Jaro probíhá pro mladé Eliášovy ve šňůře návštěv z Evropy. Doslova si tu podávaly dveře.
Když Honzův bratranec Radim se svou dívkou Martinou museli kvůli „uzavřenému nebi“ zůstat o týden déle, mělo to tu výhodu/nevýhodu, že jsme zde od našeho čtvrtečního příjezdu do jejich nedělního odjezdu pobývali společně. Hostitelé situaci zvládli bravurně - v obýváku za gaučem byl zřízen spací koutek pro dva statečné, u jídel jsme se prostřídali, a kuchyň se změnila ve velkokapacitní vývařovnu (se vzestupem kvantity kvalita nepoklesla!).
V neděli Honza odvezl Radima s Martinou na letiště, a rovnou tam zůstal, aby vyzvedl a přivezl Katku a Petra Bellovy - naše společné přátele-matematiky (oba získali stipendium na PhD. studium na universitě v New Yorku, jsou nyní uprostřed pětiletého studia a udělali si nyní malý výlet na jih). S nimi jsme v pondělí obhlédli „downtown“ (poctiví čtenáři blogu už vědí, že jde o střed Chicaga, ostatně i u nás se říká „SJEDU do města“, i když to vůbec nemusí být z kopečka dolů). Obdivovali jsme mrakodrapy, zvláště pak ty staré - bohatě zdobené odzdola až nahoru, Millenium park s lesklou Cloud Gate alias „Fazolí“, na jejímž povrchu se odráží nejen nebe a okolní mrakodrapy, ale i všichni kolemstojící (Martin si stoupl „dovnitř“v okamžiku, kdy tam nikdo jiný nebyl, a uviděl se 18x!), Arch (architektonické) Centrum, budovu Art Institute, poloostrov se zábavním parkem Navy Pier, Buckinghamskou fontánu a hlavně jsme pojedli slavnou chicagskou pizzu v pizzerii Uno (byla v Americe první, pro velký zájem pak majitel a“objevitel vysoké pizzy“ založil naproti další podnik, který vtipně nazval Duo - jak praví poučná výzdoba na stěnách podniku). Vrcholem byl výjezd na vrchol nejvyššího mrakodrapu západní polokoule - Sears (Willis) Toweru, kde jsme najednou měli „městečko jako na dlani“).
Všechny tyto objekty, jakož i velkolepá výsadba tisíců větruodolných tulipánů a jiné zeleně po okrajích i uprostřed víceproudých vozovek, nás okouzlily, i když chlad a fakt dost svěží (prostě chicagský) vítr bránily totálnímu uchvácení.
V úterý ráno se s námi Katka a Petr rozloučili, takže jsme tam pak byli jen tři navíc.
Petra s Martou nás provedly po kampusu Northwestern University s krásnou parkovou úpravou na břehu velikánského, studeného Michiganského jezera (s vlnami, přílivy a odlivy jako moře), ve Willmette (navazuje ze severu na Evanston stejně plynule jako navazuje Evanston ze severu na Chicago) jsme si prohlédli Bahai House of Worship (něco jako chrám „sjednocujícího“ náboženství bahai, vzhledem je to takový menší Taj Mahal s krásnou parkovou úpravou kolem), jindy zase - za příznivějších klimatických podmínek - nádhernou Chicago Botanic Garden, ZOO Brookfield (kolem hodiny cesty autem, založená 1935, kdysi jedna z předních světových ZOO, s minimem klecí, zato s umnými výběhy, pavilony a scenériemi afrických, asijských, amerických tropů, pouští, pralesů, stepí, arktických i antarktických pobřeží, s mnoha interaktivními prvky pro děti i dospělé. V letošní výroční rok se chystá otevření nových nebo renovovaných úseků, na to jsme tam ale byli moc brzy.) „Středně vzdálené“ (1,5 hodiny) byly Starved Rock, pískovcové útvary nad přehradou na řece Illinois, s historií indiánských sídlišť a válek, zimním hnízdištěm orlů bělohlavých (ty Eliášovi viděli, když tam byli v zimě, my už ne), vyhlídkami, kaňony, vodopády - našly se tu úseky parkové i ty à la americká divočina.
Petra s Honzou a Martou ještě bez nás jeli do vzdálenější (cca 2 hod. jízdy) Japonské zahrady, a byli nadšení, že to i za tu cestu rozhodně stálo. My jsme však „museli“ navštívit spoustu míst v Chicagu: především všechna velká muzea, z nichž většina je soustředěna v „Museum Campus“ na břehu Michiganského jezera (Field Museum o Zemi a jejích obyvatelích - úchvatná byla zejména expozice evoluce a dále dinosauří, mamuti a mastodonti, planetárium, Muzeum vědy a průmyslu, Sheddovo akvárium). Všude jsme strávili několik hodin, a snadno by se tam šlo ještě jednou, tentokrát už „naostro“. Všude velmi zajímavé expozice, interaktivní prvky, naučné i „zážitkové“ filmy - mj. i „3D“ s prostorovým vjemem a „4D“, kde navíc na vás foukalo, sněžilo, pršelo a země (sedadla) se otřásala.
