Po skončení období "double návštěv", o kterém jsem psala v minulém zápisu, nás zbylo v bytě 6 - my tři, moji rodiče a brácha Pavel. To znamenalo, že jsme se už vešli všichni (bez pracujícího Honzy) do auta a mohli podnikat časově náročnější vyjížďky. Hned ve středu 28. 4. jsme tedy vyrazili na Starved Rocks. Marta zřejmě nepozorovaně přešla do nějakého dalšího vývojového stádia, kdy se jí už procházky v přírodě nezdají nudné (plus), ale zato ji teď zajímá každý kamínek a především klacek, takže její rychlost se limitně blíží nule (mínus). Po cca 400 metrech a půl hodině jsme se tedy rozdělili na Čadkovi a Eliášovy, Čadkovi prozkoumali téměř všechny kaňony a ušli nejmíň 10 mil, Eliášovy prozkoumaly téměř všechny klacky a ušly maximálně 2 míle (ale za pochvalu stojí, že každá pěkně po svých). Pro nás to byla už třetí návštěva Starved Rocks - jednou jsme tu byli na podzim, jednou v zimě a pak teď. Všechny výlety měly něco do sebe, tenhle byl velmi příjemný tím, že les moc krásně voněl (ačkoliv se na první pohled nezdálo, že by v něm bylo nějak příliš mnoho květin), a tak mi ani tak moc nevadilo, že se tak vlečeme - tedy až na asi půlhodinovou krizi trpělivosti.
Ve čtvrtek jsme vyrazili do botanické zahrady - Pavel kolmo, ostatní autem. Pro nás s Martou rovněž třetí návštěva, rovněž jsme se vlekli a následně rozdělili. Zahrada ale byla opravdu překrásná - spousta tulipánů i jiných jarních květin, kvetoucí keře v japonské zahradě a z toho všeho unešení rodiče způsobili, že i já jsem byla dosti unešená a hned jsme to s Honzou zanesli do našeho plánu, co tu chceme ještě před svým odjezdem stihnout. Večer zůstal Honza s Martou doma a my ostatní jsme vyrazili na koncert do Chicago Symphonic Orchestra, z mého pohledu bohužel na klasicistní hudbu, ovšem zase s výborným, mladým a (sledováno ze 100 metrů) pěkným cellistou. Tentokrát na rozdíl od mé první návštěvy zde nikdo z diváků neluštil sudoku, všichni vypadali poměrně soustředěně a spokojeně, jen se na české poměry (zase) po skončení koncertu hrozně rychle zvedali k odchodu - u nás se tleská mnohem déle. Cestu zpět jsme si prodloužili vycházkou do Millenia parku, kde je to za tmy snad ještě hezčí než za světla, a Pavel počítal, jak nehorázně vysoký plat musí mít hudebníci ze zdejší orchestru (poznámka pro ty, kteří nejsou v obraze: Pavel studuje na konzervatoři violoncello).
