Už od minulého týdne bylo opravdu teplo, a tak jsme v pondělí, úterý i ve středu trávili odpoledne na pláži - navzdory tomu, že voda Michiganského jezera byla pořád strašně studená a po půlminutě plavání člověku mrzl krk (kterým rozrážel vodu). Nejlepší to bylo v pondělí, kdy s námi šli i Poláci. Nejprve se každé dítě věnovalo své vlastní činnosti, postupem času se ale všichni začali shlukovat u Karlíkova a Vašíkova písečného města – nejprve Jakub, pak Leon, pak Marta a nakonec i Natália. Mít ještě pár týdnů nebo měsíců, myslím, že by se z dětí možná stala opravdu dobrá parta… Kromě staveb z písku bylo velkým zážitkem i sledování ptáčete natahujícího krk z hnízda umístěného na světle místních záchodků.
Protože bylo krásně, měla jsem intenzivní pocit, že bych si měla jít zaběhat do Skokie Lagoons – od nedělního večera jsme totiž měli na internetu inzerát o prodeji našeho auta, takže nám mohl kdykoliv kdokoliv zavolat, auto koupit, a já už bych se tam nedostala. Byla to jako obvykle nádhera – jela jsem pozdě, takže se už všechno topilo ve světle zapadajícího slunce a mně bylo líto, že jsem s sebou neměla foťák. Po cestě zpátky jsem se nemohla ubránit myšlenkám typu “tudy už jedu naposled” a bylo mi trochu smutno.
Auto se Honzovi opravdu podařilo prodat už v úterý odpoledne, a to za 3800 dolarů, což je jen o 100 dolarů méně než za kolik jsme ho koupili. Když se do nákladů započítá ještě daň, kterou jsme tehdy platili, a všechny opravy, vyšlo nás jeho vlastnictví asi na 1000 dolarů, což je stejná částka, kterou jsme zaplatili za vypůjčení auta na posledních 14 dní, kdy pojedeme na hory do Colorada. To svoje jsme si ale na cestu už nechávat nechtěli. Po návratu z Colorada budeme totiž v Evanstonu už jen dva dny a to je na prodej auta hodně šibeniční limit… nehledě na to, že kdybychom v Coloradu měli nějakou poruchu, dostávalo by se nám zpět výrazně hůře než kdyby mělo poruchu auto vlastněné půjčovnou.
Ve čtvrtek a v pátek pršelo, takže jsme kromě cesty do školy a ze školy nevytáhli paty z domu. A tak jsme byli rádi, že nás v pátek pozvala na večeři Cristina s Mannym, dva manželé z “Thawivanniny” recovery církve, se kterými jsme se znali z každopátečních zoomů. Thawivann s Johnem jsou totiž na Aljašce, takže k těm jsme tentokrát nemohli. Mysleli jsme, že u Cristiny budeme sami, ale nakonec se ukázalo, že bylo pozváno asi 10 dalších lidí – v Evanstonu je už totiž očkováno proti covidu asi 70% obyvatel, a tak už se lidi přestávají bát se scházet. Návštěva byla krátká, protože všichni spěchali na nějakou mezinárodní křesťanskou zoom konferenci. Té už jsme se nezúčastnili, do té doby to ale bylo skvělé – hlavně nás bavilo sledovat, jak se Marta nenuceně baví s vrstevníky i nevrstevníky. Přinesla totiž své cupcaky, čímž se na chvíli stala hvězdou večera. Vždycky, když slyším děti mluvit s někým anglicky, mám smíšené pocity – na jednu stranu jsem ráda, jaký udělaly pokrok, na druhou stranu vidím, kam by se ještě mohly dostat, kdyby na to měly dost času (nebo normálnější rok)… a je mi trochu líto, že tuhle příležitost už mít nebudou.
Čekal nás poslední evanstonský víkend, který byl zároveň začátkem rozvolňování do té doby docela striktních proticovidových pravidel. Hodlali jsme toho tedy co nejvíc využít . V sobotu nás pozvali Cusatisovi na rozlučkový oběd do španělské restaurace. Jídlo bylo moc dobré, zvlášť moučníky byly nedostižné. Rozhovor byl také příjemný, jen tam bylo malinko hlučněji, takže jsme mírně bojovali s tím, abychom rozuměli Gianlucově ženě Claře - má po rakovině mnohokrát zoperovanou pusu, takže se jí špatně vyslovuje a ostatní pak těžko rozumí. Z oběda jsme vyrazili autobusem do Chicago Botanical Garden, kde všechno kvetlo a kde jsme v rámci zastávky na svačinku oba s Honzou na trávě usnuli. Idylka. Pak jsme zamířili na výstavu bonsajů (starých 40 – 150 let). Vašík je všechny vášnivě fotil, dokud mu foťák nespadl na zem. Dostal strašlivě vynadáno, takže se strašlivě urazil… a bylo po idylce. Naštěstí foťák vypadá téměř neporušeně (upadl jen kousek závitu na krytku) a Vašík také.
V neděli jsem šla s dětmi do kostela a Honza byl mezitím naposled na kole. Po obědě jsme se vydali L-trainem do chicagské čtvrti Pilsen. Tu nám doporučili Poláci, kteří – jak už jsem asi psala - jsou daleko kulturněji založení než my, obzvláště co se týče moderního umění. A mexická čtvrť Pilsen je uměním prosycená, konkrétně moderními nástěnnými malbami, kterým se říká murals. Viděli jsme jich desítky, od květinami ozdobených lebek (typických pro mexické vnímání smrti a zemřelých) po Panny Marie v nadživotní velikosti. Nejlepší z celé čtvrti je prý muzeum, ale to odolávalo všem rozvolněním a zůstávalo zavřené. Možná Vás napadlo, že název Pilsen zní povědomě. A skutečně - dřív šlo o českou čtvrť, odkud pocházel i legendární starosta Chicaga Anton Čermák (zastřelený v roce 1933 při setkání s prezidentem Roosveltem). Po prohlídce Pilsenu jsme zamířili vlakem do Millenium Parku, kde měli konečně otevřít velké dětské hřiště. V jeho středu sice bylo šíleně moc dětí, i tak byli ale Karlík s Vašíkem nadšení, a poté, co jsme se odebrali do okrajovějších částí, byla nadšená i Marta. V parku jsme i povečeřeli (chicagskou “deep dish” pizzu), protože Honza s Václavem ještě mířili na koncert jazzového trumpetisty Marquese Carrola (už jsou povolené i koncerty uvnitř budov!) My s Karlem a Martou jsme se pomalu courali na vlak a po cestě jsme si všimli úzké branky v živém plotě vedoucí do neznámé části parku (teď už víme, že se jmenuje Lurie Garden). Vstoupili jsme a nestačili zírat. Před námi byla krásná mírně zvlněná zahrada plná “náhodných” polních květin. V kombinaci se zapadajícím sluncem a mrakodrapy to bylo neodolatelné (na jednom z mrakodrapů svítil nápis “Some Gave All” k zítřejšímu Memorial Dayi připomínajícímu padlé). Nakonec jsme tam byli už úplně sami. Vydržela bych tam mnohem déle, ale začala padat tma a cesta domů byla dlouhá. Karlík během ní ve vlaku usnul. Honza s Václavem nakonec dorazili nedlouho po nás – Vašík byl unavenej, a tak odešli z koncertu dřív. Dojmy měli smíšené – začalo to strašně pozdě, bylo to hodně nahlas a Vašíkovi nebyl moc sympatickej hlavní trumpetista. Zato se mu ale líbil hráč na bicí.
I když to tak čtu, tak mi ten prodej auta přijde stejně složitý jako u nás. Teda ne že by u nás bylo nějak složité prodat auto, ale ty lidi, na které člověk narazí. To je občas fakt jeden velký žert. Nebo si to jinak nedovedu představit. Já jsem to nakonec prodal pro výkup aut v Plzni, protože mě nebavilo handrkovat se s lidma po telefonu, kteří byli schopni smlouvat o stokoruně.
OdpovědětVymazat