Teď se tomu tuším říká „Edutainment“ - zábavné učení se. Např. už vím, že kuře se klubá z vajíčka 10 hodin, pamatuji se, jak obtížně se učí prvním krůčkům, „umím“ vyvolat lavinu a tsunami, obdivovala jsem, na základě jakých pozorování Koperník a pak Galileo dali vale geocentrismu, politovala jsem kosmonauty Apolla pro podmínky, v jakých ve vesmíru pobývali a absolutně žasla nad tím, jak kterékoli zákoutí přírody i vesmíru je složité i jednoduché zároveň, vždy však plné harmonie a elegance.
Pak přišly zážitky čistě umělecké - ať už architektura mrakodrapů, ale i parků, ulic, nábřeží, mostů, L-trainů (elevated train, „vláčky hromadné dopravy“ proplétající se mezi mrakodrapy ve výši 1.-2. patra, nerušící dopravu pod nimi, a relativně rychle dopravující cestující do centra a zpět), nebo obrazy v dalším rozsáhlém muzeu - Art Institute (Martin tam byl 2x, jednou s příplatkem na expozici Henri Mattise), anebo koncert v Symphony Center, impozantní koncertní budově, v níž jsme z nebeských výšin galerie shlédli Chicagský symfonický orchestr a violoncellistu Gonziakova s perfektním provedením skladeb Haydna, Faurého a Mozarta (což jsou věci náročné právě na tu perfektnost, zato ale „chudé“ na - laciný - efekt).
Nejen uměním živ jest člověk, ba musíme přiznat, že „prvotní potřeby“ jsou skutečně prvotní, a tak když počasí „vyřešilo“ problémy se zimou a větrem, museli jsme my několikrát denně řešit problémy s prázdným žaludkem. Ráno bylo o nás perfektně postaráno - Martička určila dobu vstávání, Honza ji rytířsky odvedl z ložnice, aby Petra mohla dospat, a s Martou posazenou na dosti vysoké kuchyňské lince pak mazali chleby nebo vařili kaši, nachystali na stůl a čekali, až se spáči probudí, uvedou do lidského stavu a přijdou ke stolu.
Na výlety jsme si někdy brali chleby s sebou (Petra vymyslela takovou náplň, že se to vyrovnalo obědu, a Mc Donaldi by mohli závidět), jindy jsme otestovali veřejná zařízení: „Pekařství“ v Evanstonu (Marta to měla slíbené za odměnu při naší první větrné evanstonské vycházce, ve skutečnosti to byla odměna pro nás všechny - vyberete si relativně trochu dražší „buchtu“, k ní však máte k dispozici výběr neomezeného množství studených nápojů, možná i teplých, a prostředí je tam moc pěkné - jako ostatně všude), pizzeria Uno (já jsem si dala malou pizzu se salátem a byla spokojená, že mám zeleninu a hodně pizzového „okraje“, ostatní si dali velkou pizzu na čtvrtiny a byli spokojení, že tam mají málo „okraje“ - který prý Američané normálně nechávají na talíři), Sub Way (cenově únosný řetězec, objednat si ale např. snídaňový snap je sice možné i večer, musíš však říct, jaké chceš vajíčko, jaký chleba, jakou zeleninu, jaký dressing … no vypadali jsme tam jako debilní vyorané myší), Corner Bakery (řetězec „pekařství na rohu“ v centru Chicaga, kde se Vás na nic moc neptají, protože je jídelní lístek i s ukázkami řádně vyvěšen), čínskou restauraci (můj první intimní styk s jídelními tyčinkami, jídlo dobré, dezert „zajímavý“, káva dosti odporná - zato jí byl pořádný kafáč), došlo i na „Mekáče“ nebo na jejich konkurenta Kingsburgra, vrcholem byla ovšem steaková večeře - Pavel s Petrou jeden večer a zbylí s Petrou jiný večer v podniku Prérijní měsíc (ceny úměrně vyšší, ale steaky skvělé - to by člověk asi doma neudělal).
Nemůžu ovšem zapomenout na Restauraci u Petry, na níž byla většina té stravovací zátěže, a pochutnali jsme si vždycky, navíc dostali i inspiraci pro vlastní vaření. Před odjezdem došlo i na grilování v parku ve Willette (je tam k dispozici spousta zahradních grilů a laviček kolem).
K duchovním záležitostem patřily dvě bohoslužby v katolickém kostele, kam Petra s Honzou a Martou chodí nejčastěji - poprvé jsem měla pocit skutečného „radostného a vlídného společenství“, překvapily a „pohladily“ mě např. koberce na zemi, sklopná klekátka, ale hlavně křídlo, výborný pianista a výborní zpěváci (a předzpěváci), i to, že každý dostal noty i text, takže se zpívalo hojně a hromadně. Podruhé bych asi už dala zapravdu Petře, že je to zkrátka „jiný způsob“, ale my z ČR máme pocit menšího prostoru ke kontemplaci, tichému ponoření se. Jako by tu byli příliš zaujatí svým jásáním tady na světě, a nestarali se o „signály shora“. Je to ovšem samozřejmě jen můj vlastní individuální pocit.