Krása botanické zahrady mě inspirovala k návrhu, abychom v sobotu, zatímco rodiče a Pavel budou v muzeích, jeli autem do jakési japonské zahrady poblíž Rockfordu (přesněji tzv. Anderson garden). A byl to úplně parádní výlet. Zaprvé: podruhé v životě "jsem si zařídila" po americké dálnici. Zadruhé: zahrada je úžasná. Vznikla jako soukromá zahrada nějakých nadšenců, kteří ji asi po 30 letech budování otevřeli veřejnosti. Oproti japonské zahradě, která je součástí botanické zahrady v Chicagu, má velkou výhodu přirozeně zvlněného terénu a je poněkud zarostlejší, tj. nevypadá na první pohled tak vyšlechtěně. Mimo vstupenky je možno zakoupit i krmení pro ryby, které žijí v zahradních jezírcích. Především pro děti skvělý nápad. Bohužel ryby zrovna nechtěly moc žrát, podle nějaké zřejmě zkušené paní je lepší je krmit až v červenci nebo v srpnu, kdy jsou prý do jídla celé žhavé. Na jednom z ostrůvků jsme viděli kvanta (asi) ropuch, některé sedící, nafukující vak a kvákající, některé plavající, oboje stálo za to. Vzhledem k tomu, že začínala sezóna, konala se v zahradě spousta doprovodných akcí, z nichž jsme navštívili pouze koncert dvou dam hrajících na 13 strunné nástroje. Nástroje leží vodorovně, jednou rukou se na ně brnká podobně jako na harfu, druhá ruka občas udělá se strunou nějaké "kouzlo" (někde ji zmáčkne nebo naopak nějak natáhne). Hudba je pěkná, pro mě ovšem ideální jako zvuková kulisa ke kochání se zahradou, ale asi by se pěkně hodila i k rozhovodu, ke čtení nebo jiné poklidné činnosti. Na koncert se mi zdála trochu jednotvárná. Vycházku jsme zakončili konstatováním, že je to tu skvělé místo pro pořádání svatby (příště), a zakoupením dvou úžasně dobrých buchet a kávy v místní restauraci (samozřejmě s výhledem na zahradu). Paní, která nás obsluhovala měla doma 10 týdenní miminko.
Večer proběhla večeře u Thawivann, kam měly být původně pozvané také všechny ženské z ejmenování i s manžely, ale naštěstí většina z nich nemohla, takže kruh byl poněkud komornější a po pomyslném rozdělení stolu na dvě poloviny se dalo docela dobře bavit. Pro mě bylo velmi příjemné, že Marta se nechala odtáhnout dětmi někam dozadu do domu a my jsme tak byli na dvě hodiny zproštěni pečovatelské povinnosti. Na závěr večírku se ukázalo, že Thawivannin nejstarší syn Jonathan umí klavírní doprovod k Saint Saensově Labuti a že dcera Sarah hraje na cello, a tak vznikl nápad, že by Pavel s Jonathanem mohli zkusit zahrát Labuť spolu. Šlo jim to moc dobře a zřejmě si i po nehudební stránce krásně rozuměli, až bylo Pavlovi líto, že návštěva skončila tak brzy.
Co všechno stihli rodiče během zbytku pobytu už snad ani nebudu popisovat - mamka totiž vzala vážně Honzův poloviční vtip, že návštěvy jsou povinny přispět nám na blog, a skutečně celý jejich pobyt zaznamenala, takže se to dozvíte přímo od ní. Z pohledu nás "domácích" stojí určitě za zmínku: steaková večeře ve složení Pavel + já v baru Merele´s. Večeře ve složení mamka, taťka, Honza, já v baru Prarie moon, kdy jsme se před definitivním usazením dvakrát přesouvali, neboť vždycky někomu nevyhovala poloha stolu (už jsem skoro zapomněla, že rozhodování může být někdy složité). Výlet s rodiči, Pavlem a Martou do Brookfield zoo (Marta si ZOO čím dál víc užívá). Středeční sailing (neboli plachtění) na jezeře s Honzovým kolegou Chrisem (hrozně foukalo, tak vzal jenom chlapy, protože se bál, že se loď otočí. Všichni se tvářili nadšeně a i pouhé sledování byl docela sportovní zážitek, navíc jsem si v mezidobí vždycky skvěle popovídala s jedním neplachtícím). Závěrečné barbecue u jezera, na němž se z taťky stal z grilovacího amatéra téměř grilovací profesionál, a navzdory "neakčnosti" celé akce, nebo možná právě pro ni, to bylo moc příjemné rozloučení.
Ve čtvrtek odpoledne, těsně před tím, než rodiče s Pavlem odjeli, nám došel email od Honzových polských přátel, kteří se tři měsíce neozvali, že teda v sobotu přijedou. A tak nám zbývalo po 4 týdnech návštěv asi 48 hodin na regeneraci, ze které se nakonec vyklubala spíše degenerace, ale o tom až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat