17. - 23. 5. aneb Marta v karanténě - Ryerson s Poláky - lekce skicování - sbírka a "Evanston's Young Artists" - koupání v jezeře - návštěva u Filonových

 

V pondělí ráno nám došel email ze školského distriktu, že Marta byla v pátek ve škole "v blízkém kontaktu" s osobou, u níž se přes víkend prokázal koronavirus a že tedy musí zůstat 14 dní doma na zoomu. Mysleli jsme si, že bude docela ráda, protože v poslední době nám pořád říkala, jaká je to ve škole ztráta času a že doma by si aspoň mohla něco dělat mezi jednotlivými hodinami, ale to jsme se spletli. Prý je to fajn jeden den, ale ne dva týdny. Doma se totiž člověk při škole údajně strašně špatně soustředí.

Shodou okolností se v úplně stejné situaci ocitli Poláci - u nich byl zas Jakub v "blízkém kontaktu" s osobou s koronavirem. Zajímavé bylo, že ačkoliv chodí s Karlíkem do stejné třídy, Karel tuto zprávu nedostal. Nakonec se ukázalo, že onemocněla paní asistentka, která ve škole pomáhá právě jen Jakubovi. Protože jsme byli s Poláky ve stejné situaci, rozhodli jsme se, že je z epidemiologického hlediska v pořádku podnikat společné akce. V úterý večer tedy u nás byli Beata s Dominikem na víně a ve středu odpoledne jsme vzali celou jejich rodinu do Ryerson Conservation Area. Pro nás už to bylo naposled, po víkendu jsme plánovali začít s prodejem auta. Leon, Natália a Jakub zpočátku úplně nevěděli, co v lese dělat, a vypadalo to, že se trochu nudí. Když jsme ale došli ke splavu, následovali příkladu našich dětí a začali se brodit vodou a "hledat zlato". Mezitím jsem se s jejich rodiči bavila o tom, do jakých restaurací obvykle chodí o víkendu a představovala jsem si, jak by se asi naše "děti z džungle" (které dle Dominikových slov vylezou na každý strom, který uvidí) v těchto restauracích chovaly. Naše životní styly a na ně navázané získané dovednosti jsou opravdu hodně rozdílné.

Marta měla tento týden již svou druhou soukromou zoom-lekci skicování, což jí trochu pozvedlo náladu v jejím domácím vězení. Učí ji Shruti - maminka od Karlíkovy spolužačky Anandini (o které jsem už na blogu kdysi psala - chodí s námi v pátek do Penny Parku). Shruti je moc milá a Marta je s lekcemi velice spokojená. Hned po prvním zoomu strávila celý večer skicováním různých částí naší domácnosti a od té doby si bere skicák, pero a vodovky všude s sebou. Skicování je něco, s čím se doposud nesetkala, vždycky se snažila kreslit obrázky co nejdetailněji. Zjištění, že někdy jde o to zachytit určitou scénu nikoliv se všemi podrobnostmi, ale co nejrychleji - a přesto výstižně - pro ni bylo nové... a zpočátku pro ni bylo docela těžké to realizovat.

