Když ve čtvrtek 6. 5. odjeli moji rodiče s Pavlem, měli jsme dva dny volna do další návštěvy. Přiznáváme, tak trochu jsme se těšili, jak to bude jednoduché, když budeme doma jen tři a že se po dlouhé době třeba trochu víc pobavíme o každodenních záležitostech, nebo že si sebe navzájem o něco víc užijeme nějakým jiným způsobem. Ovšem představovali jsme si, že tento způsob bude pozitivní. První samostatnou nocí počínaje jsme se ovšem začali navzájem z neznámých důvodů spíše trápit (že by "postnávštěvní stresová porucha"?).
Ve čtvrtek večer totiž Marta poprvé zcela odmítla sama usnout. Důvody můžou být dva - jednak jsme během návštěvního období dvakrát nebyli důslední a vzali ji večer z postýlky mezi nás (s tím, že to bude pro všechny strany příjemnější, než řvaní), jednak se den předtím naučila sama vylézt ze své cestovní postýlky. Takže když teď protestovala proti spaní , nestála a neřvala u toho v posteli jako dřív, ale přesunula se z postele ke dveřím, do kterých vytrvale bušila, neboť je neumí otevřít (místo klik jsou tu koule, které musíte při otevírání pootočit, což chce větší zručnost). Křičela a bušila opravdu vytrvale, nejen ve čtvrtek večer, ale i několik dalších poledních i večerních "spinkání". Večery obvykle skončily tak, že si nakonec vlezla zpět do postýlky a usnula, poledne tak, že jsme po určité době vyměkli a otevřeli jí (rekord byl hodina a čtvrt). Místo odpočinkové idylky se tak stal popolední čas dobou hrůzy a soubojem, kdo déle vydrží s nervama . Ze začátku jsme byli "drsní" a nechodili za ní, protože, jak už jsem o tom psala v 29. týdnu, se nám to při předchozích problémech se spaním vyplatilo - do tří dnů se vždycky uklidnila a usínala sama do 5 až 15 minut. Tentokrát se zpočátku také zdálo, že se situace zlepšuje, po pár dnech se ale začala zase zhoršovat a Marta se dokonce začala při poledních pokusech o spinkání pokakávat, což se jí předtím nestávalo - nebo rozhodně ne bez toho, že by nás předem varovala (tedy ona nás tentokrát, když se to stalo poprvé, taky varovala, ale my jsme to považovali za její strategický tah, kterak uniknout spaní. Další dny už jsem ale žádné volání "kakat" nezaznamenala, a stejně "to tam bylo".) Mimo to začínala vždycky předem natahovat - u oběda nebo u večeře, zkrátka kdykoliv si vzpomněla, co ji "pak" čeká. Zkrátka podtrženo sečteno, připadalo nám, že jsme v Martě během asi 3 dnů vypěstovali s dobrým úmyslem docela velké trauma a byli jsme z toho nešťastní, ale taky protivní a unavení (odpadla odpolední "bezmartičková" dvouhodinka a večery byly téměř celé zaplněny řevem, při kterém se nedá ani relaxovat a moc ani pracovat). Nejprve jsme se snažili zpříjemnit samotné ukládání, takže do postýlky se během těchto dní přestěhovali tři plyšové ovce, plyšový medvěd a dvě panenky, zpívali jsme ukolébavky a nosili vodu a - aspoň pokud jde o mne - připadali si jako otroci (což mě štvalo... jenže zas trauma je trauma, že...), ale od uložení nechávali dveře zavřené. Ale bylo to pořád horší, a tak jsme asi po týdnu vyměkli a šli do ložnice. Od té doby si u ní čteme, dokud neusne, nebo dokud si netoupne či jinak "nezlobí". To si pak jdeme číst za dveře. Celá story má zatím nejasný konec - trauma je pravděpodobně z větší části zažehnáno (žádné pokakávání, žádné plakání u jídla), "akce" ale trvá večer cca 20 - 40 minut, polední spinkání v posteli je zatím pasé (a v kočárku nebo autosedačce to většinou Marta během odpoledne dohání) a o spinkání obecně není radno mluvit (když se o něm potřebujeme bavit s Honzou, nahrazujeme ho šifrovaným "chrupky chrupky"). Nějaké negativní pocity ohledně spaní tudíž asi zatím stále přetrvávají, pro žádnou stranu není dosažený stav zatím ideální (podle mě se tím všichni vzájemně neúměrně unavujeme), nicméně ničeho lepšího teď dosáhnout neumíme. Takže kdyby vás něco napadlo, napište.