Ze společenských událostí dominovaly dvě - Thawivann nás pozvala na sobotní večeři, bylo tam i několik dalších hostí a (prý výjimečně) všech 6 jejích dětí a manžel. Děti s námi večeřely jen některé, i tak jsem ale měla ohromný zážitek z prostorné jídelny s prostorným stolem pro 12 osob - kromě prostírání pro hosty tu bylo dost prostoru i pro velké mísy a podnosy se všemi možnými dobrotami (každý něco přinese, pak se to podává). Všechno pak probíhalo i velmi kultivovaně. Kromě jídelny je tu i „obývák“- místnost se sedacím nábytkem, s průhledem do „hudebního salonku“ s křídlem, regálem not a knih a zákoutím s dalšími hudebními nástroji - obě místnosti s prosklenými stěnami do zahrady.
Nejstarší syn Jonathan (18) hraje na trombón, ale i na klavír, a protože se v koutě našlo i violoncello, uspořádali nám Jonathan s Pavlem malý koncert (shodli se na Seaint Saënsově Labuti - kdo nezná podle jména, určitě by poznal na poslech).
Konverzačně jsme tedy bolestně naráželi na (vlastní) jazykové bariéry, ale hosté se snažili, my taky, a tak jsme se nakonec dost dobře pobavili. Dobře jsme se pobavili taky při večeři s Honzovým kolegou Chrisem - mluví hezky a jako říká Honza, dobře se s ním povídá „o čemkoli“. Večeře byla ovšem malou odměnou za Chrisovo odpolední pozvání na „sailing“ na malé jachtě. Chrisovi postupně dělali prvního námořního důstojníka Honza, Martin i Pavel, a byl to prý zážitek, zároveň ale i sport a ne zrovna jednoduchá záležitost - alespoň pro „zelenáče“.
Snad se nikdo nebude divit, že alespoň pro Martina a pro mne toto všechno vydalo jen za polovinu radostí i důvodů, proč do Chicaga jet. Osm měsíců odloučení, resp. spojení jen „chladnou“ technikou skypu (i když samozřejmě díky Bohu za něj!) nás naplnila očekáváním, resp. nakonec raději i „ne-těšením se, aby se to ještě nějak nezvrtlo, až budeme moci všechny normálně vidět a obejmout. Marta velice vyspěla, „rozmluvila se“, ráda všechno komentuje, co se děje, co vidí, pak znovu opakuje své vzpomínky, a pro nás je to velká zábava, ale občas i docela trénink ucha, paměti i fantazie, o čem to vlastně mluví … Mám pocit, že vyloženě chce, abychom její myšlenku, vyjadřovanou zatím „modifikovanými“ jednotlivými slovy, převyprávěli nějakou kultivovanou větou. Knihy básniček, říkadel nebo příběhů mají stále velkou přitažlivost. Expertem na Hrubínovy veršované pohádky je Honza, který na Martu každou chvíli hodí kontrolní otázku (Šly ty děti do lesa? Chtěla být zvířátka u toho hospodáře?). Martička radostně odpovídá - tu dobře, tu špatně, ale vždy s úsměvem. Rodiče se snaží její lingvistické choutky zneužít - pardon, využít, k něžné manipulaci ohledně toho, co se bude nebo nebude dělat. Boj je to férový, s předem nepředvídatelným průběhem i výsledkem (nakonec rodiče zpravidla „zvítězí“, mnohokrát si toho Marta ani nevšimne). Je taky tělesně zdatná, moc tuku na ní není, četné průlezky zvládá s přehledem a bezpečně . (Výjimka se najde, např. když popáté vylezla na naštěstí nevysoký žebřík a opojena úspěchem se nahoře pustila oběma rukama - a hele! ono se to nemá! Dopadla ale elegantně do „hlubšího dřepu“, navíc podklad pod těmito atrakcemi je dobře vyměkčen.)
Z cizích lidí, hlavně mužů, má strach tak trochu pořád, změnila ale repertoár a místo obranného pláče se zadívá do země a strne jako socha. Jen ty oči jí nenápadně lítají nahoru a dolů, aby zkontrolovala, jestli „nebezpečí“ trvá. Občas je sice „smutná“ (jak eufemisticky komentovala Petra posledních 15 km jízdy ze ZOO, kdy Marta po probuzení zjistila, že vedle ní sedí místo maminky babička), ale mráček vystřídá sluníčko většinou jako mávnutím kouzelného proutku.
Nezbývá než zopakovat velké DÍKY za všechno, co jsme prožili i za všechny, s nimiž jsme se setkali (samí příjemní lidé!). Taky za štěstí, že letadla v Evropě začala létat přesně ode dne našeho odletu, a že jsme se podle plánu dostali i zpátky (po našem příletu už se zase ten sopečný mrak roztahuje). No a my osobně se těšíme na konec června, kdy se Honza, Petri i Honza vrátí domů.
Zapsala: Ivana
Neschválil to nikdo.
Vliv doznívajícího časového posunu nelze vyloučit, ale neomlouvá.
Žádné komentáře:
Okomentovat