Čtvrteční odpoledne jsme strávili dvěma dobrovolnými akcemi organizovanými školou. První z nich byla finanční sbírka (pro školu, již několikátá v tomto školním roce). Měla docela zvláštní formu - na školním hřišti bylo vyznačen okruh a děti si měly najít sponzory, kteří jim přislíbí nějakou částku za každé uběhnuté kolečko. Děti pak běhají a běhají a sponzoři platí. Z mého pohledu je na tom zvláštní, že sponzoři - čili většinou rodiče - nejen platí, ale zároveň musejí děti motivovat do toho, aby běhaly (protože ne každé dítě touží vyběhat škole co nejvíc peněz, např. Karlík by mnohem raději vydělával na sebe). Je ovšem možné, že za normálních okolností běhají děti v rámci vyučování a rodiče "jen platí". Václav nakonec naběhal asi 2,5 km a Karel 1,5 km, takže jsme škole věnovali 20 dolarů (půl dolaru za každé cca stometrové kolo), což byla asi polovina částky, kterou jsme byli ochotni investovat, ale klukům už bylo strašné vedro a dál běhat nechtěli. Poté jsme vyrazili do města, kde byla výstava "Evanston's Young Artists". Každá evanstonská škola měla vyhrazenu výlohu jednoho obchodu a v ní vystavovala zmenšené obrázky vytvořené svými studenty. Bylo to opravdu zajímavé a moc hezké - mám pocit, že zdejší učitelé výtvarky mají skvělé nápady na výtvory, které vypadají dobře i v provedení malých a třeba i nepříliš talentovaných dětí. Aby byla vycházka po "uměleckých dílech" zajímavější, vázal se k ní úkol - najít ve výlohách 5 symbolů. Ten, komu se to podařilo, si mohl vyzvednout cenu. My jsme bohužel našli jen 4 symboly, zato jsme si ale v průběhu vycházky koupili letošní první zmrzlinu. Bylo to moc příjemné odpoledne.

Protože už bylo pár dní teplo, naznal Honza, že je nejvyšší čas okoupat se v jezeře. V pátek ráno si tedy přivstal a společně s Martou a Vašíkem si šli "zaplavat". Marta to po návratu komentovala slovy, že už pochopila, co to znamená, když v knížkách píšou "ledová voda mu vyrazila dech". Jediný, kdo byl schopen provést pár temp, byl Honza, Václav s Martou se "jen" ponořili. I tak jsem je obdivovala, když jsem pár dní poté, při mnohem vyšší teplotě, lezla do vody já.

O víkendu jsme chtěli jet k Vasilině, trochu nám to ale komplikovala Martina karanténa. Nakonec jsme se v oficiálním prohlášení CDC (= Centres for disease control and prevention) dočetli, že pokud má člověk negativní test, stačí jen sedmidenní karanténa, a tak jsme Martu nechali otestovat a s negativním výsledkem testu odjeli v pátek večer do Michiganu. V Chicagu byla zácpa, takže jsme k Filonovým dorazili o čtvrt na dvanáct (jejich času). Přesto byli všichni vzhůru a čekali na nás, nachystali nám večeři a nafukovací matraci na spaní, za což jsme jim byli vděční. V sobotu ráno jsme společně vyrazili do Island Lake Recreation Area. Zdejší jezero bylo mnohem teplejší než Michiganské, ale bohužel jsme s sebou neměli plavky. Aspoň jsme si ale namočili nohy. Kluci pak stavěli hrady z písku a holky zachraňovaly topícího se motýla... a byly úspěšné. Roční Viktor se bavil hlavně tím, že jedl hlínu. Kromě ráchání v jezeře jsme podnikli i docela dlouhou vycházku, na níž jsme viděli jestřába sedícího na větvi metr od nás. Po pozdním obědě jsme se ještě vydali na zdejší vyhlášenou zmrzlinu - Margarita na kole, Karlík na zapůjčené koloběžce a Marta s Vašíkem střídavě na druhé zapůjčené koloběžce. Večer jsme se s Grigorim a Vasilinou bavili o knížkách ruských a českých autorů, což bylo zcela nekonfliktní téma, takže to byla idyla. I mezi dětmi tentokrát probíhalo všechno harmonicky, možná proto, že umějí zas ještě o něco víc anglicky, ale asi hlavně proto, že návštěva byla kratší než obvykle - v neděli o půl osmé ráno už jsme totiž museli jet zase domů, abychom stihli polední party s Cusatisovou výzkumnou skupinou. Po cestě jsme poslouchali moc hezkou audioknihu Jiřího Stránského Perlorodky. Na párty bylo neuvěřitelně mnoho jídla a děti se nacpaly až k prasknutí (načež samozřejmě vylezly na stromy, jak jinak).