Tak to by bylo o spinkání. Přibližně ve stejné době, kdy začaly spací scénky, jsme na sebe začali být s Honzou fest protivní a těžko říct, co bylo důsledkem čeho. Každopádně s každou další návštěvou jsme se "dali zase do rychtyku" a po jejím skončení - neplánovaně - zase začali prudit. A ani Marta se v tomhle ohledu nedala zahanbit. Zahrnovala - a zahrnuje - nás spoustou požadavků, z nichž ne všechny můžeme a ne všechny chceme splnit. A nesplnění samozřejmě trestá vzteklým brekem. A my vzteklý brek trestáme nejprve domlouváním, následně vzteklým řevem, který pramení z pocitu, že jsme absolutně bezmocní a máme zcela nevychované a rozmazlené dítě, občas naplácáním. Nic z toho nezabírá - obvykle čím jdeme vztekleji a silověji, tím vzteklejší a silovější je reakce. Marta dokonce teď občas na nezdar při své činnosti reaguje slovem "bum" a naštěstí jen náznakem tohoto aktu - ať už vůči mně nebo vůči věcem. Tak se snažím naplácání úplně vyhnout a vzteku, co to jen jde, abych jí nedávala příklad. A taky se snažím vyhnout pocitu, že je to boj "o moc" a že tedy nesmím ustoupit za žádnou cenu, protože - ačkoliv při tom třeba ani neřvu - to jde ze mě asi jaksi vycítit a všechno končí tak, že jsme s Martou obě zakopané ve svém zákopu, z něhož nehodláme udělat ani krok... a hlavně ať už to dopadne jakkoliv, jedna z nás "prohraje", což se jí nelíbí. Většinou nejlépe zabere "vcítění", klidné navržení různých možností, jak situaci řešit - přijatelně pro obě strany (tak můžeme "vyhrát" obě dvě), nebo odvedení pozornosti (což si pořád říkám, jestli je vůbec nějaká výchova - ale vzpomínám si, že v "pozitivní disciplíně" psali, že do tří let je to to nejúčinnější, co jde udělat). Jenže to chce nebeskou trpělivost a taky hodně chytrých nápadů, což jsem při svém "návštěvním" modlitebním výpadku jaksi neměla odkud brát... Tak teď se trochu víc snažím modlit se, nebýt zoufalá, být trpělivá a neprudit, ovšem se střídavými úspěchy (resp. neúspěchy, v nichž se sem tam ukáže i nějaký ten úspěch).
Ještě bych možná měla doplnit, že jsem se snažila testovat teorii jedné kamarádky, že děti jsou protivné, když jsou matky nervózní. Možná ano, ale určitě nelze slovo "když" nahradit "právě tehdy, když". Dnes jsem byla odpoledne jako anděl a nic. Nicméně musím přiznat, že mi připadá, že Marta většinou stupňuje své požadavky v reakci na nějaký svůj vnitřní diskomfort, o kterém ale podle mě neví, čím je způsobený (někdy to může být moje protivnost, někdy ale důvod nevím ani já). A tak zkouší, co by mohlo pomoct - vzít si s sebou ven o jednu panenku navíc, kočárek, batoh, ještě vodičku, ještě chlebíček a bláhově si myslí, že pak jí bude lépe... což většinou není. A situace se logicky jen zhorší, když zhorším svým chováním ten diskomfort. Takže ideální je nejprve ji vždycky "hodit do pohody" - pokud nás tedy napadne, jak. Vtipné je, že si myslím, že my to děláme často podobně, jako Marta - jen ne tak okatě. Taky nás štve "něco, nevíme co", jsme protivní, prolézáme ledničku, koukáme na filmy a seriály a naivně si myslíme, že se to pak zlepší. Většinou nezlepší.
Abych si ovšem jen nestěžovala. Když Marta netrpí žádným diskomfortem, je moc šikovná. Snaží se hodně mluvit, nejnověji se snaží zřejmě i o souvětí "když..., tak...", z něhož se jí ale zatím daří většinou jen první věta (většinou ale opakuje nějaká moje pravidla, takže druhou půlku souvětí umím hravě doplnit). Taky se možná snaží mluvit "anglicky" - usuzuji z toho, že teď častěji mluví souvislé nesmysly, které občas prokládá slovy jako "and", "so" a "no" (z čehož jasně vidíte, jak pestrý je můj anglický slovník). Je moc šikovná na hřištích, už ji skoro nemusím hlídat, vyleze kdejaký žebřík, od jedné Číňanky se naučila jezdit ze skluzavek po hlavě a dokonce už umí po kluzké ploše skluzavky vyšplhat nahoru. Docela se směju, když ji vidím hrát si na hřištích, o kterých jsem si v září myslela, že jsou pro "strašně staré" děti. Poslední velký viditelný pokrok proběhl v oblasti Martulčina společenského života. Marta už je teď mnohem raději s kamarády než sama - obvykle spolu hlavně běhají a řvou, tedy nedělají tak "hodnotné" aktivity, jako když si hraje sama, ale zato je to větší zábava. Se Santiagem už se ale i objímají a já začínám mít podezření, že Santi je Martina první "láska", lze-li to tak říct (Honza tvrdí, že nelze)... nikoho jiného totiž neobjímá (rodiče nevyjímaje). I "boj o hračky", se kterým jsme se dřív trochu trápily, je teď už lepší. Marta si většinou nechá rozumně vysvětlit, že kluk jí tu lopatku potom vrátí. A když to tak skutečně je, ještě dlouho o tom mluvíme ("kuk...vátí")... tak si myslím, že dostatek pozitivních zkušeností už ji trochu uklidnil a že ví, že když něco půjčí, určitě to dopadne zase dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat