se snaží vystihnout hlavní zajímavosti z historie i současnosti města - píšou tu např. o velkém požáru v roce 1871, který zničil domy sto tisícům lidí, paradoxně tak ale umožnil Chicagu stát se místem, kde se zrodila moderní městská (mrakodrapová) architektura. Zajímavý byl taky popis, jak v 19. století zvedali chicagské domy o 3 stopy výše jen za pomoci heverů (kvůli zpevnění bažinaté půdy, na níž město stojí) a jak otáčeli tok Chicago river, která dřív vtékala do Michiganského jezera, což je místní zdroj pitné vody. Teď řeka z jezera vytéká. Jako obvykle se při procházení výstavy nemusíte příliš namáhat čtením popisků a spíš na sebe necháváte působit atmosféru úzké klikaté "naučné stezky" plné audiovizuálních vjemů - např. se tu virtuálně projedete slavným L-trainem (vlakem, který jezdí nad úrovní silnic) a u toho koukáte z jeho oken na jednotlivé chicagské čtvrti (čínskou, italskou, mexickou, ... v mnohých z nich jsme nikdy nebyli), můžete si "stoupnout" na slavnou chicagskou "deep dish" pizzu, setkat se s Barrackem Obamou a jeho ženou v životní velikosti (ovšem v papírové podobě) a poslechnout si úryvky jazzové hudby. Když jsme se dost vynadívali, nacpali nás jako sardinky do výtahu se spoustou dalších návštěvníků, covid-necovid, a jeli jsme do 103. patra. Při jízdě se na obrazovce objevovaly známé světové stavby, v jejichž výšce jsme se právě nacházeli (pyramida v Gíze, Eiffelovka, ...) Nahoře jsme se mohli podívat postupně do všech čtyř světových stran. Nejvíc nás bavilo pozorovat lidi, cyklisty a auta přímo pod námi - vypadali jako z nějaké modelářské soutěže. Taky jsme viděli basketbalové hřiště na střeše mrakodrapu, v němž je vězení. Bohužel ale zrovna nikdo basket nehrál. Největší atrakcí jsou 2 skleněné krychle vyčnívající ze stěny Willis Tower ven. V nich stojíte na skleněné podlaze více než 400 metrů nad úrovní ulice. Před 11 lety byl problém se do nich vůbec dostat, natož se tam fotografovat, teď má každá skupinka možnost strávit v krychli 2 minuty. Po prvotním váhání tam tedy děti s Honzou dělali i stojky a mosty... Protože bylo krásně, chtěli jsme si odpoledne ještě projít město - z dřívějška si pamatuju, že tu mívají na jaře mezi mrakodrapy vysázené tulipány, a mají je i letos! V létě to tu vypadalo jako po vymření, teď je už spousta lidí naočkovaných a na všeobecné náladě a ruchu v ulicích je to znát. Šli jsme podél Chicago river, koukali na mrakodrapy, parníky a kajaky na řece a v tom si Vašík všiml, že do řeky spadl ptáček, který se snaží odrazit od hladiny a odletět, ale nejde mu to. Honza se už už chytal zábradlí, aby se nahnul nad řeku a zabalil ptáčka do mikiny, ale právě v tom okamžiku k nám doplul pán na kajaku a když pochopil naše zmatené pokřikování, vylovil ptáčka pádlem. Na oběd jsme měli deep dish pizzu ze slavné Pizzerie Uno, která byla bohužel plně obsazená, ale prodávala pizzu i s sebou. Jedli jsme ji tedy na schodech u řeky. Za 30 dolarů jsme se všichni přejedli a ještě nám trochu zbylo. Pak jsme pokračovali proti proudu řeky směrem k jezeru. Po cestě jsem propadla fotografické vášni a zůstala pozadu. Ačkoliv jsem pak šla už docela rychle, pořád se mi nedařilo ostatní dohnat - a to už jsem byla na konci promenády. Mobil jsem samozřejmě neměla, zůstal u Honzy v batohu, měla jsem jen foťák. Když jsem došla k prolízkám, došlo mi, že kdyby na mě ostatní čekali, bude to právě tady, takže bylo jasné, že jsem je přešla. Obrátila jsem se tedy zpět. Pak už jsme se našli za chvilku. U jezera jsme se vydali na sever a došli až na Ohio beach, která byla v létě zavřená, dnes se tam ale čvachtalo ve vodě docela dost lidí - ovšem jen po kolena. Bylo sice vedro, ale voda je pořád strašně studená. Po půl hodině byl Karlík od pasu dolů mokrý, a tak byl čas vydat se domů. Při cestě na L-train jsme neúmyslně zvolili trasu, která vedla kolem nocovišť bezdomovců. Bylo nám z toho docela úzko - i Karlíkovi, který plánuje, že v dospělosti sestaví bezdomoveckou kapelu. V L-trainu jsme pak všichni až na Honzu usnuli, a tak nám ta hodinová cesta rychle utekla.
Žádné komentáře:
Okomentovat